Aktuální číslo časopisu Ekonom
David KlimešPřesně před rokem se někdejší členka bankovní rady ČNB a později hlavní ekonomka České bankovní asociace Eva Zamrazilová ujala předsednictví Národní rozpočtové rady. A úřadu, který sleduje veřejné finance a dbá na výši zadlužení, se podařilo za krátkou dobu vydobýt si své místo v české veřejné debatě. Došlo už i na první střety s vládou. Podzimní zpráva rady o dlouhodobé udržitelnosti − respektive v českém případě spíše neudržitelnosti − veřejných financí naštvala premiéra Andreje Babiše, který ji označil za neseriózní.
Zamrazilová v rozhovoru pro týdeník Ekonom kritizuje strukturu českých rozpočtů, měnovou politiku i úroveň české debaty o podstatných reformách. Na druhou stranu věří závazku vlády, že přijde s důchodovou reformou, a Česko tak bude schopné řešit výzvy stárnutí dříve, než se dosavadní sociální stát začne v 30. letech pod náporem seniorů hroutit.
Varuje sice před vyhlížením krizí, ale aktuální rok považuje za zlomový, protože přehřátý trh práce v kombinaci s hospodářským útlumem Německa může odnést právě česká exportní ekonomika: "Já žádné černé labutě nepotřebuji vymýšlet. Bohatě mi bohužel stačí, co už je viditelné," říká.
Vláda navyšuje důchody tento rok průměrně o devět stovek, pro příští rok už premiér Andrej Babiš slíbil stejné zvýšení s tím, že ministryně financí na to prostě musí najít prostředky. Má ještě Česko vůbec udržitelné sociální výdaje?
Důležité je, že to jsou a budou mandatorní, tedy ze zákona povinné výdaje, které se v horších časech obtížně škrtají. Snižování penzí je většinou to poslední, k čemu vlády sahají, a je to tak dobře. Takže ta otázka zní podle mě jinak: Budeme se muset kvůli dnešním slibům zadlužovat?
Můj názor je takový, že v občanech je živena mylná představa o tom, že tu jsou zdroje na věci, které vidíme u bohatších sousedů na Západě.
A vaše odpověď je předpokládám ta, kterou jste jako Národní rozpočtová rada uvedli ve zprávě o dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí: že bez změny daní a výdajů směřujeme v padesátiletém horizontu k obřímu dluhu 230 procent HDP.
Ano, v dlouhodobém horizontu nebude možné udržet dnešní výdaje garantované zákonem bez zvyšování dluhu, a to především v důsledku stárnutí populace. Krátkodobě z pohledu jednoho dvou let se ovšem peníze určitě najdou. Rozpočty nyní končily dokonce lépe, než se čekalo, máme roky hospodářského růstu, mzdy výrazně rostou, takže rostou i příjmy rozpočtu na ně navázané.
Ale rok 2019 už může být určitým zlomem, kdy ty výhledy nebudou tak růžové. Hospodářský růst bude nižší, než se před půl rokem čekalo, spotřeba domácností může také oslabit, daně a sociální i zdravotní odvody do systému už také nemusí být tak velké. A v neposlední řadě se už nemusí opakovat ani lepší než očekávaný výsledek rozpočtu.
Ministerstvo financí už vlastně s touto projekcí ve střednědobém výhledu počítá. Místo 118 miliard nových výdajů na tento rok už na rok 2020 rozpočtuje "jen" 60 miliard navíc. Takže se ptám znovu: Je tedy správné vše vsadit na sociální výdaje a naopak rozpočty dalších důležitých úřadů začít škrtat? Neskončí to jednou na stole rozpočtové rady, která bude muset říct, že tato struktura rozpočtů je prostě špatná?
Ale o tom se bavíme přece už dlouho, to není žádná novinka posledních let. A bohužel se o tom bavíme více ve špatných časech, když je to bolestivý problém, protože v dobrých časech, jako jsou nyní, nás to tolik nepálí a zapomeneme na to. Můj názor je dlouhodobě takový, že v občanech je živena mylná představa o tom, že tu jsou zdroje na spoustu věcí, které vidíme u bohatších sousedů na Západě. Nemyslím si, že to je správná představa, nejsme prostě ještě Německo.
A jak tu představu skloubit s realitou?
Základem je podle mě inventura všech sociálních výdajů a posouzení jejich efektivity a nezbytnosti.
Zmínila jste mandatorní výdaje. V poměru k HDP klesají, ale jen proto, že máme slušný hospodářský růst v dobrých časech. Absolutně neustále stoupají. Máme být tedy v klidu, že relativně jsou udržitelné, nebo se děsit, že absolutně stoupají?
Absolutní číslo není podle mě to nejdůležitější. Zásadní je podíl mandatorních a kvazimandatorních výdajů na celkových výdajích státního rozpočtu. Tento podíl vzrostl ze 74 procent v roce 2008 na 76 procent v roce 2018. Proto říkám, že prostor pro stabilizaci ekonomiky je ještě užší než v roce 2008, respektive že na zpomalení ekonomiky nejsme připraveni.
Jsme za vrcholem ekonomického cyklu, takže i když nemusí přijít rovnou recese, mohou to být prostě horší roky. Jak se dá žít s takto nastavenými rozpočty a slíbenými mnohamiliardovými výdaji v letech stagnace?
To právě pocítíme, že prostor pro fiskální politiku bude menší, než by bylo vhodné. Nebudeme mít sílu vyrovnat aktuální fázi hospodářského cyklu. Navíc v této chvíli máme procyklickou vládní fiskální politiku, ač by měla být proticyklická. To také není dobré pro národní hospodářství. Vždyť už i nebožtík John Maynard Keynes vyžadoval, aby se po špatných časech, kdy výdaje přesáhly příjmy, hospodaření státu v dobrých časech zase vyrovnalo a případné přebytky dorovnaly deficity z horších let − a tedy se neprojedly. Na to jsme ovšem zapomněli.
Tím, že je ekonomika nad svými možnostmi a dostává další pobídky, si samozřejmě koledujeme o to, že ta nevyhnutelná korekce bude tím nepříjemnější.
A dodejme, že rozpočet na rok 2019 je za posledních několik let nejvíce procyklicky expanzivní ze všech ročních plánů státních financí od krize.
Ano. Bohužel je to tak. Tím, že je ekonomika nad svými možnostmi a dostává další pobídky, si pak samozřejmě koledujeme o to, že ta nevyhnutelná korekce bude o to nepříjemnější. Zní to teď jen jako makroekonomická poučka, ale pak to každý bohužel pocítí více než reálně.
Teď je oblíbenou disciplínou věštění všemožných černých labutí a krizových momentů, až zapomínáme, že celkově je na tom hospodářství stále velmi dobře. Žijeme v přivolávání tragédií z protekcionistických válek a nejrůznějších bublin. Co vy? Čekáte nějaký prudký zvrat, který bude mít dopad i na Česko?
Všechny ty černé labutě řešit podle mě ani nepotřebujeme. Stačí se podívat jen na domácí trh práce. Tady už tři roky roste rychleji reálná mzda oproti produktivitě práce, rok 2019 bude čtvrtým rokem v řadě. Rostou nominální jednotkové náklady práce, což ohrožuje konkurenceschopnost podniků. Určitě najdeme i další problémy, jako je trh nemovitostí, ale nemyslím si, že by mohl způsobit zásadní obrat ekonomiky. Trh práce je nyní nejdůležitější.
A teď to prokřižme s čím dál viditelnějším zpomalením ekonomiky v Německu. Německo se do jisté míry asi stalo takovou nezamýšlenou obětí obchodní války Ameriky s Čínou. A dále k tomu připočtěme regulatorní omezení automobilového průmyslu a globální ochlazení poptávky po autech. Když protnu tyto tendence, zjistím, že se protínají přesně v těžišti českého exportu, kde dominuje Německo jako hlavní obchodní partner a automotive jako dominantní sektor.
Chcete číst dál?
Ještě na vás čeká 60 % článku.
S předplatným získáte
- Web Ekonom.cz bez reklam
- Možnost sdílet prémiový obsah zdarma (5 článků měsíčně)
- Možnost ukládat si články na později
Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.
Newsletter týdeníku Ekonom.
Odhlásit se můžete kdykoliv.
Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že dochází ke sbírání a zpracování osobních údajů. Více informací o zásadách ochrany osobních údajů naleznete ZDE.
