Aktuální číslo časopisu Ekonom
Josef PravecVelikost čínské ekonomiky, pozice ve výzkumu a výrobě pokročilé elektroniky a globální ambice v kombinaci s absencí demokratické kontroly dělají z Číny podle Viléma Semeráka z Institutu ekonomických studií velkou špionážní hrozbu. V souvislosti s aférou kolem společnosti Huawei a ochranou důležité infrastruktury ale míní, že nemá smysl zaměřovat se pouze na Čínu. "Žijeme bohužel ve světě, který se mění a pro který možná bude typická podstatně větší míra nestability a ekonomického nacionalismu i u našich dosavadních spojenců," řekl týdeníku Ekonom.
Pokud jde o odposlouchávání ve světě, připomíná historický paradox. "Když v roce 1979 ztratily USA kvůli islámské revoluci možnost sledovat některé sovětské aktivity z íránského území, dohodly se na náhradním řešení s Čínou. Společně pak v Sin-ťiangu provozovaly základnu zaměřenou na elektronický odposlech sovětských základen a jaderných testů. V rámci této spolupráce dodávaly techniku a poradce, Čína personál a získané informace obě země sdílely. Byly to tak právě USA, kdo kdysi pomohl Číně získat zajímavé zkušenosti v tomto oboru," konstatoval.
Máme se Číny bát? BIS ji, respektive její pronikání do Česka, označila za bezpečnostní riziko.
Upřímně řečeno máme velkou výhodu v tom, že jsme od ní daleko. A vzhledem k ekonomické velikosti jsme pro ni nebyli tak zajímaví v porovnání s Německem, Francií nebo třeba USA a Austrálií. Tam má Čína skutečně velké zájmy a tomu odpovídají i pokusy vyvíjet tam veřejný tlak. Nás si bude monitorovat, bude se zde snažit držet kontakty, ale hodlá do toho investovat daleko méně než jinde.
A ekonomické pronikání? Jedni říkají, že čínský vliv je velký, a kritizují prezidenta Zemana, jiní, že kontakty jsou ubohé.
Problém statistik je v tom, že se dívají dozadu. Zatím naznačují, že se nedělo nic dramatického a že pokračuje dřívější trend. Nárůst investic, pokud k němu došlo, se stejně dobře jako politickými faktory dá vysvětlit tím, že Čína začala více investovat po celém světě. Současný podíl jejích investic u nás se pohybuje kolem půl procenta z celkového objemu zahraničních investic a i přes zvýšený příliv tento podíl poroste jen pomalu.
Je zřejmé, že Čína se skutečně pokouší o získávání informací, a jejich využívání k získávání výhod a vlivu.
Jak vnímáte aféru kolem Huaweie? Jde o skutečné nebezpečí, nebo jen o součást americko-čínské obchodní války?
Nejde jen o obchodní válku, ostatně varování k čínským aktivitám přišla i z jiných zemí než USA, včetně zemí, které nejsou z obchodní války příliš nadšené. Z řady na sobě nezávislých zdrojů je zřejmé, že ČLR se skutečně pokoušela a pokouší o získávání informací a jejich následné využívání k získávání výhod a vlivu v řadě zemí, velmi dobře je to zdokumentováno třeba v případě Austrálie. Velikost čínské ekonomiky a tím i dostupných zdrojů, pozice Číny ve výzkumu a výrobě pokročilé elektroniky, globální ambice v kombinaci s absencí kontroly demokratickými institucemi znamenají, že tento stát je nutné pokládat ve světovém měřítku za jednu z největších špionážních hrozeb.
Dá se ale namítnout, že také USA mají svoji NSA, která u nich i ve světě sleduje a odposlouchává kdeco.
Mezi současnou Čínou a USA jsou i přes velmi svérázné postoje a kroky Donalda Trumpa stále dost velké rozdíly. Manažeři čínských firem mají výrazně menší možnosti, jak se vyhnout tlaku své vlády na poskytnutí patřičné součinnosti − pokud by se mu tedy vůbec vyhnout chtěli a nebrali jej jako svoji vlasteneckou povinnost. A Čína již dala nepokrytě najevo, že chce asertivně prosazovat své zájmy a že pokud její zájmy narazí na zájmy jiných zemí, jsou to ti ostatní a menší, kdo se má přizpůsobit. Slovy někdejšího čínského ministra zahraničích věcí: "Čína je velká země, ostatní země jsou malé země a to je prostě fakt." Minulý rok to zažil Vietnam, který byl přes velké ztráty, 200 milionů dolarů, nevybíravým tlakem donucen zrušit kontrakt s Repsolem na těžbu plynu ve své zóně v Jihočínském moři. Dobrovolně zvyšovat naši zranitelnost vůči možnému tlaku Číny by bylo velmi nemoudré.
Co od Číny u nás čekat, třeba od projektu "16+1"?
Reálný cíl projektu "16+1" je poněkud nejasný. Na jedné straně Čína tvrdí, že nechce zasahovat do vnitřních záležitostí zúčastněných států, na druhé se očividně snaží, aby na ni měly specifický pohled a případně zajišťovaly, aby v Evropě byla více slyšet. Projekt ale nemá moc šancí podpořit vzájemný obchod, i když na obě strany budou intenzivně jezdit delegace. Je sice pravda, že v některých čínských městech už dokonce otevřeli speciální výstavní areály pro zboží z těchto evropských zemí, třeba v Ning-po. Zaměření této podpory je ale příliš tradiční. Projekt neovlivní ani reálné obchodní bariéry, snad s výjimkou dopravních nákladů. Ať v něm jsme či ne, naše obchodní politika i základní investiční prostředí závisí hlavně na členství v Evropské unii.
Máme ale vůbec Číně co nabídnout − ta v posledních letech nakupuje moderní technologie a ty tu asi nezíská?
Některé technologie tu přece jen máme, zajímavý je třeba Český institut informatiky, robotiky a kybernetiky. Ale výzkum je už napojen na jiné zahraniční firmy. A co by bylo bezprostředně dostupné, tak pro Čínu opravdu moc zajímavé není. Snad administrativní záležitosti, jak se ukázalo při pokusu získat Škodu Transportation, kde šlo o získání certifikací a dalších dokumentů nezbytných pro vstup na evropské trhy. Čínské firmy tu hledaly možnost obohatit svoje portfolio, diverzifikovat rizika či si otevřít možnost k nějaké investici budoucí. Ale nezdálo se, že by měly nějaký cíl srovnatelný s tím, když ve střední Evropě Korejci rozjeli výrobu automobilů.
Když už s Čínou obchodujeme, obchodujeme s komunistickou zemí, nebo s čínskými podnikateli?
V obchodě převládají vztahy mezi konkrétními firmami, je ale potřeba mít na zřeteli, že se řada čínských firem pohybuje mezi soukromým a státním vlastnictvím a že každá musí být se státem zadobře. V rámci ÚV Komunistické strany Číny existuje i organizační výbor, který mluví do jmenování hlavních ekonomických pozic v zemi. Šéfové velkých firem vědí, že za svoji pozici vděčí straně. Každá společnost, která zaměstnává alespoň tři členy strany, také musí mít organizaci komunistické strany a tajemníka strany. Tento požadavek se týká všech podniků − včetně soukromých a zahraničních. I americké společnosti v Číně tak živí "svého" stranického tajemníka. Donedávna to byla spíše pasivní záležitost, v posledních letech se však tento systém aktivizuje a strana se snaží hrát významnější roli v aktivitách poboček zahraničních firem. Prostřednictvím těchto buněk je možné doporučit nebo alespoň naznačit, co by se vedení strany líbilo. Navíc mluvíme o zemi, která nemá standardní soudnictví. Každý tam ví, že když nemá potřebné kontakty, tak je tím slabším. A ví, že když už vystoupal na vyšší úroveň, není pravděpodobné, že by nikdy neporušil žádná pravidla a neocitl se v situaci, která by nemohla být chápána jako určitá korupce. Takže pokud si ho někdo vybere jako cíl, je snadno odstranitelný.
Řada čínských podnikatelů kombinuje tradiční nacionalismus s pýchou na to, co se v zemi podařilo vybudovat. Vidí i komunistickou stranu jinak, než jak ji vidíme u nás.
Je tedy Čína tržní ekonomikou?
Hodně závisí na úhlu pohledu. Určitě to není země s čistě sovětským plánováním. Nejvíce lidí by se shodlo, že tam − na rozdíl od nás, my jsme přešli k tržní ekonomice − vybudovali státní kapitalismus. Stát se tam snaží hospodářství ovládat, existuje ale i zpětná vazba. Stát poskytuje ochranu či alespoň preferenční zacházení největším firmám a státním a polostátním subjektům.
O čem svědčí, že zakladatel Alibaby Jack Ma s majetkem 36 miliard dolarů je členem Komunistické strany Číny?
V minulosti se k tomu nechtěl moc vyjadřovat, teď, jaksi mimoděk, se ocitl v seznamu podnikatelů majících vztahy s komunistickou stranou. Vysvětlení může být několik. Buď mu bylo naznačeno, že by měl více podpořit oficiální politiku, protože by jinak při příliš velké nezávislosti mohl dopadnout jako lidé z pojišťovací skupiny Anbang a dalších firem, na které už po čínsku "zaklekli". Je ale také možné, že se dobrovolně snaží stranu a vládu podpořit. Je to postoj, který není úplně neobvyklý. Řada čínských podnikatelů kombinuje tradiční nacionalismus s pýchou na to, co se v zemi podařilo vybudovat. Vidí i komunistickou stranu jinak, než jak ji po čtyřiceti letech neefektivního státu vidíme u nás.
Chcete číst dál?
Ještě na vás čeká 70 % článku.
S předplatným získáte
- Web Ekonom.cz bez reklam
- Možnost sdílet prémiový obsah zdarma (5 článků měsíčně)
- Možnost ukládat si články na později
Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.
Newsletter týdeníku Ekonom.
Odhlásit se můžete kdykoliv.
Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že dochází ke sbírání a zpracování osobních údajů. Více informací o zásadách ochrany osobních údajů naleznete ZDE.
