Představte si hypotetický příklad. Vláda některého evropského státu, například Řecka, dojde k závěru, že by bylo dobré zavést elektronické občanské průkazy. Pomohlo by to digitalizovat státní správu a řídit zemi efektivněji. Ale ouha, to chce velkou investici, na kterou Řecko − země potýkající se s dlouhou ekonomickou krizí − nemá. Co teď?

Švédský novinář Andreas Ekström, jeden z hlavních řečníků na Gartner Symposiu v Barceloně, si sugestivně položenou otázkou snadno získává pozornost v sále. A pokračuje: "Tak a teď předpokládejme, že se otevřou dveře a na zasedání vlády přijde Mark Zuckerberg," říká. Šéf Facebooku má nabídku, že celý projekt digitalizace zařídí. Propojí občany s úřady i dalšími institucemi, zajistí používání elektronického podpisu, prostě nabídne kompletní řešení.

Ministrům se to líbí, ale namítnou, že na to opravdu nemají peníze. "To si nerozumíme," řekne Zuckerberg. "Účet jde na nás. Všechno bude zadarmo. Mám jedinou podmínku. Jakou? Maličkost. Aby vláda přijala zákon, že účet na Facebooku je pro každého řeckého občana povinný."

Tímhle trochu za vlasy přitaženým příkladem chce Ekström ukázat jednu věc. Totiž že něco podobného, byť v miniaturním měřítku, děláme všichni dennodenně. Za možnost využívat služby, které nám ulehčují nebo zpříjemňují život, platíme kousky svého soukromí. A zároveň máme klamný pocit, že je dostáváme zadarmo.

Ekström dává jeden konkrétní příklad přímo ze Švédska. Sedm velkých bank se dohodlo, že společně vytvoří aplikaci BankID, která nabízí zabezpečující virtuální identitu. Něco jako elektronický podpis. Primárně pro přihlašování do internetového bankovnictví, avšak s možností použít ho i jinde. Například právě v komunikaci s úřady.

Ekström říká: "Nejsem žádný velký fanoušek vlády, ale jsou věci, které chci dojednávat přímo s ní. Když mi skončí platnost pasu, rád si zajdu na úřad nechat si ho vyměnit. Nemám zájem, aby mi to zařídila cestovní kancelář, byť by to asi bylo rychlejší a levnější. A zrovna tak nemám zájem, aby mi nový řidičský průkaz vystavili v prodejně Volkswagenu."

Kouzlo tohoto příměru je v tom, že by to soukromé firmy zvládly nepochybně lépe. Když něco dělá vláda, je to vždycky dražší, ošklivější a hůře fungující. Ale i za tuto cenu bychom měli trvat na tom, že naše identita není na prodej. Data a čas, to jsou dnes nejcennější "suroviny" digitální éry.

Je krátká. I na poměry moderní historie představuje sotva lusknutí prstů. Ano, historie globální počítačové sítě sahá do konce šedesátých let a historie webu do konce osmdesátých let minulého století, ale on-line svět existuje plus minus pětadvacet let.

A ještě se radikálně proměňuje. V polovině devadesátých let jsme oslavovali web jako otevření šancí pro každého. Konec monopolu velkých a silných a nástup malých a mrštných. Do jisté míry to fungovalo, koneckonců i firmy Google a Facebook byly na začátku malé a mrštné.

Jenže teď jsme i v on-line světě zpátky v éře molochů. V roce 2001 bylo deset největších firem odpovědných za 30 procent přenesených dat na internetu (a jako zajímavost dodejme, že většina těchto firem byly společnosti, které existovaly už "před webem", tedy například velcí vydavatelé). Dnes drží desítka nejsilnějších už 75 procent veškerého internetového provozu.

V on-line světě ještě zdaleka nežijeme všichni, zhruba polovina obyvatel planety internet nikdy nepoužila. Jsme na počátku. A při psaní legračních statusů na Facebooku či focení jídla na Instagram trochu zapomínáme, v jak důležité době žijeme. Stavíme základy skutečného digitálního světa. Tím, co děláme a jaké vztahy se formují − mezi uživateli, firmami nebo třeba vládami.

"Píšeme cosi jako digitální ústavu. A tak, jak ji svým dnešním chováním napíšeme, bude platit desítky, možná stovky let. Musíme ji napsat správně," řekl v Barceloně Andreas Ekström.

Související