Když pražský dopravní podnik nabídl před měsícem a něco, že si lze kupony na městskou hromadnou dopravu nahrát on-line na platební kartu, zajásal jsem. A byl jedním z prvních, kdo to využili. S radostí a s úsměvem, a ještě jsem to pyšně napsal na Facebook.

Lítačka mi to olajkovala. Prostě láska na první pohled. Jenže…

Ano, jenže. Nahraný kupon byl měsíční, tak jsem si minulý týden sedl k počítači, abych nahrál nový. Nešlo to. Web mě střídavě odmítal s hláškami "nejde nahrát tarif, chyba 225", případně "nelze použít tento identifikátor, chyba 192". Vůbec jsem tomu nerozuměl. Ale připadal jsem si jako člověk, který přijde k zubaři s bolavým zubem a místo léčení se dozví číslo diagnózy.

"Děkujeme za návštěvu… a další, prosím!"

No nic, koupě kuponu se nepodařila a já vyrazil na schůzku načerno. Pod eskalátory na Křižíkově jsem ladně proplul skupinou pěti žraloků v mikinách s logem DP (začátek měsíce!), naštěstí bez ztráty kytičky. Aspoň že tak.

Po návratu do kanceláře jsem to cvičně asi tak desetkrát zkusil. Sláva, aspoň že čísla chyb byla stejná. Když něco naprogramujete pitomě, tak ať je to aspoň pitomé konzistentně.

Ale pozor, byl bych nerad, aby to vypadalo, že si stěžuju na ajťáky. Ne, to není jejich chyba, stejně jako není chyba žraloků, že žerou lidi, nebo feferonek, že vás pálí v puse. O čem píšu, je zodpovědnost lidí, kteří práci ajťákům zadávají a pak ji od nich přebírají.

Zavolal jsem na zákaznickou linku. Deset minut hudba a informace, že operátorky vyřizují… znáte to. Zajímalo by mě, kdo tu "uklidňující" hudbu vybírá, přísahám, že kdybych ji poslouchal o dvacet vteřin déle, rozbiju monitor.

Konečně operátorka. Nadiktoval jsem jí přihlašovací jméno.

− No jo, já to vidím. Vy nemáte účet aktivní.

− Prosím?

− Máte neschválenou fotku.

− Ale mně to nikdo neoznámil.

− Já vím. To je chyba systému. Už jsme dali podnět.

− Komu?

− No tomu, kdo ten systém dělal.

− A co mám dělat?

− Nahrát jinou fotku.

− A jakou?

− Aby za vámi bylo bílé pozadí.

− Teď tu čtu, jak má fotka vypadat, a nic o bílém pozadí se tu nepíše.

− Já vím, už jsme dali podnět.

− Počkejte, a když mám účet neaktivní, znamená to, že jsem ten měsíc jezdil načerno?

− Haha, měl jste štěstí, že vás nechytil revizor!

− Ale já zaplatil!

− Ale neměl jste platný doklad.

− Takže mi vrátíte těch 550 korun?

− No ale přece jste jezdil, ne? (Tady jsem operátorce připsal bod za krásný gól skórovaný v oslabení!)

− Co tedy mám udělat?

− Nahrajte jinou fotku a já to tu pohlídám.

− A jak se dozvím, že mám aktivní účet?

− No… půjde vám zaplatit kupon.

− Ale neměla by tam být informace, zda je kupon aktivní?

− Už jsme dali podnět.

A já si skoro myslel, že mám s Lítačkou milostný poměr!

Vyfotil jsem se u zdi, poslal fotku a za další půlhodinu šel kupon zaplatit. Operátorka měla nejen smysl pro humor, ale zafungovala dobře. Na rozdíl od mnohem líp placených poloblbů, kteří zadávali a kontrolovali práci od ajťáků.

Mimochodem, celá story má vtipnou pointu. Až když jsem předešlý příběh zveřejnil na Facebooku, zjistili ti chytráci, že lidí s neschválenou fotkou (a tedy neplatnou Lítačkou) je mnohem víc, a teprve pak je začali kontaktovat.

Lítačka se za to na Facebooku omluvila. Spousty podnětů a nakonec jediný, který byl vyslyšen, byl ten na so­ciálních sítích. Připadám si jako na Donald Trump pražské dopravy. "So sad!"

Související