Netoleranci předchází bída. Pochopit by to měli politici od Švédska po Česko

Po ostře sledovaných nizozemských, francouzských, německých, rakouských či italských volbách se strach z nástupu národoveckých populistů přesunul naposledy do Švédska. Tamní Švédští demokraté nakonec skončili až třetí se 17,6 procenta hlasů, byť posílili. Nárůst podpory národovců skoro o pět procentních bodů se všeobecně vykládal jako výsledek nepříliš dobře zvládnutého přistěhovalectví po migrační krizi v roce 2015.

Jenže je to trochu jinak. Profesorka Stockholmské univerzity Johana Rickneová spolu s kolegy zveřejnila studii, ve které hledala spojitost mezi nárůstem podpory radikálů a migrací. Místo toho našla něco úplně jiného. "Přišli jsme na to, že skupiny, které čelily relativnímu úpadku příjmů a větší nejistotě na trhu práce, jsou nadproporčně zastoupeny mezi reprezentací i voliči radikální pravice," píše. Příběh úspěchu Švédských demokratů tedy mnohem méně stojí na tvrdém antiimigračním postoji a mnohem více na frustraci z ekonomického a sociálního úpadku mnohých Švédů. "V posledních volbách Švédští demokraté posílili méně než mezi lety 2010 až 2014. Do jisté míry migrační krize z roku 2015 jistě pomohla jejich politice, ale působila i ekonomická nerovnost, kterou zkoumáme ve studii," řekla Rickneová týdeníku Ekonom.

Podobné vzorce voličského chování bychom našli i v mnohých dalších evropských zemích čelících nástupu národoveckých populistů.

Insideři a outsideři

Rickneová zdůrazňuje, že nástup Švédských demokratů přišel před migrační krizí, nikoliv po ní. Zato se růst podpory strany kryje s růstem nerovnosti v jinak rovnostářském Švédsku. V roce 2006 skončila v zemi dlouhá vláda sociálních demokratů a nastoupili pravicověji orientovaní Umírnění. Pod heslem, že pracovat se musí vyplácet, snížili daně a ořezali sociální podpory. Výsledkem byl nejen hospodářský růst země, ale i zvětšení příjmových a sociálních rozdílů. A v roce 2010 se Švédští demokraté poprvé dostali do parlamentu.

Úspěch Švédských demokratů nestojí na antiimigračním postoji, ale hlavně na pocitu ekonomické frustrace.

Dalším klíčovým přelomem byla celosvětová hospodářská krize a její dopady, které dosud neodezněly. Z 5,7 procenta v roce 2010 se strana v dalších volbách dostala na 12,9 procenta. Důsledky krize měly tedy větší vliv na podporu Švédských demokratů než tvrdá protiimigrační rétorika během minulých tří let.

Studie tyto posuny dokládá několika experimenty. Porovnává příjmy "insiderů" a "outsiderů" na trhu práce, tedy těch, kteří mají jistou práci, a těch, kteří si nemohou být zaměstnáním jistí. "Před rokem 2002 se příjem insiderů i outsiderů vyvíjel zhruba stejně. Po roce 2006 se rozdíl mezi skupinami rozšířil o sedm až osm procent," píše Rickneová. V té chvíli Švédští demokraté začali růst a nyní mají mezi voliči více outsiderů z trhu práce, než je národní průměr i než je průměr u ostatních stran.

Netoleranci předchází bída. Pochopit by to měli politici od Švédska po Česko

Zvětšit přes celé okno

Studie zároveň zkoumala souvislost mezi růstem podpory pro národovce v lokalitách dle intenzity zastoupení přistěhovalců či cizích pracovníků v místních provozech. Žádnou zásadní souvislost vědci nenašli. Ekonomické důvody tedy hrají prim. Teprve na ekonomické a sociální nespokojenosti mohou politici stavět své národovecké příběhy.

"Nárůst podpory Švédských demokratů nastal s úpadkem důvěry voličů ve vládu podle jejich ekonomického statusu," uzavírá studie.

Sudety rozhodují

Podobné souvislosti mezi ekonomickou a sociální nespokojeností, která vyústí v kulturní národovecký protest, bychom mohli najít ve spoustě dalších států Evropy. Česko nevyjímaje.

Týdeník Ekonom před rokem popisoval, jak nebezpečná je hranice bývalých Sudet, která nechce zmizet (viz Ekonom č. 17/2017).

Pohraniční oblasti trpí vyšší nezaměstnaností, okresy s poklesem kupní síly najdeme právě tam, stejně jako horší občanskou obslužnost, nižší vzdělanost či více příspěvků na bydlení. V pohraničí měla roky vysokou podporu komunistická strana, ale také tam vládla velká volební neúčast. To se mění a pohraničí začíná rozhodovat volby. Ty sněmovní v roce 2017 ukázaly, že právě v podkově pohraničí nabral vysoké zisky Tomio Okamura.

Pohraničí pak rozhodlo prezidentské volby. Po prvním kole získal Miloš Zeman 1,9 milionu hlasů a Jiří Drahoš 1,3 milionu hlasů. Vyšší podpora Zemana oproti ostatním kandidátům opět připomínala mapu Sudet a ještě více mapu exekucí v Česku.

Přestože zavládlo přesvědčení, že Zeman už nemá kde brát nové hlasy, ukázal se opak. Zeman dokázal aktivizovat svou kampaní proti imigrantům dosavadní nevoliče v pohraničí a ti mu pomohli k druhému mandátu. "Největší mobilizační efekt proběhl na vnitřních hranicích krajů a zejména v Ústeckém, Karlovarském a Plzeňském kraji. Lze tedy říci, že tato území, zčásti připomínající historické Sudety, rozhodla volby," napsali v hodnocení voleb olomoučtí politologové Jakub Lysek a Tomáš Lebeda.

Jen přejmout rétoriku nestačí

Pro mainstreamové strany v Česku, ve Švédsku i jinde nastává velká otázka, zda se mají přiklonit k národovecké rétorice a neutralizovat tak extrémní síly. Ve Švédsku to zkouší sociálnědemokratický premiér Stefan Löfven, v Nizozemsku liberální pre­miér Mark Rutte, v Rakousku lidovecký kancléř Sebastian Kurz. V Česku premiér Andrej Babiš chce nástup SPD zastavit heslem "Nepřijmu ani jednoho uprchlíka".

Podrobné studie, jako je ta profesorky Rickneové, ale ukazují, že kulturní nespokojenost nezmizí, dokud se lidé nezbaví pocitu ekonomického úpadku. Rickneová nechce zobecňovat, ale na příkladu ze Švédska či brexitu dovozuje: "Věřím, že ekonomická frustrace může zažehnout společenskou nespokojenost," řekla Ekonomu.

V Česku na vrcholu hospodářského cyklu ale ekonomická frustrace rozhodně nemizí. Naopak. Mapa exekucí hlásí, že meziročně přibylo 3,4 procenta lidí v exekuci (celkem jich je 863 tisíc). Podíl osob v exekuci se zvýšil skoro na desetinu obyvatel země a celkový počet exekucí stoupl o 4,8 procenta na 4,6 milionu.