Ekonomická reforma v roce 1968 skončila dřív, než začala. Šlo o pokus spojit socialismus - státní vlastnictví a plán - s trhem

Vpád sovětských tanků před padesáti lety ukončil Pražské jaro, pod nímž si jedni představovali so­cialismus s lidskou tváří, zatímco jiní návrat k první republice. Zlikvidoval také pokus o ekonomickou reformu, která byla podobně dvojznačná. Státní vlastnictví podniků se mělo totiž pro­lnout s trhem, ačkoliv trhem značně regulovaným. Dodnes se vedou spory, zda šlo o experiment, který mohl pozvednout hospodářství a životní úroveň, či o nerealistickou iluzi. Což je názor opřený o tvrzení, že buď by reformy musely přerůst v obnovení kapitalistických poměrů, což s ohledem na odpor sovětského vedení nebylo možné, nebo by se kvůli vnitřním hospodářským a sociálním rozporům zastavily a zhroutily.

Šikova chvíle

Tvůrce tehdejší reformy, komunistický šéf Ekonomického ústavu ČSAV Ota Šik, začal decentralizaci ekonomiky připravovat v roce 1963. Svolení získal, když se po předchozí nepodařené úpravě plánované a stoprocentně zestátněné ekonomiky zhroutila pětiletka a poklesla výroba. A za situace, kdy si s podobnou myšlenkou načas pohrávali v SSSR a o reformách se teoretizovalo také v Polsku a především v Maďarsku.

I tak šlo o politicky ošemetný úkol. Když rok předtím požadovali alespoň debatu o reformách zaměstnanci Tatry Kopřivnice, byli nespokojenci přísně potrestáni. Zprvu proto šlo o opatrné dílčí kroky. V lednu 1965 získaly státem stanovené ceny určitou pružnost a zisk byl po dlouhých letech zahrnut do ukazatelů centrálního plánu. O dva roky později reformátoři spustili přestavbu velkoobchodních cen tak, aby odpovídaly vynaloženým nákladům.

Na počátku roku 1968 se Šik stal veřejně známou osobou, zejména díky článkům a vystoupením v rádiu a televizi. Tam, už jako místopředseda vlády pro ekonomiku, veřejně připustil to, o čem většina lidí doma dávno mluvila: že Československo v pomyslném ekonomickém zápase se Západem silně zaostává. A v článku namířeném proti odpůrcům reforem Šik vytáhl těžký kalibr a začal srovnávat kupní sílu českých a západoněmeckých dělníků. Zatímco na stejný televizor se muselo doma vydělávat 470 hodin, za hranicí jen 133 hodin. Na balík hovězího a vepřového masa, jaký se tehdy prodával v západoněmeckých obchodních domech, se tam pracovalo 27 hodin. V Československu by k pořízení takové "porce" bylo potřeba dvakrát více práce. O mnoho lépe nevyznělo ani poměřování s kdysi jen průměrným Rakouskem, kde již měli o 12 procent vyšší průměrné mzdy a dvojnásobné starobní důchody.

Jak se vyvíjela československá ekomika v 60. letech

Zvětšit přes celé okno

Debata o zaostávání Československa ale byla širší. Sociolog Pavel Machonin současně připomínal nedostatek motivace ke vzdělávání, a tím problémy se zaváděním moderní techniky. Příčinu viděl ve dvě desítky let trvající mzdové nivelizaci, která vedla k zaostávání platů vysokoškoláků za odměnami dělníků.

Autonomie místo plánu

Šik za této situace navrhoval změnit organizaci a pak i zaměření celé ekonomiky, která do té doby vynikala ohromnou spotřebou energie a surovin a držela vlastně jediné, a to pochybné prvenství. Prvenství ve spotřebě oceli na jednotku produkce.

O co šlo konkrétně? Jeho spolupracovník Otakar Turek v rozhovoru pro Ekonom označil za jádro reforem osamostatnění státních podniků, které se měly vyvázat ze závislosti na centrálním plánu a z nahodilých intervencí komunistického vedení. Jejich prosperita se měla nově odvíjet od spokojenosti zákazníků, tedy od peněz, které lidé budou ochotni utratit za nabízenou produkci. Firmy ovšem měly zůstat ve vlastnictví Fondu národního majetku a v jejich čele měla stát podniková rada. Třetinu z ní měli volit sami zaměstnanci, třetinu dosadit zmíněný fond a třetinu míst by zaujali externí odborníci. Menší firmy orientované na služby by postupně získaly družstevní podobu, zatímco pro řemesla se počítalo s oživením soukromého podnikání, přičemž by bylo povoleno jen zaměstnávání rodinných příslušníků. V tomto případě ale šlo pouze o úvahy, příslušný zákon o malých soukromých podnicích nebyl nikdy předložen. O privatizaci velkých podniků se neuvažovalo vůbec a nesmělé představy o burze se objevily až těsně před invazí.

O privatizaci podniků se neuvažovalo vůbec, nesmělé úvahy o burze se objevily až před invazí.

Měl také vzniknout socialistický trh, v němž by začaly rozhodovat ceny. Ty v ideální podobě měly vznikat na základě nabídky a poptávky, realisté mluvili alespoň o omezení monopolních praktik a nějakém způsobu promítnutí cen světových.

Národohospodářský plán měl být postaven na vedlejší kolej, ačkoliv by zůstal zachován a nabyl podoby indikativních plánů užívaných tehdy ve Francii a Nizozemsku. Velice zvolna se měl liberalizovat zahraniční obchod, který se v té době začal více orientovat na Západ. Některé jeho součásti, zejména pokud šlo o spotřební zboží, měly být vystaveny tlaku zahraniční konkurence. U perspektivních podniků se naopak počítalo s dlouhou dobou hájení. Ke standardní daňové soustavě směřoval plán sjednocení sazeb podniků. Investice reformátoři chtěli podmínit buď předchozí akumulací zisku, nebo striktním splácením komerčních úvěrů.

Ekonomická úroveň Československa v roce 1968

Zvětšit přes celé okno

Šik a jeho lidé dopředu počítali s hospodářskými a sociálními potížemi. Starost o neefektivní podniky a jejich zaměstnance (ať by šlo o dotace, likvidaci beznadějných výrob či sociální podpory) měly od státu převzít takzvané výrobně hospodářské jednotky, organizace sdružující obdobné firmy.

Ekonomie bez politiky

Mohl však takový hybrid fungovat? Podle osmašedesátnických ekonomů, z nichž se někteří vynořili počátkem devadesátých let jako neúspěšní konkurenti Václava Klause, pochopitelně ano. Například Valtr Komárek pokus z roku 1968 označil za reformu na ostří nože, která by přispěla k návratu republiky do západní Evropy. A tito lidé vždy litovali, že srpnová okupace reformní kroky zastavila, respektive že se je pro rostoucí odpor nejvyšších stranických funkcionářů nepodařilo uvést do života. "Měli jsme toho prosadit daleko více. Ani Gustáv Husák by nelikvidoval to, co by fungovalo, například komerční banky," mínil jiný protagonista reformy Věněk Šilhán. I klíčový zákon o osamostatnění podniků byl napsán až v roce 1969, pár týdnů před začátkem normalizace. A nemohl být využit, protože se vše pod záminkou, že je nutné obnovit rovnováhu, vracelo k centrálnímu plánování.

U současných ekonomů už převažují pochybnosti o přínosu chystaných reforem, protože jejich selhání bylo vlastně zakódováno v samotných kořenech socialistické ekonomiky. Už přípravné kroky − hlavně omezení plánu, přestavba 25 tisíc velkoobchodních cen a sjednocování odvodů, které se ještě před pražským jarem uskutečnily, nedopadly, jak se čekalo. Lidé z plánovacích úřadů se přesunovali na resorty a do firem a přinášeli s sebou dlouholeté byrokratické návyky. Paradoxem bylo, že nejvíce kritizované obory hornictví a hutnictví právě v roce 1968 vylobbovaly nejvyšší nárůst dosud státem přidělovaných investic. K tomu se podniky snažily vytřískat peníze zvýšením cen a nižším odvodem daní. Velkoobchodní ceny, aniž by došlo ke zvýšení kvality, narostly v průměru o 30 procent. A protože v některých podnicích díky novým prémiím rostly mzdy, začala se roztáčet inflace. Vyděšené vládě ještě v létě 1967 nezbylo než ceny opět regulovat a odčerpávat nečekaně vysoké firemní zisky. Reformy se pak prakticky zastavily a právě v době největšího zájmu veřejnosti, v první polovině roku 1968, získaly hlavně virtuální podobu.

Podle Tomáše Nikodyma, respektive jeho analýzy vypracované na Vysoké škole ekonomické v Praze, by i klíčová věc, Šikův cenový mechanismus, přinesla jen omezené výsledky. Protože samotné ceny a jejich uvolnění bez změny vlastnických vztahů podle něj k obnově trhu nestačí. Navíc se jako neřešitelný problém ukázala monopolní struktura ekonomiky, kterou rozšiřování autonomie pro podniky posílilo. Pokusy monopoly omezit zůstaly polovičaté, právo zakládat velké firmy zůstalo v rukou státu. "Potenciál reforem k nápravě upadajícího hospodářství byl zanedbatelný. Šlo pouze o výměnu socialismu za socialismus," uvádí ve svém rozboru Nikodym.

Kritický je rovněž britský ekonom Martin Myant. Tvrdí, že reformátoři přistupovali ke změnám jako k technické záležitosti a opomíjeli význam politické liberalizace. Dodal, že o československou reformu nebyl ve světě zájem a ani Šik nepatřil k velkým teoretikům. "Rok 1968 vzbudil v Československu zájem o demokratický model socialismu, nelze ale říci, zda by takový model mohl být stabilní, úspěšný a přitažlivý ve srovnání s jinými možnostmi. Třeba s demokratickým kapitalismem," soudí Myant.

Po pádu komunismu se prosadili mladší ekonomové, kteří v osmdesátých letech měli ve výzkumných ústavech přístup k moderní ekonomické vědě a obdivovali kroky Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové, privatizaci a deregulaci.

Za sedm let na Západě

Dnes lze jen spekulovat, co by Šikova reforma mohla Československu přinést. Ekonomické výsledky, měřeno růstem národního důchodu, který překračoval sedm procent, nebyly špatné, což rád připomínal Alexander Dubček, hlavní tvář pražského jara. I když spíše než o výsledek decentralizace šlo o rozumnější kroky tehdejších plánovačů. Ti v polovině šedesátých let utlumili metalurgii a přesměrovali kapacity na automobilový průmysl, chemii, textilky či polygrafii nebo na spotřební zboží.

Šik nicméně věřil, že se díky jeho reformě podaří do pěti až sedmi let Československo přiblížit úrovni vyspělých západoevropských států. Asi šlo o přílišný optimismus, vždyť polistopadové Česko se o to samé snaží skoro třicet let.

Sám Šik skončil ve švýcarské emigraci, kde vydal knihu Třetí cesta. Na Západě ani v evropských postkomunistických státech větší pozornost nevyvolala, zato v Číně ano. Od chvíle, kdy tam koncem sedmdesátých let minulého století zahajovali tržní reformy, Šik do Pekingu opakovaně jezdil.