Aktuální číslo časopisu Ekonom
Ekonomka Markéta Šichtařová je neobyčejná. Vede poradenskou firmu Next Finance, kterou založila se svým manželem Vladimírem Pikorou. Analyzuje finanční trhy, předpovídá vývoj hospodářství a radí svým klientům s investicemi. Kromě toho přednáší, píše články a komentáře. Se svým mužem napsala několik bestsellerů pohybujících se na pomezí ekonomie a literatury faktu. A k tomu všemu vychovává pět dětí, pro které denně vaří. Zároveň nesnáší "militantní feministky", nikdy se nesetkala s diskriminací žen a obhajuje tradiční rodinné hodnoty, které nás podle ní mohou vyvést ze slepé uličky civilizačního vývoje.
Jak se prodávají vaše knihy? Uživilo by vás psaní?
Uživilo. Jsme velká rodina, takže máme trochu jiné nároky, ale ano, uživili bychom se, i kdybychom dělali jen knížky. Není to ale hlavní část našeho byznysu.
Na jaké knize teď pracujete?
Dokončila jsem ji včera a není vůbec o ekonomice. Žádná z našich knih není vyloženě o makroekonomice, ale vždycky k tomu nějakým způsobem směřuje. Ta poslední je ale trochu úlet.
O čem bude?
Je o ženě, která se v zahraničí dostala do institucionální pasti. Málem přišla o identitu a úřady ji téměř zničily. Nejdřív jsem si myslela, že je to výplod nějaké schizofrenické mysli, když jsem ale viděla fakta, zjistila jsem, že je to reálný příběh, v němž hrají roli i české úřady. Zaujalo mě to hlavně proto, že se týká tématu svobody versus regulace, což mě fascinuje. Knížka by měla vyjít v září nebo říjnu a myslím, že spoustě lidí šlápne na kuří oko.
Kniha Lumpové a beránci z roku 2014 má detektivní zápletku. Zaujal vás tento žánr?
Detektivku svým způsobem připomíná i nová kniha. My ale většinou neplánujeme, o čem budeme psát. Když dokončujeme knížku, tak už třeba jeden z nás přijde a řekne, tohle je strašně zajímavé téma, o tom mám chuť napsat, a druhý řekne, tak jo, zkusíme to. A pak zjistíme, že místo analýzy pro klienta už máme základ nové knížky. Takhle vznikla i naše zatím poslední kniha Roboti na konci tunelu a vlastně i Lumpové a beránci. Ta je sice na první pohled zabalená do detektivního žánru, ale vznikla ze zakázky týkající ekonomických záležitostí, které tam popisujeme.
Když nebudeme muži nebo ženy, ale něco mezi tím, tak se nebudeme množit a civilizace časem nebude fungovat z čistě demografických důvodů.
Proč vám nestačí psát jen analýzy a komentáře?
Nápad psát knížky vznikl v době, kdy se u nás schylovalo k povinnému důchodovému spoření do takzvaného druhého pilíře. Chtěli jsme se na to připravit, protože se nás na to klienti budou ptát, a zjistili jsme, že by to bylo velmi nevýhodné. Tehdy tady ale všichni říkali, že to tak musí být, a nikdo o tom nepřemýšlel. Tak jsme natočili klip s názvem Nechceme se pást, který vzbudil velkou polemiku, protože vstoupil na výrazně nepřátelskou půdu.
Jak jste se dostali od videa ke knize?
Video vzbudilo velký ohlas, všichni se nás na to ptali, ale po týdnu už jsme měli pocit, že se opakujeme. Tak jsme odjeli na dovolenou do Německa. Tam se v novinách psalo o knížce nějakého ekonoma o euru. Stal se z ní bestseller, přestože byla antisystémová. Já jsem se smála, že je to jako s naším videem, že bychom to taky zvládli, a Vláďa říkal, tak napíšeme knihu. Po návratu jsme se do toho pustili a za 14 dní jsme měli knížku, která měla ohromný úspěch. Tak jsme si řekli, že takto můžeme šířit osvětu i mezi lidi, kteří nejsou našimi klienty.
Kdo jsou vaši čtenáři?
Ta skupina je celkem široká, ale typickými čtenáři jsou střední a vrcholoví manažeři ve věku 35 až řekněme 60 let. Jsou to většinou lidé, kteří se zajímají nejen o ekonomii, ale také o politiku a společenské dění. Hodně si zakládají na tom, že si utvářejí vlastní názor. Jsou zvyklí rozhodovat na základě informací.
Kromě knih jste ředitelkou společnosti Next Finance a máte pět dětí. Jak to všechno zvládáte? Dodržujete pracovní dobu?
Ano. Naše pracovní doba je daná tím, že lidé přijdou ráno do práce a chtějí si přečíst, co je ten den na finančním trhu čeká, a pak si chtějí přečíst něco nového zase odpoledne. To jsou pevné body, ale jak si uspořádáme čas mezi tím, je na nás. Třeba přes poledne mám dvou- i tříhodinovou pauzu, kdy se mohu věnovat dětem. Rodinné věci ale děláme až po práci, tak od půl páté.
Pracujete z domu?
Ano, mám home office. Spoustu věcí řeším po telefonu nebo mailu a třeba schůzky s klienty má na starosti Pikora, který neustále lítá od čerta k ďáblu, dělá přednášky a podobně. To já kvůli dětem nedělám.
Často vystupujete na obranu tradičních rodinných hodnot. Mluvila jste například o tom, že ženy jsou více nastaveny na výchovu dětí a na točení se kolem plotny...
Ale já v kuchyni trávím hodně času. Děti mají po manželovi celiakii a další potravinové alergie a to s sebou bohužel nese to, že ráno a dopoledne vařím. Ne že strčím pizzu do mikrovlnky, ale vezmu syrové maso, zeleninu a krájím a vařím. Velká část času s rodinou spočívá v tom, že stojím u sporáku, nejmladší syn sedí na kuchyňské lince a hraje si s kořením a ostatní děti se motají kolem mě a vypráví, co bylo ve škole.
Kdykoli jsem chtěla nějakou funkci nebo zakázku, nebo jak to říct, kdykoli jsem se chtěla něčeho účastnit, nikdy jsem se nesetkala s tím, že by mi někdo dal najevo, hele, jsi ženská, ty sem nepatříš.
Říct, že to ženy táhne k plotně, to je ale slovo do pranice.
Když žena není úplná mužatka, tak životní uspokojení nalezne i v tom, že stojí u plotny a vytváří teplo rodinného krbu, že se kolem ní motají děti a že dělá hezké prostředí v rodině. Myslím si, že to vnitřně naplňuje velkou část žen. Chlapi jsou ale stavění tak, že potřebují lovit mamuta, ať už v politice nebo v byznysu. Když se občas povede žena, která má taky potřebu být soutěživá a dělat manažerskou funkci a jde jí to − viz taková Thatcherová −, tak to může být velmi silné. Většinou jsou to ale takové opravdu polomužatky.
Ženy, které nejsou mužatky, nemají podle vás zájem o veřejné působení?
Myslím, že ne. Já výraz mužatka nepoužívám pejorativně, ale jako označení pro ženu, která nemá až takový vztah k rodině. Nelze od ní čekat to, co od žen čekají ti, kteří volají po ženách v politice, tedy více empatie a méně agresivity. Agresivita je těmto ženám vlastní.
Je ale otázka, jestli zastánci většího počtu žen v politice a v byznyse chtějí, aby tam ženy vnesly vlastnosti, o kterých mluvíte, nebo jestli prostě chtějí odstranit bariéry, které ženám v těchto aktivitách brání.
Podle mě žádné bariéry neexistují. Já jsem se s nimi nikdy nesetkala. Na rozdíl od chlapa si to mohu dovolit říct, protože od něj to zní blbě, když řekne, že ženy mohou dělat cokoliv a ony to nedělají. Kdykoli jsem chtěla nějakou funkci nebo zakázku, nebo jak to říct, kdykoli jsem se chtěla něčeho účastnit, nikdy jsem se nesetkala s tím, že by mi někdo dal najevo, hele, jsi ženská, ty sem nepatříš. Záleží jen na tom, co ukážu, co umím a co té firmě přinesu, a ne na tom, jaké mám pohlaví. Těm bariérám nevěřím.
Chcete číst dál?
Ještě na vás čeká 60 % článku.
S předplatným získáte
- Web Ekonom.cz bez reklam
- Možnost sdílet prémiový obsah zdarma (5 článků měsíčně)
- Možnost ukládat si články na později
Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.
Newsletter týdeníku Ekonom.
Odhlásit se můžete kdykoliv.
Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že dochází ke sbírání a zpracování osobních údajů. Více informací o zásadách ochrany osobních údajů naleznete ZDE.
