Pokrčí rameny a usměje se. "Ono to nějak dopadne. Pravděpodobně dobře," říká. Pak na moment vypadne z role rezervovaného Brita ze střední třídy. "Ale ve skutečnosti je to docela na houby." Použije o něco expresivnější slovo.

Sedíme v hospodě u piva, do druhého výročí referenda o brexitu zbývá pár týdnů. Britové nemají ve zvyku brečet nad rozlitým mlékem. Ale brexit testuje tuhle obdivuhodnou vlastnost nadoraz.

Zejména u lidí, jako je můj přítel Jonathan. Je mu něco přes padesát a je typický londýnský intelektuál, který před dvěma lety hlasoval pro setrvání v EU. Pocit šoku, který prožil v noci po referendu, v momentě, kdy se ukázalo, že brexit vyhraje, ještě nedokázal úplně vstřebat.

Naopak dnešní pocity jsou horší než před dvěma lety. Kdyby vítězové referenda vzali věci do svých rukou a zemi řídili směrem, který jí vybrali, většina Britů by jen prohlásila, že to nějak dopadne. A samo sebou by bylo, že udělají všechno pro to, aby to dopadlo dobře.

Jenže se ukázalo, že vítězové byli ve stejném šoku jako poražení. Británie má za sebou dva roky, které jsou pro mnohé nejútrpnějšími v moderní historii. Bez ohledu na to, jak v roce 2016 hlasovali. Hrdí Britové jsou zvyklí čelit čemukoli, navíc se vztyčenou hlavou a bez poníženého kňourání. Ale jak čelit tomu, že si sami nevědí rady?

V průzkumech těsně po brexitu vyjadřovala většina Britů odhodlání udělat všechno pro to, aby budoucnost bez EU byla co nejlepší. Hrdé a sebevědomé národy mají heslo: "Prohráli jsme, ale vítěze respektujeme." Jenže jak respektovat vítěze, když nemá žádný plán?

Datum tzv. tvrdého brexitu, který nastane v případě nedohody mezi Bruselem a Londýnem, je stanoveno na konec března příštího roku. Je to stále relativně daleko. Zatím stačí, když britským úředníkům na Heathrow zamáváme českou občankou, a telefonovat můžeme bez roamingových přirážek. Avšak nervozita stoupá. Jonathan se napije piva a řekne: "Víš, co bych vážně chtěl vědět?" Zavrtím hlavou. Odpoví si sám. "Jak by hlasování o brexitu dopadlo, kdyby se dnes konalo znovu."

A v tu chvíli mi dojde, že to je asi ten nejzajímavější aspekt dnešní situace. Všechno je špatně, říkají dnes ti, kteří předešlé referendum "vyhráli" i "prohráli". Ale nikdo z nich si není jistý, jestli by to opakování referenda změnilo k lepšímu.

Protože by nešlo o "reparát" v obvyklém smyslu. Cílem referenda není hlasovat tak dlouho, až výsledek dopadne tak, jak si přeje jedna strana. Cílem referenda je najít řešení, které je v zájmu většiny obyvatel země.

Jestli jsou si dnes Britové něčím jisti, tak tím, že referendum nic takového nedokáže. "Kauza brexit" ukázala, že referendum jako nástroj je nebezpečná věc. Jednoduše proto, že většina lidí neodpovídá na otázku, která je v něm položena. "Má Spojené království zůstat v Evropské unii?" A jak to mají u čerta Britové vědět? Většina také na tuto otázku neodpovídala. Zaměnila ji za otázku: "Líbí se mi, kam dnes Británie směřuje?"

Nelíbí, samozřejmě. Nikomu se nelíbí ti, kteří jsou zrovna u moci. Něco slíbili, my jim dali hlas a naše nároky na ně jsou teď o to větší. Takže chceme vidět výsledky. Demokracie funguje proto, že dává vítězům voleb čas, aby těchto výsledků dosáhli. Referendum jim ten čas bere. Je jako záchranná brzda. K demokracii patří, ale mělo by být vyhrazeno pro výjimečné, až krizové situace.

Po referendu o brexitu se ukázalo, že hlavní probrexitové síly se vypařily jako pára nad hrncem. A odpovědnost zůstala těm buď nepřesvědčeným, anebo nekompetentním.

Jestli v moderních dějinách 21. století existuje nějaká jasná "case study" týkající se vládnutí, tak je to příběh brexitového referenda. Dalo hlas mimo jiné nejistým, nerozhodnutým a váhajícím. Nebo jinak řečeno těm, kteří chtěli být "hrdými poraženými", ale stali se "vyděšenými vítězi".

Nějak to zvládnou, o tom nepochybuji. Jsou to přece Britové. Ale my bychom si z celé lapálie měli odnést ponaučení, že referenda jsou k ničemu.

Související