V holešovické výdejně e-shopu Alza.cz je plno. Pár dní před Štědrým dnem tu zákazníci na poslední chvíli dokupují dárky pod stromeček. A živo je i před bankomatem, který stojí nenápadně u jednoho z východů a v němž je možné za hotovost nakoupit bitcoin. V jednu chvíli se u něj zastaví mladý muž a do "mašiny" nahází 15 tisícikorunových bankovek. Cena jednoho bitcoinu v té době atakuje 20 tisíc dolarů, tedy přes 400 tisíc korun. Za svůj obnos dostává jen několik desítek milibitcoinů, jakýchsi "haléřů kryptoměny".

Je snadné pochopit, proč se k investicím do virtuální měny začala uchylovat i široká veřejnost. Bitcoin v roce 2017 nabízel lepší zhodnocení než prakticky cokoliv na trhu − a to včetně investic na přehřátém realitním trhu. Zatímco průměrná cena bytu za metr čtvereční v Praze vzrostla od ledna 2017 do ledna 2018 o osm procent, bitcoin nabobtnal v tomto období přibližně sedmnáctkrát. Výhodnější byl nákup nejrozšířenější kryptoměny, i kdybychom započetli pád její ceny, který přišel letos v lednu. Jeden bitcoin stál v době uzávěrky tohoto čísla mezi 10 a 11 tisíci dolary, díky čemuž pořád nabízel více než desetinásobné zhodnocení oproti prvním dnům roku 2017.

Ve srovnání s konzervativními investicemi jsou ale spekulace s kryptoměnami také mnohem riskantnější. Ostatně mladý muž z úvodu tohoto článku nad svou investicí nejspíš zaplakal, protože ke své smůle nakoupil jen pár dní předtím, než začal kurz bitcoinu vůči dolaru po dlouhé době opět klesat.

Navzdory široké popularitě měny sestávající z jedniček a nul však pro spoustu lidí zůstávají kryptoměny naprosto nepochopitelnou technologií.

Měna z jedniček a nul

Co tedy vlastně bitcoin je? Velmi zjednodušeně: fakticky jde o software, který umožňuje předávat si hodnoty mezi jednotlivými účastníky sítě, což je standardně funkce jakéhokoliv platidla. Revoluční na něm je, že tuto funkci umožňuje, aniž by síť byla centralizovaná, a tím pádem zneužitelná. A aniž by zde hrozilo riziko, že někdo začne hodnoty v síti kopírovat a tím způsobí inflaci.

Bitcoiny sice s postupem času přibývají, děje se tomu však podle předem daného plánu. Objem peněz uvolňovaný do oběhu se postupně zpomaluje a definitivně se zastaví na počtu 21 milionů "mincí". Vzhledem k vysoké ceně jednoho bitcoinu se tak dnes standardně nakupuje po zlomcích, milibitcoinech či v ještě nižších jednotkách.

Pro snazší pochopení toho, jak bitcoin funguje, si jej lze představit jako jeden obrovský virtuální účetní systém, který je díky své decentralizaci chráněný proti pokusům o zneužití. Zaplatit někomu bitcoiny tak znamená na něj danou hodnotu v účetním systému přepsat. Vlastnit bitcoiny obnáší mít přístupové údaje k zůstatku, který je na příslušnou adresu v daném účetním systému napsaný. Technicky vzato tak nelze "mít bitcoiny v počítači či mobilu", i když se podobný obrat v hovorové řeči používá − v zařízení je možné mít jen přístupové údaje k příslušné adrese v celém účetním systému.

Technologie, na které bitcoin a většina dalších kryptoměn stojí, je takzvaný blockchain. To je zpětně nezměnitelná databáze, ve které zůstávají zanesené všechny transakce s bitcoinem, a to od té úplně první. Fakticky je blockchain účetní knihou bitcoinu. V databázi přitom držitelé nefigurují pod svými jmény, ke každé transakci je však přiřazené určité ID, určitá konkrétní adresa. "Bitcoin je takzvaně pseudonymní. V blockchainu vidím jednotlivé adresy, ale už nepoznám, kdo je za nimi," popisuje Dominik Stroukal z Liberálního institutu, který se na kryptoměny zaměřuje.

Těžba bitcoinů jako nový průmysl

Blockchain neexistuje na jednom centrálním místě. Je takzvaně distribuovanou a decentralizovanou účetní knihou, nahrává se na všechna zařízení účastníků v síti, kteří bitcoin používají. Logicky pak ale vyvstává otázka, kdo má roli "účetního", jenž může do blockchainu zanášet nové transakce. A jak je systém pojištěný, aby někdo zkrátka nemohl jen tak upravit účetní knihu dle libosti a bitcoiny si ukrást pro sebe.

Klíčovou roli hrají těžaři, tedy účastníci sítě, kteří dávají k dispozici výpočetní sílu svých počítačů k ověření transakcí, jež s kryptoměnou probíhají. Když si dva lidé chtějí poslat jeden bitcoin, transakci musí nejprve zbytek sítě odsouhlasit a následně ji musí někdo z těžařů takzvaně vytěžit. To znamená transakci ověřit a spolu s několika dalšími zapsat jako nový blok do distribuované knihy.

Žrout energie

Energetická náročnost těžby bitcoinů prudce roste. V listopadu se odhadovalo, že výpočetní proces generující nové mince doposud spotřeboval 30 terawatthodin elektrické energie.

Podle analytiků poradenské společnosti Morgan Stanley si ovšem jen letos těžba vyžádá 140 terawatthodin, tedy 0,6 procenta celosvětové spotřeby elektrické energie.

Jedna transakce přitom spotřebuje kolem 215 kilowatthodin elektrické energie, což je zhruba stejně, kolik spotřebuje průměrná česká domácnost za 24 dní.

Tento vývoj by mohl vést k prudkému rozvoji obnovitelných zdrojů energie. Zároveň zřejmě povede k vývoji rychlejších a výkonnějších počítačových procesorů, zejména grafických karet. Ty zvládnou za kratší dobu vyřešit více výpočetních úloh, které se v systému kryptoměn používají při zápisech a ověřování transakcí ve sdílené účetní knize, tzv. blockchainu.

Cena některých špičkových grafických karet se tak od konce loňského roku zvýšila z výrobcem doporučených 380 dolarů za kartu na současných 800 až 1000 dolarů.
 

Protože však výpočetní sílu těžařských počítačů musí živit elektrická energie (viz box Žrout energie), je samotné ověření byť i jedné transakce velmi nákladné. "Tomu, kdo provede ověření jako první, proto náleží odměna," vysvětluje mechanismus Jan Seidl ze společnosti Deloitte.

Vysoká energetická náročnost ověřování transakcí je způsobená tím, že počítače musí vedle ní spočítat i náročnou matematickou úlohu. Ta je pojistkou proti tomu, aby nebylo možné blockchain zpětně přepisovat. "Existují i kryptoměny, kde není nutné při ověřování transakcí žádnou matematickou úlohu vypočítávat," vysvětluje Stroukal. "Ověření transakce je pak triviální, ale je zároveň i méně bezpečné," říká.

Jednotliví těžaři mezi sebou soutěží o to, čí počítač zapíše do účetní knihy nový blok transakcí, za což získá odměnu (v současnosti jde o 12,5 bitcoinu). To vede k tomu, že se k těžení používají stále náročnější počítače. Zatímco zpočátku těžaři vystačili i s běžným stolním počítačem, dnes je nutné použít sofistikovaný výpočetní systém. Často jde o celé haly vybavené specializovanými výkonnými počítači, které čtyřiadvacet hodin denně poskytují svou výpočetní sílu a o něž se stará početný tým IT techniků.

Těžba kryptoměn se pak logicky koncentruje v regionech s nejlevnější elektřinou, nejvhodnějším podnebím na chlazení a nejpříznivějším regulatorním prostředím.

"Mining je dnes doménou zejména Číny, Gruzie, Islandu a Severní či Jižní Ameriky," popisuje český vývojář Marek Palatinus, který stál u zrodu skupinového těžení, kdy se do procesu ověřování zapojuje vícero těžařů najednou a posléze se o odměnu dělí.

Čína, která v poslední době těžbě dominovala, ale na začátku letošního roku začala těžaře kryptoměn výrazně omezovat, nejspíše tak dojde k výraznému přeskupení trhu. Energetická náročnost ověřování transakcí je velkým problémem. Přesná čísla neexistují, různé odhady však náročnost jedné transakce vyčíslují na elektřinu potřebnou na provoz jedné americké domácnosti po celý týden.

Dva miliony v bitcoinech, prosím

Z uvedeného je patrné, že těžbou se k bitcoinu běžný smrtelník nedostane. Pokud jej chce, musí ho od někoho koupit. Zájemce si musí nejprve obstarat takzvanou peněženku, v níž budou uložené přístupové údaje ke kryptoměnovému účtu. Ta má nejčastěji podobu softwaru, a to nahraného buď v chytrém telefonu (Coinomi, Mycelium), nebo stolním počítači.

Je však možné mít i on-line peněženku u třetí strany, a to internetového provozovatele (například Coinbase). K té je pak možné přistoupit z různých zařízení, může však snáze dojít i k zpronevěře peněz.

Další cestou je peněženka papírová, kdy jsou přístupové údaje vytištěné na kusu papíru. V současnosti je však stále oblíbenější formou takzvaná peněženka hardwarová. V takovém případě jsou přístupové údaje uložené v zařízení, jež se v případě potřeby připojí přes USB k počítači.

Co se přístupových údajů týká, peněženka má zpravidla tři důležité kódy. První je kód veřejný, který je obdobou čísla účtu a který je potřeba znát pro zaslání částky na účet. Druhý je kód soukromý, kterým se podepisují transakce, a který je tak obdobou PIN kódu. Třetí je takzvaná mnemonic phrase, nejčastěji 12 či 24 vygenerovaných slov při založení peněženky, která slouží pro její obnovení v případě její krádeže. Tu je třeba držet v naprostém utajení.

Jádrem bitcoinu je blockchain, účetní kniha ve formě databáze transakcí.

Pokud má člověk účet, k němuž má přístup díky své peněžence, je nejsnazší ho "nabít" koupí kryptoměny za hotové v jednom z bitcoinových automatů. Těch v Česku existuje řada, provozují je společnosti General Bytes či WBTCB. Stačí v něm jen naskenovat kód z peněženky a vhodit do automatu daný obnos v hotovosti. Obdobným způsobem lze bitcoiny zpět proměnit na koruny. Další možností je nákup v kryptoměnové směnárně (za koruny lze nakupovat například v českých směnárnách EasyCoin či Simplecoin) nebo na burze (mezi ty známější patří například Bitfinex, Coinbase, Kraken nebo český Bitstock).

Zatímco ve směnárně je možné si bitcoiny koupit i za hotovost a při nižších částkách bez nutnosti ověření totožnosti, k obchodování na burze je zpravidla třeba disponovat bankovním účtem a kvůli zákonům proti praní špinavých peněz i prokázat totožnost. Další možností je pak kryptoměnu zakoupit přímo od jiného držitele.

Pozor na hackery a velryby

Od bitcoinu si mnozí slibovali revoluci na peněžním trhu, zejména snížení poplatků, zvýšení rychlosti transakcí či snazší přesun peněz mezi kontinenty. Některé způsoby použití se však příliš neprosadily, jiné omezuje současná energetická náročnost ověřování transakcí.

Stále častěji jsou tak kryptoměny vnímané jako prostředek k investici či spekulaci. I proto se o bitcoinu občas mluví jako o "digitálním zlatu". S vyšším výnosem souvisejí i různá rizika. Jedním z nich je i to, že bitcoin v zásadě nemá žádný fundament, od nějž by bylo možné odvodit "správnou" cenu. "Osobně bych nedokázal nikomu doporučit investici do bitcoinu, protože nevím, kolik má stát," tvrdí například David Marek, hlavní ekonom Deloittu. Loňský růst kryptoměny je podle něj hnaný zejména spekulativní poptávkou. Zatímco za každou z klasických měn stojí ekonomika dané země, za bitcoinem nic podobného nestojí. "Proto taky může kolísat o stovky procent," tvrdí Marek. Uznává však, že velký potenciál v sobě nese technologie blockchainu. S jejím využitím pro vypořádání obchodů ostatně už dnes experimentují burzy cenných papírů jako třeba Nasdaq.

Určité nebezpečí představuje i to, že bitcoin je vlastně software. "Velké riziko je, že si člověk účet nedovede zabezpečit," tvrdí Dominik Stroukal z Liberálního institutu. Hrozbou jsou zejména kybernetické útoky, při nichž se útočník zmocní přístupových údajů k účtu. I proto se stále častěji prosazují hardwarové peněženky, které riziko zcizení přístupových údajů omezují.

Vedle počítačové bezpečnosti je obrovským problémem investování do kryptoměn nejasná regulace či možná manipulace s kurzem. Zhruba 40 procent všech bitcoinů drží podle agentury Bloomberg zhruba tisíc lidí, takzvaní velrybáři (whales). U některých menších kryptoměn je koncentrace vlastnictví ještě silnější. Skupina "velrybářů" tak může po vzájemné dohodě s kurzem uměle hýbat, a tak třeba obrat drobnější investory.