Ve známém vtipu manažer, který hledá člověka do svého týmu a jemuž se sešlo příliš mnoho žádostí o pohovor, vezme polovinu doručených životopisů a hodí je bez čtení do koše. "Co blázníš?" říká mu kolega. "Co kdyby byl nejlepší kandidát právě mezi nimi?" Manažer zavrtí hlavou. "Pokud ano, tak to nebyl nejlepší kandidát. Nepotřebuju nikoho, kdo nemá štěstí."

Vtipné, že? Smějeme se tomu, protože je to absurdní. Nebo nám to aspoň absurdní připadá. Manažer se z našeho pohledu chová bláhově, protože klidně mohl o skvělého kandidáta přijít. Pokud by jeho životopis náhodně skončil v polovině určené do odpadkového koše, s jeho kvalitami by to přece nijak nesouviselo. Anebo ano?

Je to složitější otázka, než se zdá. Roli štěstí − ve smyslu šťastné náhody − ve svých životech většinou podceňujeme. Když se zeptáte úspěšných lidí, čemu za svůj úspěch vděčí, obvykle vám odpoví: tvrdé práci, odříkání, kvalit­nímu vzdělání. Jsou i ochotni uznat, že to měli v životě jednodušší, protože se narodili do dobré rodiny nebo chodili do dobrých škol.

Ale že jim k úspěchu pomohlo něco tak iluzivního a nepopsatelného jako štěstí? Kdepak.

Známý český kouč mi vyprávěl o mentálním cvičení, které dělá s lidmi, již ho vyhledali s žádostí o pomoc v další kariéře. Jsou to vesměs velmi úspěšní lidé, mimo jiné proto, že hodinovou sazbu tohoto kouče by si nikdo jiný než topmanažer s vysokým platem nemohl dovolit. A dostanou následující úkol: zkuste ve svém životě najít moment, kdy se stalo to, co vás nasměrovalo tam, kde jste teď.

To není těžké, všichni takové momenty v životě máme. Zkuste přijít na ten svůj. Třeba to, jak jste někdy ve třiceti potkali kamaráda ze školy, on vám řekl, že u nich ve firmě hledají nového člověka do obchodního oddělení… Vy jste se přihlásili a o deset let později jste tu firmu řídili.

Pak ovšem následuje druhá část zmíněného mentálního cvičení. Můj kamarád kouč své klienty požádá, aby se pokusili popsat, jak by se jejich životy vyvíjely, kdyby tento moment nenastal. Více než devadesát procent z nich je přesvědčeno o tom, že by uspěli tak jako tak. Že by si ono volné místo našli na inzerát nebo že by nastoupili do jiné firmy a i v ní by se prosadili na šéfovský post. Anebo by se věnovali něčemu úplně jinému. Místo podnikání by třeba psali knihy nebo by dělali profesionálně sport. Ale i v tom by se dostali na vrchol.

"Úspěšní lidé si až na výjimky z nějakého důvodu myslí, že jsou prostě předurčeni k úspěchu," říká.

Studie ukazují, že čím jsou lidé úspěšnější a bohatší, tím silněji zastávají názor, že cestou ke zbohatnutí je především tvrdá práce. Ne že by to nebyla pravda. Lépe řečeno platí, že asi každý selfmademan v životě tvrdě pracoval. Ale rozhodně není pravda, že každý člověk, který tvrdě pracuje, díky tomu zbohatne.

Podobnou asymetrii psychologové popisují i v indivi­duálních vzpomínkách. Každý z nás si pamatuje to, co pro svůj úspěch v životě nebo kariéře osobně udělal. To, co nám rovněž pomohlo, ale stalo se to bez ohledu na naši vůli, z hlavy spíš vytěsňujeme. Povýšili nás, protože náš lépe hodnocený kolega dlouhodobě onemocněl? Kdo by si takovou drobnost pamatoval?

Obranou neúspěšných je české přísloví: "Štěstí chodí dokola, sem tam padne na vola." Je v něm odevzdanost, závist a alibi pro vlastní neúspěchy, podobné citátu ruského spisovatele Gogola: "Svini vleze samo štěstí do rypáku." To skoro evokuje, že štěstí mají často ti, kteří si to nezaslouží.

Pravda není ani jedno. Samozřejmě platí ono pasteurovské, že "štěstí přeje připravené mysli", ale to je spíš takový "plán B". Člověk s připravenou myslí na tom vždycky bude líp než ten s nepřipravenou. Ale nijak tím neovlivní, jestli ona tajuplná veličina jménem štěstí přijde, nebo nepřijde.

Jen to prostě mějme na paměti. Někdy jsme trochu oslněni bohatými, mocnými a úspěšnými lidmi. Ano, jsou výjimeční a zaslouží si obdiv. Ale neznamená to, že jsou moudřejší, pracovitější a lepší než ostatní. Znamená to většinou hlavně to, že měli štěstí.

Ať ho máte i vy v nastávajícím roce!

Související