Ukrajinci nejsou zoufalí. Půl roku na papíry ale čekat nechtějí

Režim Ukrajina má proces získání dlouhodobého pracovního víza ukrajinským pracovníkům urychlit. Jak to celé funguje v praxi?

Dřív trvalo vyřízení dlouhodobého povolení pro Ukrajince déle než rok. Režim Ukrajina tuto proceduru zkrátil zhruba na šest měsíců, takže zrychlení to zcela evidentně je. Pro Ukrajince, kteří chtějí práci co nejdřív, je ale půl roku pořád dlouhá doba. To stejné platí i opačně, firmy v době ekonomického růstu potřebují nové zaměstnance také co nejrychleji.

Čím to celé začíná?

Důležité je vědět, že pokud chce být firma zařazena do Režimu Ukrajina, musí mít své budoucí ukrajinské pracovníky vybrané ještě předtím, než si vůbec o zařazení do Režimu Ukrajina požádá. Potom se teprve může do programu přihlásit. Aby to mohla udělat, musí zároveň splňovat několik podmínek - fungovat nejméně dva roky a mít více než deset zaměstnanců. Důležitou podmínkou je pak bezdlužnost vůči státu, a to jak na veřejném pojištění, tak u správy sociálního zabezpečení a u finančního úřadu. Všechna tato potvrzení společnost dokládá svým garantům, například Svazu průmyslu a dopravy nebo Hospodářské komoře.

Pokud firma splňuje podmínky, je tedy do Režimu Ukrajina zařazena...

Ano. Od tohoto okamžiku musí ukrajinští zájemci o práci v Česku čekat, než dostanou termín schůzky na konzulátu ve Lvově. V současnosti je čekací lhůta asi čtyři měsíce. Žadatelé se musí dostavit osobně se všemi potřebnými doklady, nic je neomlouvá, pokud schůzku nestihnou, celý proces se musí opakovat. Na konzulátu Ukrajinci odevzdají všechny dokumenty potřebné k řízení o vydání zaměstnanecké karty. Potom běží zhruba šedesátidenní lhůta, během které žádost posuzuje Ministerstvo vnitra. Pokud předložené dokumenty splňují požadovaná kritéria, může Ukrajinec do české firmy na dlouhodobé pracovní povolení přijet.

Jaký je rozdíl oproti klasické proceduře?

Především v tom, že část práce převzali od státních institucí garanti a do režimu zařazují Ukrajince on-line už v České republice. To ale neplatí pro jednotlivce, kteří si v Česku najdou práci sami nebo firmy, které z nějakého důvodu nedosáhnou na tento režim. Ti si musí vše od začátku vyřizovat osobně na Ukrajině.

Jsou Ukrajinci ochotni čekat na práci šest měsíců?

Pořád je to pro ně moc dlouho. Spoustu zájemců to odradí a upřednostní jinou zemi, kde je vyřízení pracovního povolení rychlejší. Naší velkou konkurencí je Polsko, které je mnohem flexibilnější a otevřenější ve vydávání povolení. Země, která je čtyřikrát větší než Česká republika, má na Ukrajině desetkrát větší aparát a vydává milion povolení ročně. Na Slovensku a v Maďarsku zase stačí zaběhnout na cizineckou policii, požádat o povolení a čekat na vyřízení, což trvá zhruba dva měsíce. Takže co se týče administrativy, je to velký rozdíl. Firmy si také musí uvědomit, že na Ukrajině nenajdou žádné zoufalce, kteří skočí po první práci, jakou jim nabídnou. Pamatuji si na dvě firmy, které si dělaly nábor samy přímo na Ukrajině v době, kdy režim začínal. Místo sta lidí jich do Česka však dorazilo jen deset. Nás si firmy najaly na vyřízení administrativy, aby nepřišly i o ty poslední Ukrajince.

Kolik lidí v průběhu celého procesu odpadne?

Asi 30 procent, a to je hodně. Ukrajinci, kteří chtějí pracovat, chtějí pracovat rychle, protože potřebují peníze. My ale musíme s těmito ztrátami počítat, být flexibilní a mít velké zálohy, abychom mohli nedostatek lidí pokrýt. Není možné, aby si firma objednala dvě stě lidí a my jí dodali polovinu. Na Ukrajině musíte mít jako agentura dobré jméno. Lidé jsou opatrní. Business je jiný, trh funguje hodně na referencích. Na tamním trhu existuje spousta podvodníků, kteří si z chudých lidí dělají obrovský byznys...

Vy ale umíte celý proces zkrátit na dva měsíce. Využíváte dvouvízový režim. O co přesně jde?

Ano, s Režimem Ukrajina kombinujeme víc vízových režimů, aby firma mohla mít své pracovníky z Ukrajiny do dvou měsíců. Je důležité umět pracovat s termíny, vědět, jaký krok bude kdy následovat, a neudělat chybu. Je to pro nás koordinačně i administrativně náročné. Do druhého vízového režimu je nutné zapojit úřady práce a zde je to jen o lidech. Někde jsou nesmírně vstřícní a je radost s nimi spolupracovat, například Most, Liberec, Prostějov, Praha.

Kde to nefunguje?

Třeba na úřadě v Teplicích jsou stále někteří úředníci, kteří se snaží firmám proceduru maximálně znepříjemnit. Firmy by jistě rády Čechy na tyto pozice upřednostnily. Bohužel však nejsou a dlouhodobě nezaměstnaní jsou již nezaměstnatelní, anebo prostě pracovat nechtějí.

Na jaké pozice ukrajinské zájemce dosazujete?

Nejčastěji jde o výrobní operátory. Jsou to klasické výrobní osmičkové pozice - montážní dělníci a podobně. Dále pak například obráběči kovů nebo svářeči. Obecně do režimu mohou firmy s pozicemi CZ ISCO 4-8. Podle mě je škoda, že v rámci Režimu Ukrajina není možné dovézt do Česka třeba uklízečky, po kterých je velká poptávka.

Když chce firma přijmout dvě stě cizinců, to jí je tam přivezete najednou?

To nezvládnete ani za týden, natož najednou. Dovážíme kolem patnácti lidí po čtrnácti dnech, dokud ten projekt neuzavřeme. Pracujeme paralelně asi na 15 projektech pro velké korporáty, měsíčně vozíme do Česka z Ukrajiny kolem 200 lidí. Logistika je náročná, jde o práci s lidmi. Nevezete agenturního pracovníka z Ostravy do Prahy, kde nasedne do auta jisté množství lidí a to stejné množství z něj vysedne. Firmy musí být flexibilní. Do poslední chvíle nevíte, kolik lidí vlastně přijede, a přesný čas příjezdu koordinujete zhruba dva až tři dny před příjezdem. Samozřejmě termíny jsou předběžné známy dlouho dopředu a těch se držíme, občas se však příjezd o pár dní zpozdí, to je normální. Teď například nebylo na Ukrajině na vízových centrech možné platit platebními kartami, protože nešel bankovní terminál a způsobilo to třídenní posun všech plánovaných příjezdů.

Co je na tom nejtěžší?

Ukrajinci jsou totiž absolutně nekoordinovaní a dělají si, co chtějí. Myslím si ale, že dnes už umíme plánovat celkem obstojně.

Chtějí tu Ukrajinci zůstat?

Naprostá většina těchto lidí se chce vrátit domů, zůstává tu asi jen deset procent Ukrajinců. Chtějí si vydělat co nejvíc peněz v co nejkratším čase, takže je nemusíte přemlouvat, aby pracovali přesčas, o víkendu nebo v noci. Za to jsou většinou jejich čeští kolegové rádi. Než si zde vytvoří nějaké vazby, nějakou dobu jim to trvá a práce je pro ně nejdůležitější. Většinu peněz vydělaných tady posílají domů rodinám. V některých částech Ukrajiny práce není, a když je, tak velmi špatně placená. Ale pochopitelně záleží na tom, koho firma poptává. Když jde o sto mladých žen, je velká šance, že tu zůstanou. Naopak, když přijede pár ve středních letech, tak si chce vydělat na důchod nebo třebas jen na auto a vrátit se, protože má na Ukrajině vybudované své zázemí a dlouholeté přátelské vazby. Pro takové lidi není dlouhodobá změna jednoduchá.

Jakou roli hrají v celém procesu úřady práce? Firmy přece musí místo nejprve nabídnout občanovi České republiky...

Komunikace s úřadem práce je pro firmy vůbec první krok, který musí udělat ještě předtím, než se do Režimu Ukrajina dostanou. Firma musí volné pracovní místo, které si přeje obsadit cizincem na zaměstnaneckou kartu, nejdříve nabídnout českým uchazečům, tedy absolvovat třicetidenní test trhu práce, než se místo pro "třetizemce" uvolní. Pokud jde o větší počet volných míst a společnost v žádosti zaškrtne, že chce cizince, bývá to problém. Začne většinou nepříjemná anabáze výběrových řízení pořádaných pro danou firmu lokálním úřadem práce. Úřady práce se musí každým místem otevřeným pro zaměstnaneckou kartu pečlivě zabývat a maximálně se snažit obsadit je českými nezaměstnanými. Pro firmy je toto extrémně obtěžující a výsledky jsou nulové. Nicméně musí spolupracovat, jinak jim úřad zaměstnat "třetizemce" nepovolí.

Máte konkrétní příklad?

Spolupracovali jsme s jednou firmou na západě Čech. Chtěli zaměstnat dvě stě Ukrajinců. Tamní úřad práce ale udělal to, že jim do firmy poslal 150 dlouhodobě nezaměstnaných lidí, občanů České republiky. Zaměstnavatel musel udělat výběrové řízení, na které se dostavila polovina pozvaných. Byli to lidé, kteří v naprosté většině pracovat nechtějí, ale zároveň potřebují zůstat v databázi úřadu práce, tedy nesmí schůzku odmítnout. Do druhého kola pak byli vybráni dva lidé. Ti byli zaměstnáni, po dvou dnech přinesli neschopenku a v práci už je nikdo neviděl. Celé to přitom zabralo personálnímu oddělní tři týdny práce a výsledek nula, nákladově pro firmu dokonce minus.

Chovají se čeští zaměstnavatelé a zaměstnanci k ukrajinským pracovníkům slušně?

Je to vždy o lidech, především o mistrech. Mnohdy jde o vzdělané lidi, kteří na Ukrajině pracovali na vyšších pozicích, než je u nás výrobní operátor. Čeští mistři jsou pak zvyklí na pracovníky s nižším vzděláním a tomu odpovídá i jejich chování. Nikdo neříká, že se k ukrajinským kolegům musí přistupovat v rukavičkách, ale ne vždy se mistři chovají slušně. Ukrajincům se to pochopitelně nelíbí, ale bojí se to mnohdy firmě říct, protože nechtějí přijít o práci. Pokud chce firma víc Ukrajinců, musí mít člověka, který se jim bude věnovat. Toto zaměstnavatelé často podceňují, přitom je to úplně základní věc, díky které se dá předejít řadě nedorozumění a problémům. Na HR musí být někdo, kdo umí ukrajinsky nebo alespoň rusky. O tom firmám říkáme hned na začátku, jinak to nebude fungovat. Jsou i velké nadnárodní společnosti s několika tisíci zaměstnanci, kterým dodáváme několik set Ukrajinců. V tomto případě je komunikátor absolutní nutností, a i když se firmy ze začátku vzpouzejí, nakonec nám uvěří.

Jaká je vaše role v této fázi?

Budoucím zaměstnavatelům posíláme o uchazečích úplné podklady a zajišťujeme i další, nadstandardní služby - zdravotní prohlídky, překlady dokumentace, školení a manuály, zajišťujeme hromadnou dopravu z Ukrajiny až do firmy. Ukrajinští koordinátoři také pomáhají třeba při zřizování účtů v bankách a řeší nenadálé problémy.

Jak často se stává, že se Ukrajinci vrátí po pár dnech domů, ať už z jakéhokoli důvodu?

Občas se to stane, ale jsou to jednotky procent a vždy jde o firmu. Nejčastěji je to kvůli nevyhovujícím podmínkám na ubytovnách. Někdy se stává, že ubytovna je v opravdu hrozném stavu. Pokud chceme lidi dlouhodobě udržet, je třeba jim pomoci najít slušné bydlení. Ukrajinci jsou čistotní a slušní lidé, ubytovny asijského typu se čtyřmi postelemi na pokoji s 15 m čtverečními nejsou pro ně to pravé. Pamatuji si na případ, kdy lidi umístili do pokojů, ve kterých byla metrová plíseň. Přestože šlo o otřesné podmínky, Ukrajinci dlouho mlčeli, protože se báli, že ztratí práci, když si budou stěžovat. Celou věc jsme řešili týdny, než to majitelka dala konečně do pořádku. I proto vozíme do Česka nejčastěji muže, většinou ve věku 25-45 let. Tak to prostě je. Muži nejsou na kvalitu ubytování nároční. Ženy někdy řeší i závěsy na oknech, ubrus na stole a koberec.

A co se týče samotného zaměstnání? Mohou si představovat třeba něco jiného pod určitou pozicí popsanou na papíře.

Zájemcům o práci na Ukrajině pozici i proceduru přesně vysvětlíme, firmu představíme, obdrží mnohdy videa a fotky jak firmy, tak ubytování. Podepíší nám, že byli seznámeni s informacemi tohoto typu a akceptují je. Někdy se stane, že když přijedou, zjistí, že se jim na místě vlastně pracovat nechce a raději se vrátí domů. Velký problém je, že na povoleních k práci a pobytu není uvedený zaměstnavatel. Ukrajinci si mnohdy myslí, že když mají vízum, tak můžou jít pracovat v Česku kamkoli. Nechápou, že povolení je vázáno na zaměstnavatele. Takhle se třeba ztratilo patnáct lidí, kteří se před nástupem do našeho autobusu na Ukrajině neznali a druhý den po příjezdu do České republiky zmizeli. Někdo jim nabídl práci u jiného zaměstnavatele za lepších podmínek s tím, že mohou využít víza vydaného na jinou firmu. Toto samozřejmě nelze.

A co porušení pracovních povinností?

Teď už se tomu příběhu musím smát, tehdy nám ale do smíchu nikomu nebylo. Jeden člověk nemohl po příjezdu ani nastoupit do práce, protože byl týden "pod vlivem". Pamatuji si, jak mi volala firma z východu Moravy s tím, zda bychom ho nemohli odvézt, že nevědí, co s ním. Nebyl agresivní, byl celkem milý. Asi tři dny jsme se tedy bavili tím, jak ho poslat zpět na Ukrajinu. Autobusy nám ho nechtěly vzít, tak jsme z legrace říkali, že ho případně pošleme vlakem do Polska, když to jinak nepůjde, že tam budou jistě rádi. Nakonec se to podařilo a dorazil v pořádku domů. Byl to člověk, který měl v té době osobní problémy. Toto se běžně děje i českým zaměstnancům. O cizincích se ale víc mluví, a když nastane takový případ, je z toho hned velká mediální bublina.

Už jste zmínila, že jde často o lidi na mnohem nižších pozicích, než na jaké mají vzdělání. Hlásí se vám třeba i ukrajinští vysokoškoláci?

Ano, ale třeba právníky nebo doktory nebereme. Jedině v případě, že by už měli manuální zkušenosti z výroby, třeba v Polsku, si to umím představit. Jinak jde o riziko. Nejen v tom, že práci nebudou chtít dlouhodobě dělat. Když jsme do jedné firmy přivezli ukrajinského právníka, málem tam udělal vzpouru. Zaměstnance přesvědčoval, že pracují ve zdraví škodlivých podmínkách. Po měsíci se s ním firma rozloučila. Přitom šlo o českou pobočku německé společnosti, která má všechny potřebné certifikáty a také do ní chodí pravidelné kontroly. Zaměstnancům museli doložit veškerá potvrzení o tom, že je vše v pořádku. Pokud k vám přijede buřič, musíte ho hned poslat domů.

Na jaký zaměstnanecký poměr vlastně nastupují?

Jde vždy o kmenové zaměstnance, smlouva musí být uzavřená minimálně na jeden rok, jde o hlavní pracovní poměr. Z těch smluv, které jsem viděla, mohu říct, že platové podmínky jsou vždy stejné jako u českých zaměstnanců. Není pravda, že jsou levnou pracovní silou, jak se často říká v médiích. Opak je pravda.

Jak vás vůbec napadlo vozit do Česka Ukrajince?

Sešlo se hned několik faktorů najednou. Hledáním lidí jsem se živila už předtím. Pracovala jsem zhruba deset let jako headhutner a partner jako plant manažer pro německé automobilové korporáty. Před lety jsme na západě Ukrajiny vybudovali od nuly montážní závod na kabelové svazky, který má nyní přes 300 zaměstnanců. Našimi zákazníky jsou přímí dodavatelé do západních automobilek. Na Ukrajině trávíme polovinu měsíce. Když jsme se loni náhodou na ambasádě dozvěděli o chystaném projektu "Režim Ukrajina", ani chvilku jsme neváhali a začali jsme budovat nový byznys. Letos jsme ve Lvově otevřeli vlastní kancelář Top People Ukraine. Nyní je nás už skoro deset a otevíráme další kanceláře na východě Ukrajiny. Všechny nás ta práce baví, ale třeba já jsem za poslední rok neměla jediný volný den a žiju vlastně v autě, protože jsem stále na cestách.

Ukrajince tedy dobře znáte, jací podle vás jsou a v čem se od Čechů liší?

Lidé jsou to milí, vstřícní, velmi pracovití a pečliví. Rychle nám dobře rozumí. Jsou ale celkem tvrdohlaví a velice nedůvěřiví. Na Ukrajině je totiž "people business" opravdu obrovský byznys, mnoho lidí se spálilo a přišlo často o své veškeré úspory.

Nesetkáváte se s názorem, že berou Čechům práci?

Spíše se pořád setkávám s názory, že nám chybějí lidé, kteří by chtěli pracovat, produktivita práce ve firmách neroste, je těžké stabilizovat výroby kmenovými lidmi, firmy nemohou růst, protože nemají lidi. Alespoň toto slyším od firem, které si nás najímají, abychom jim Ukrajince přivezli. Češi, kteří pracovat chtějí, práci mají.