Autor těchto řádek má čisté svědomí, že k aktuální divoké jízdě digitální měny bitcoin přispěl minimálně − před několika měsíci si v kavárně, kde se nedalo jinak platit, proměnil stokorunu za zlomky bitcoinu, aby měl na pivo.

V těchto dnech by ale za stokorunu bylo mnohem více nul za desetinou čárkou. Měna totiž brutálně posiluje. Na počátku roku byla za tisíc dolarů, na konci roku překročila hranici deseti tisíc dolarů (na chvilku dokonce i jedenácti) a pak zase zamířila dolů.

Pozitivní vysvětlení obhájců kryptoměny, která není závislá na žádném státu ani centrální bance, zní: vše je v pořádku, je to přece deflační měna, jejíž "těžba" počítačovým algoritmem směřuje do roku 2140, kdy do oběhu vejde poslední bitcoin s pořadovým číslem 21 milionů.

Jenže tak tomu nejspíš není. Tak brutální nárůst hodnoty bitcoinu neomylně značí bublinu a zároveň i to, kdo se stal mezi mnoha digiměnami nezpochybnitelným lídrem.

Otázka za milion (či spíše za 21 milionů bitcoinů) zní: když bublina praskne, bude to mít vliv jen na ty technologické nerdy, antisystémové protestanty a případně obchodníky v šedé a černé ekonomice, kteří se bitcoinu s gustem věnují?

Bylo by příjemné říci ano a už se o to nestarat, ale tak tomu pravděpodobně není. Bitcoiny vchází do světa klasických financí, americký burzovní operátor NASDAQ hodlá otevřít obchodování s termínovanými kontrakty na bitcoin. Do digitální mánie se snaží naskočit i mnohé banky.

V té chvíli už prasknutí bitcoinové bubliny (či stačí výrazná volatilita) může napáchat velké škody reálné ekonomice. Proto třeba nobelista Joseph Stiglitz prohlašuje, že bitcoin by měl být zakázán, protože obchází pravidla a nepřináší nic pozitivního společnosti.

Mnohé evropské státy − včetně Česka − zatím s regulací váhají. Česká národní banka s bitcoiny nechce mít nic společného, vnímá je více jako komoditu než měnu. Ale časem se tento přístup asi stane neudržitelný. Je třeba nechat bitcoin žít, ale kdyby se zhroutil, je třeba také přežít.

Související