Představte si, že má někdo zájem o vaše geopolohová data. Konkrétně chce sledovat nepřetržitě vaši polohu s příslibem toho, že data použije anonymně pro obchodní a marketingové účely. Zneužití a bezpečnostní riziko jsou vyloučeny. Kolik měsíčně za to budete chtít?

Zajímavá otázka, nemyslíte? Kladu ji v poslední době různým lidem. A odpovídají různě, protože je to něco, o čem většina z nás běžně nepřemýšlí. "Ani za nic, moje soukromí není na prodej!" říkají někteří, jiní na­střelují sumu v řádu mnoha tisíců. Realistické odhady se pohybují ve stovkách korun. Ale jen výjimečně méně.

Pro srovnání, když v roce 2005 položili stejnou otázku reprezentativnímu vzorku Britů výzkumníci z Cambridgeské univerzity, dostali se k odpovědi průměrně 27 liber za měsíc. Tedy v přepočtu něco pod tisíc korun. Řádově se tedy pohybujeme zhruba ve stejných číslech.

Pointa? Zařízení monitorující každý náš pohyb má většina z nás v kapse. Jmenuje se chytrý telefon a za jeho používání nejenže nic nedostáváme, ale dokonce platíme. Ano, ne všichni chytré telefony mají a někteří používání geopolohových dat vypínají, případně omezují, ale to je dost donkichotský souboj.

Někdy se tomu říká "paradox soukromí". Když se o privátních datech bavíme akademicky, třeba někde u kávy nebo u piva, většinou trváme na tom, že pro nás mají zásadní hodnotu. Ale pak je odevzdáváme víc než lacino, vlastně jen výměnou za možnost používat běžné funkce a aplikace chytrých telefonů.

Osobní data jsou ropou jednadvacátého století, napsal v nadsázce před pár měsíci britský týdeník The Economist. Kdo s nimi umí pracovat, může v nich najít velké bohatství. Novodobými ropnými "emiráty" jsou dnes právě mobilní operátoři, kteří o nás, svých zákaznících, vědí úplně všechno. Nebo mohou vědět.

Až se to naučí, možná i pochopí, že mít přístup k našim datům je potenciálně lukrativnější než luxovat naše peněženky. Tolik na okraj škudlení s mobilními daty, které v posledních letech předvádějí čeští operátoři O2, T-Mobile a Vodafone. Dát zákazníkům neomezená data by měli brát jako privilegium, a ne předraženou službu. Ale je jen otázkou času, kdy se do tohoto stavu dostaneme.

Podobné je to i s bezplatnou wi-fi. Každý hospodský ví, že na nápis "wi-fi" křídou na ceduli naláká víc hostů než na "smažák s tatarkou". A když bude chytrý, bude to brát nejen jako benefit pro strávníky, ale i jako šanci se o nich něco dozvědět.

Stejné to může být i s bezplatnou rychlou wi-fi v celých městech. Po New Yorku začal letos i Londýn budovat v ulicích síť chytrých hotspotů. V "předešlém životě" to byly telefonní budky, dnes v moderní reinkarnaci nabízejí superrychlé připojení, možnost zdarma telefonovat nebo si dobít mobilní zařízení.

A to nejlepší nakonec, z veřejných peněz na oba projekty nejde ani dolar nebo libra. Jsou plně hrazeny příjmy z reklamy. Je to zase ta smlouva s ďáblem zmíněná dříve. My coby uživatelé se zadarmo připojíme a zaplatíme za to svým soukromím. Zadarmo je ve skutečnosti "zadarmo", ale to je daň době.

V této souvislosti je ještě komičtější rozhodnutí Prahy zaplatit 2,3 milionu korun za zřízení wi-fi v lanovce na Petřín. Nejde o to, že jedna cesta zde trvá jen čtyři minuty, což je čas, který lze bez internetu vydržet. A nejde ani o to, že cena je předražená, "výběrové řízení" se zdálo ušité na míru a celé je to podezřelé. Jde o to, že předražené by to bylo i zadarmo. Za šanci "ždímat" z turistů na Petříně data měl naopak někdo platit.

Související