Aktuální číslo časopisu Ekonom
Jan A. NovákNikdy v historii lidstva nebyla civilizace tak závislá na zdrojích energie; většina ze sedmi a půl miliard obyvatel planety žije jen díky neustále proudícímu veletoku fosilních paliv. Ale už v 50. letech minulého století americký geolog Marion King Hubbert zveřejnil teorii, podle které objem těžby ropy sleduje Gaussovu křivku: nejdřív narůstá, dosáhne vrcholu a stejným způsobem vzápětí klesá v důsledku rostoucích nákladů na těžbu a růstu tržních cen. Teorie, které se říká Peak Oil (ropný vrchol), se už potvrdila pro jednotlivá ropná naleziště, ale ohledně její globální platnosti jsou mezi odborníky spory: jedni věří, že už jsme na vrcholu nebo těsně pod ním, druzí ji popírají.
Ke skepsi ohledně teorie ropného vrcholu přispívá i to, že na přelomu tisíciletí ho někteří ekonomové ohlašovali na období okolo let 2007 až 2010 − a nic se nestalo. Přispěla k tomu řada nečekaných okolností, od zahájení těžby břidličného plynu přes objevy nových ložisek a rostoucí využití alternativních zdrojů až po politické aspekty související s vývojem na Blízkém východě, v Rusku, Venezuele a dalších těžebních oblastech.
Zásoby ropy se dnes odhadují na 30 až 60 let při současné úrovni těžby a za předpokladu hypotetické existence dalších zásob, které dosud nebyly objeveny. Víc než zásoby je ale důležitá ekonomika těžby; zatímco ještě na počátku 20. století ropa vytékala na povrch sama, dnes se těží z kilometrových hloubek a stále víc pod mořským dnem. Spotřebu navíc vyhání hlad po energii v rychle rostoucích asijských ekonomikách. Odhaduje se, že celková světová potřeba energie se ve srovnání s rokem 2000 do roku 2040 zdvojnásobí.
Dříve nebo později tedy ropa dojde, protože není obnovitelná. I když podle jedné teorie obnovitelná je, protože průběžně vzniká v hlubinách Země.
Hluboká horká biosféra
V 19. století většina geologů věřila, že ropa je výsledkem destilace některých minerálů vlivem vysokých teplot a tlaků. Patřil k nim mimo jiné i autor periodické soustavy prvků Dmitrij Mendělejev. Teprve později převládla dnes preferovaná teorie, podle níž jde o produkt rozkladu organických zbytků pravěkých rostlin a živočichů. V polovině 20. století ale s moderní variantou staré anorganické hypotézy přišel americký astrofyzik Thomas Gold. Jeho teorii se říká hluboká horká biosféra.
Gold jako astronom věděl, že nejrozšířenějším prvkem vesmíru je vodík a ani uhlíku není o mnoho méně. Uhlovodíky se běžně vyskytují v mračnech mezihvězdné hmoty i v materiálu, z něhož vznikla sluneční soustava. Kam se tedy poděly po zrození Země?
Chcete číst dál?
Ještě na vás čeká 70 % článku.
S předplatným získáte
- Web Ekonom.cz bez reklam
- Možnost sdílet prémiový obsah zdarma (5 článků měsíčně)
- Možnost ukládat si články na později
Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.Zaujal vás článek? Pošlete odkaz svým přátelům!
Tento článek je zamčený. Na tomto místě můžete odemykat zamčené články přátelům, když si pořídíte předplatné.
Newsletter týdeníku Ekonom.
Odhlásit se můžete kdykoliv.
Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že dochází ke sbírání a zpracování osobních údajů. Více informací o zásadách ochrany osobních údajů naleznete ZDE.
