Vláda Bohuslava Sobotky už příliš nedrží pohromadě, před volbami má však před sebou dvojí důležité rozhodování, které spolu úzce souvisí. O kolik zvednout platy a co napsat do státního rozpočtu. O to první vypukne boj už příští týden a zdá se, že kabinet už zcela zchvátila horečka volební noci. Pokud se skutečně v eráru bude navyšovat o deset a více procent, pak se prakticky znemožní sestavit rozumný rozpočet.

Premiér i odboráři vycházejí z mylné představy, že jestliže chceme Česko vysvobodit ze jha nízkých čistých příjmů, stát má jít v první řadě na barikády. Což ovšem neplatí. Aby se v Česku mohly dramaticky zvyšovat platy, musí se tu i dramaticky zvyšovat mzdy. Ať už po dobrém, nebo podobně jako nedávno v bratislavském Volkswagenu, kde si zaměstnanci vymohli stávkou zvýšení mezd o 14 procent během půldruhého roku.

V Česku nic takového však zatím není, mzdy budou asi stoupat průměrně o nějakých pět procent jako dosud. V té chvíli se odměny státních zaměstnanců dostávají úplně mimo tuto trajektorii. Spousta ze zaměstnanců státu si jistě zvýšení nuzných platů zaslouží, ale tempo růstu musí být udržitelné. Což rozhodně není a to je nezodpovědné.

Nezdravý platový kvapík je už vidět i na prvních sedmi měsících státního rozpočtu. Výdaje státu za prvních sedm měsíců meziročně vzrostly o 3,7 procenta. Důvodem bylo především zvyšování důchodů a růst platů učitelů. Na druhé straně se téměř o 40 procent meziročně propadly investice. Stát je tedy krátkodobě štědrý, do budoucnosti však investuje méně a méně.

Co bude po těchto tučných letech, to politiky před volbami zjevně již nezajímá. Po nás ať přijde potopa. Tak by to ale nemělo být. Od roku 2012 stát přijal 23 tisíc nových lidí a náklady na státní zaměstnance stouply zhruba o 16 miliard − to není udržitelné. Rozumní politici by si proto stanovili priority: například učitelům dát výrazně více a ostatní v eráru musí počkat.

Kdo by se ale před volbami takto připravil v zájmu státu o hlasy?

Jen hlupák.

Související