Aktuální číslo časopisu Ekonom
Josef PravecEvropská unie je skvělý vynález, ale tíží ji řada věcí. Jednou z nich je zbytečná centralizace. Historik Jaroslav Pánek, který část své profesní kariéry věnoval studiu vzniku i zániku nadnárodních celků, proto tvrdí, že místo superstátu by tu jednou měla existovat demokratická unie suverénních států. Nebojí se jít proti proudu ani v jiných záležitostech. Ruská hrozba se podle něj zveličuje a evropské vlády by raději měly hledat způsob, jak regulovat a utlumit migraci. Česku by navíc prospělo více promýšlet postoj k Německu a nebát se kritizovat ty jeho kroky, které přinášejí problémy celému kontinentu. Stranou Pánek nenechává ani politiky, o nichž si myslí, že jsou často zavaleni osobními problémy a na řešení veřejných záležitostí nemají energii. Odmítá také účelové odkazy na politickou korektnost. "Je možné, že podobný rozhovor by v Německu ani nevznikl, protože tamní profesoři a akademici zpravidla právě politickou korektnost respektují až příliš," řekl Pánek Ekonomu.
Proč klesá přitažlivost Evropské unie? Zajistila přece mír a prosperitu.
Většina lidí si neuvědomuje, co Evropská unie znamená. Když se řekne mír, tak je to pro ty, kteří celý život v míru prožili, jen prázdné slovo, naprostá samozřejmost. Mnozí nedoceňují ani demokracii a nevidí, že přes všechny nedostatky byla EU založena v opozici proti nacismu, fašismu a komunismu. A je třeba si připomínat, co tyto -ismy znamenaly: vraždění, holokaust, věznění nebo nesvobodu, byť všechny fáze komunismu nebyly stejné. Lidé sice uznávají relativní ekonomickou prosperitu, ale jsou nespokojeni s tím, že není taková, jak by si přáli.
Jsou ovšem i negativa.
Bohužel, a v tom je ten základní problém: všechno, o čem mluvím, má svá "ale". Dokonce mír v základech Evropské unie byl tak napůl. Zakládající státy o něm mluvily a snažily se ho garantovat, přitom však vedly koloniální války. Zvlášť krvavé byly například zásahy Francie v Alžírsku. Pozůstatky neokoloniální politiky, snaha o dominanci a udržení surovinových zdrojů jsou jedním ze stínů Evropské unie. Nebo jiná věc: na jedné straně máme svobodu projevu a na druhé politickou korektnost. A její extrémní nadužívání vede k tomu, že svobodu slova, v Evropě i v USA, vlastně omezuje.
To jsou od akademika docela nečekaná slova.
Politická korektnost byla správným bičem na kolonialismus a rasovou segregaci. Bylo jí zapotřebí v době, kdy v USA byli černoši, respektive Afroameričané.
Většina lidí si neuvědomuje, co EU znamená. Když se řekne mír, tak je to pro ty, kteří celý život v míru prožili, jen prázdné slovo.
To je právě ono.
No dobře, to je otázka terminologie. Chci říci, že tam tito lidé byli segregováni. Kukluxklan nemá mít ve slušné společnosti místo. Jenomže dnes tu máme problémy, o nichž by se mělo mluvit, a přitom se jim kdekdo raději vyhýbá. Takže narůstají, místo aby se pojmenovaly, analyzovaly a pokud možno řešily. V EU se dlouho nemohlo mluvit o stínech migrace. Jenomže tím se vůbec nic nevyřešilo.
Proč stále více lidí pochybuje o smysluplnosti EU?
Před něčím se nemohou zavírat oči a napadá mě i příklad, který je bližší ekonomům. Před pár lety se tvrdilo, že se EU stane daleko nejdynamičtějším hospodářským celkem. A nestala. Historik ví, že většina slibů politiků se nikdy nesplní, ale málo platné, veřejnost očekávala, že ji čeká lineární růst. Ke skepsi vedla také krize roku 2008. Navíc je tu nadměrná regulace, a přitom některé potřebné věci řešeny naopak nejsou. Jedete třeba autem z Itálie do Rakouska a na hranici zjistíte, že označení silnic a dálnic je najednou přesně opačné. A nikoho nezajímá, že to miliony řidičů každoročně mate.
Má ale bruselská byrokracie vůbec nějakou alternativu?
Je to problém, ale týká se všech nadstátních útvarů, přesně podle Parkinsonových zákonů. Naprosto stejnými neduhy trpí velké mnohonárodní státy. To je realita, bylo by třeba více využívat demokratických nástrojů k jejímu odbourávání. Tím mám na mysli džungli zákonů, v nichž už se málokdo vyzná, nebo přemíru pravidel, která se nedodržují. Kdo mohl navštívit ony ohromné skleněné paláce v Bruselu a Štrasburku, klade si otázku, co tam ty tisíce úředníků dělají.
Nyní se zdá, že hlavním tmelem Evropské unie je strach před Ruskem.
Ruská hrozba je přeceňovaná. To, že Rusko je v návaznosti na Sovětský svaz státem zmilitarizovaným a má svoji specifickou ekonomickou strukturu či jiné postavení prezidenta než státy EU, je fakt. Ale odlišné jsou i Spojené státy. Při větším respektu k odlišnostem by problémy nemusely být tak velké.
Ale co Ukrajina? Tam se vše vyhrotilo.
Chcete číst dál?
Ještě na vás čeká 70 % článku.
S předplatným získáte
- Web Ekonom.cz bez reklam
- Možnost sdílet prémiový obsah zdarma (5 článků měsíčně)
- Možnost ukládat si články na později
Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.
Newsletter týdeníku Ekonom.
Odhlásit se můžete kdykoliv.
Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že dochází ke sbírání a zpracování osobních údajů. Více informací o zásadách ochrany osobních údajů naleznete ZDE.
