Západ kdysi od zbytku světa odskočil díky svému průmyslu. Z této výhody už ale mnoho nezbývá a štafetu přebírá Asie

Donedávna se v souvislosti s moderním světem a jeho ekonomikou automaticky mluvilo jen o Západu, o Evropě a USA a trochu o Japonsku. Jak jinak, když hospodářská síla, průmysl, finance i centra obchodu byly soustředěny právě v tomto regionu. Jenomže ještě před 200 či 250 lety tomu tak nebylo. Světovému hospodářství, alespoň z kvantitativního pohledu, jednoznačně dominovaly Indie a Čína, Evropa je teprve doháněla a USA ani neexistovaly.

Podle dnešních prognóz se teď ale asijské mocnosti vracejí na místo, o nějž neschopností svých elit převzít průmyslovou revoluci přišly. Západ zatím dohánějí hlavně objemem produkce, ale výší HDP na osobu, a tím průměrnou životní úrovní, ještě zůstávají pozadu.

Euroamerický svět dál těží z nastřádaných výhod, které mu zajistila zmíněná průmyslová revoluce. Ta nespadla z nebe a byla výsledkem dlouhého přípravného období. Renesance oživila zájem o pozapomenuté antické znalosti. Reformace přinesla demokratizaci společnosti, a navíc ukončila myšlenkový monopol katolické církve, která novotám příliš nepřála. Následoval rozvoj školství, vědy a techniky, což připravilo půdu pro technologický skok, věk páry a elektřiny. Západ pak dokázal zvyšovat životní úroveň i díky masivnímu využívání nových zdrojů energie. To umožnilo převážet ve velkém zboží z místa na místo, tedy rozvoj obchodu. A cestovat, což je zase důležité pro přenos znalostí a zkušeností. Důležitým předpokladem toho všeho byla geografická roztříštěnost a pestrost kontinentu, ta vedla k decentralizovanému vzestupu obchodu a kupectva, trhů a přístavů. Zásadní byl rovněž fakt, že neexistoval způsob, jak by takový proces, který ústil do řady revolucí a bortil staré pořádky, mohl být panovníky a feudály potlačen.

Spotřeba energie

Zvětšit přes celé okno

Průmyslová revoluce zrychlila hospodářský růst. Ten podle britského ekonoma Anguse Maddisona po staletí zůstával mizivý, teprve po roce 1820 se skokově zvýšil. Důsledkem byl nejprve značný přírůstek populace, protože se zlepšila lékařská péče a hygiena a bylo více potravin. Později ovšem převážila opačná tendence: rodiny s osmi dětmi vymizely a po roce 1900 si rodiče vystačili se dvěma či třemi potomky.

Asijské země, lidnaté, ale závislé na zemědělství, západní model průmyslové revoluce převzaly až s velkým zpožděním. Tam, kde ho bylo možné naroubovat na vyspělé kulturní podloží, v Japonsku a Číně, přinesl a přináší úctyhodné výsledky v podobě raketově rostoucí životní úrovně. I když třeba v Pekingu chybí demokratická tradice a technologie je nutné nadále dovážet. A je rychlejší než kdysi v Evropě, protože jeho nositeli nejsou lokomotivy a strojírenské závody, ale počítače a nové technologie. V chaotičtější Indii se modernizace rozbíhá pomaleji. A v Africe a části islámského světa, kde koexistuje se středověkými, či dokonce kmenovými strukturami, je postup vpřed nejpomalejší a vlastně − jak ukazuje zesilující migrace − i krajně nejistý.

Antika, věčný vzor

Evropa získala dobrou výchozí pozici už díky antice. Víceméně jednotná civilizace v řecké a později římské podobě se před dvěma tisíci lety rozrostla na březích Středozemního moře na celek s 50 až 100 miliony obyvateli. Došlo k propojení tisíců autonomních ekonomik jednotlivých městských států, a to prostřednictvím obchodu, který byl opřen o blízké moře a všudypřítomné lodě.

Výměna zboží a přesuny peněz přispěly ke specializaci a umožnily monokulturní zemědělství. Pěstování obilí v Egyptě, dodávky vína z Řecka nebo orientaci na pastevectví v Itálii. Relativně snadný přístup k jídlu přinesl rozšíření městského života včetně existence skutečných metropolí. Dvoumilionového Říma, ale i Kartága či Alexandrie. Tam sídlili rejdaři i obchodníci a velké řemeslnické dílny. Podle současných odhadů za císaře Augusta (zemřel v roce 14) představoval roční HDP na osobu 570 takzvaných mezinárodních dolarů, zatímco v Číně to bylo 450 dolarů. Výsadní postavení měla Itálie, kam přitékalo bohatství z provincií, s 857 dolary na hlavu, zatímco v okrajových regionech se museli spokojit s polovinou.

Antika měla své stíny, především otrokářství − přibližně každý sedmý člověk byl "živou věcí". Spoléhání na levnou otrockou práci brzdilo inovace. Mnohé technické objevy našly uplatnění jen v armádě nebo sloužily k ukrácení dlouhé chvíle boháčů. Přes toto zpátečnictví civilizace vydržela tisíc let a její zánik nebyl dán ani tak byrokratizací a nájezdy barbarů, jako tím, že stovky let extenzivního hospodaření vedly k ekologickým problémům. K odlesňování a úpadku zemědělské produkce. Ekonomika se později přesouvala do severnějších oblastí Evropy s dostatkem vody a úrodné půdy, k Rýnu a Dunaji.

Po pádu Říma nebylo jasné, kdo se stane jeho dědicem. Zda křesťanská Evropa, nebo arabsko-islámský svět. Ten měl nejdříve navrch. Velkoměsta Bagdád a Káhira představovala nejvyspělejší část světa a muslimská říše těžila z tradic, ekonomiky i odborných znalostí národů od Indie po Španělsko. Americký ekolog Edmund Burke mluví o "arabské zelené revoluci", protože propojení dříve izolovaných regionů vedlo k rozšíření nových plodin − rýže, melounů, citronů a pomerančů, špenátu či cukrové třtiny a kokosové palmy − a růstu zemědělské produkce. Vzestupu se těšily matematika a astronomie, vznikly základy optiky i chemie, z humanitních věd se rozvíjely historie a geografie. Pak ovšem poměrně světský život ovládlo rigidní náboženství a zastavilo, spolu s decentralizací a nájezdy kočovníků, veškerý pokrok. Na to ve střetu s Evropou později narazila Osmanská říše. Po vojenské katastrofě před Vídní v roce 1683 si její učenci lámali hlavu, jak mohla utrpět porážku, když byla vybavena jediným pravým náboženstvím, islámem. Jenomže právě ten ovládal právo i vzdělávání a limitoval podnikání, protože bránil vzniku bank a obchodních společností.

Západní prvenství

Evropa definitivně získala převahu nad ostatním světem v době, kdy Adam Smith v roce 1776 psal knihu "Bohatství národů". Do té chvíle už ale starý kontinent učinil mnoho kroků tímto směrem. Tím hlavním byl rozmach samosprávných měst, která se ubránila tlaku panovníků i církve a prosazovala zájmy řemeslníků, obchodníků i finančníků.

Podíl na HDP

Zvětšit přes celé okno

Ekonomickým centrem se mezi lety 1000 až 1500 staly Benátky, do nichž se sbíhaly cesty z Flander, Francie i Německa a pokračovaly dál na východ. Přes město přicházelo hedvábí z Číny i pepř z Indie. Benátský lesk pohasl po objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem a přenesení námořních tras do Atlantiku. Roli organizátora mezinárodního obchodu převzalo Holandsko, kde se dravé kapitalistické podnikání spojilo s protestantismem a republikánským zřízením. Lodě vypravovali amsterodamští burziáni, kteří tak pronikli na všechny oceány a rozbili monopol Madridu a Lisabonu na obchod s koloniemi a Orientem. Výrazem nových poměrů byla Východoindická společnost, která ovládla Indonésii, zásobovala Evropu kořením a zajišťovala investorům štědré zisky. Stejně výnosný byl obchod na Baltském moři, v němž šlo o obilí z Polska a dřevo a železo ze Skandinávie. Nizozemská ekonomika šla prudce nahoru − HDP na obyvatele se v letech 1500 až 1700 ztrojnásobil a Nizozemci se stali bohatšími než Italové, kteří se dlouho drželi na špici evropské životní úrovně.

Malé Nizozemsko ovšem nedokázalo ustát konkurenci kupců z daleko větší Velké Británie, která je po sérii námořních bitev v polovině 17. století z moří začala vytlačovat. Britové disponovali dostatečnou vojenskou silou, aby si začali budovat koloniální impérium, jehož perlou se stala stomilionová Indie. Po desítky let pro ně jedním ze způsobů, jak dobře vydělat, zůstával obchod s černými otroky. Angličtí otrokáři získali monopol a dodávali je hlavně do Severní Ameriky a na ostrovy Karibiku, což umožňovalo Evropu zásobovat levným cukrem. Dohromady to znamenalo, že každá dvacátá libra obíhající tehdy v Británii má tento pochybný původ. A právě tento kapitál usnadnil i spuštění průmyslové revoluce.

Největší ekonomiky v roce 2050

Zvětšit přes celé okno

Ta začala zaváděním strojů v textilnictví a kvůli zavedení parního stroje vedla k těžbě uhlí jako nového zdroje energie. Motorem byznysu se zakrátko stala párou poháněná železnice, při jejímž budování se ukázala síla akciových společností. Ty dokázaly soustředit peněžní prostředky a přebíraly nadvládu i nad bankami a strojírnami. Britská ekonomika v období 1820 až 1913 rostla třikrát rychleji než v předchozích sto letech. Její převaha byla impozantní: v první polovině 19. století na ni připadala polovina světové průmyslové výroby. Moderní věk ale vedl k opětovnému přesunu ekonomického střediska. Tím se staly USA, které se od Londýna odtrhly. Ohromné přírodní zdroje, rostoucí vnitřní trh a neexistence feudálních přežitků vedly ke vzniku "velkoplošného" kapitalismu, založeného jak na masové výrobě, tak obřích finančních, obchodních a průmyslových korporacích symbolizovaných jmény, jako jsou Rockefeller, Morgan či Ford. Rovněž v USA vzestup odstartovaly železniční společnosti, k nimž se přidávaly hutě, strojírenské a petrolejářské podniky a nakonec automobilky i obří bankovní domy. Zbytek světa, s výjimkou západní Evropy a hlavně Německa, se stal periferií.

Asijský vzestup a pád

Orient přitom dlouho pro Západ představoval zdatného a k tomu rozmanitého konkurenta. Zatímco Indie často zůstávala roztříštěná, rovinatá Čína směřovala k jednotě. Ještě v roce 1750 byly obě země, pokud jde o objem výroby, na špici pomalu se propojující světové ekonomiky. Žily však už z minulosti. Ve středověku Evropa dlouho stagnovala a Čína automaticky získala dominantní postavení. Přispěly k tomu vynálezy například papíru, který pomohl k šíření informací, či kompasu, nezbytného zase k dokonalejší navigaci na moři. Roli hrála i manufakturní výroba a zdokonalení zemědělství. To souviselo s novými odrůdami rýže a zúrodněním jihočínských oblastí, čímž se produkce potravin zdvojnásobila a odpovídajícím způsobem zvýšil počet obyvatel.

Jednou z příčin stagnace zemí Orientu byl dopad despotismu na osobní iniciativu.

Ve 13. století se země podle americké socioložky Janet Abu-Lughodové stala jádrem globálního systému, který svými výboji vytvořili vojensky zdatní kočovníci, Mongolové. Západní Evropa pro tento superstát měla jen okrajový význam, avšak i tak na dálkovém obchodě profitovala města v severní Itálii nebo ve Flandrech. Říše zahrnovala 40 procent světové populace, připravila si však půdu pro své zničení. Provázala hospodářství a vyžadovala natolik rychlé přesuny zboží a lidí, že to usnadnilo rozšíření morové pandemie.

Složitý obchod s Čínou

Ohromné vzdálenosti museli v 16. století překonávat čínští a španělští obchodníci. Stovky kupců říše Ming se každoročně vydávaly s porcelánem, kořením a textiliemi do Manily, kam z mexického Acapulca připlouvala obří galeona naložená stříbrem. To se směnilo za orientální zboží a s ním se španělská loď přes Tichý oceán zase vracela. Část nákladu, pokud se kapitán dokázal vyhnout tajfunům a pirátům, zůstala v koloniích, část dorazila do Evropy. Námořníci z galeony nedostávali plat, mohli však na Filipínách uzavírat vlastní obchody. Kdo z nich sedmiměsíční cestu přežil, tak obvykle zbohatl. Nejvíce vydělávali na hedvábí – vynášelo až 400 procent zisku. Stříbro naopak bylo vysoce ceněno v Pekingu.

I jako samostatná země si Čína zachovávala hospodářskou a kulturní sílu a opájela se vlastní výjimečností. Zatímco starý kontinent stál o její hedvábí a porcelán, pekingští císaři o cizí zboží žádný zájem neměli.

Pouze o drahé kovy − a vlastně až přísun stříbra z Ameriky umožnil Evropanům proniknout na tamní trhy. Polovina tohoto kovu, který Španělé v zámoří vytěžili, skončila v orientálních pokladnicích. Bez ohledu na to ale císaři o kontakty se Západem nestáli, jak svědčí slova Čchien-lunga z roku 1793. Ten odmítl britské spojenectví i žádost, aby u dvora přijal králova vyslance.

Probuzení bylo tvrdé. V roce 1839 Britové porazili Čínu na moři a donutili ji otevřít přístavy pro dovoz opia z Indie, na čemž londýnští obchodníci pohádkově vydělávali. Současně snaha pekingských úřadů vyždímat z poddaných maximum kvůli marnému budování armády zastavila ve vyspělejších pobřežních provin­ciích rozvoj. Čína se stala polokolonií a kvůli občanským válkám ubylo obyvatel. Ponížení a chudoba později přispěly k vítězství komunistické revoluce v roce 1949. V té chvíli se země propadla až na dno a její podíl na světovém HDP klesl na 2,3 procenta.

Podobný úpadek prodělala indická ekonomika. Po staletí díky intenzivnímu zemědělství a zapojení do mezinárodního obchodu soupeřila co do velikosti a schopnosti uživit mnoho lidí s Čínou. V roce 1700 měla Indie na 175 milionů obyvatel, dvakrát více než Evropa, zatímco Čína "jen" 150 milionů. Stejně jako ve všech předindustriálních společnostech pro ni ale platilo, že pro prosperitu je podstatný "klid na práci". Nepokojů, válek a cizích vpádů nicméně přibývalo. Britská okupace, i když vedla k odčerpávání části produktu a hladomorům, nakonec paradoxně napomohla k rychlejšímu hospodářskému růstu.

Jedinou asijskou zemí, která ve vzdálenější minulosti dokázala zachytit evropský nástup, bylo decentralizované Japonsko. Zůstalo však výjimkou a strnulost východních říší vedla k úvahám, co je její příčinou. Německo-americký sinolog Karl Wittfogel to přičítal zničujícímu dopadu orientálního despotismu na osobní iniciativu, a tím na celý ekonomický rozvoj. Do této linie zařadil i Stalinův Sovětský svaz a ostatní socialistické země.

Přepestrá budoucnost

Právě sovětský socialismus se půl století zdál být hlavním vyzyvatelem kapitalismu. Ještě v polovině minulého století CIA považovala jeho centrálně plánovanou ekonomiku za nebezpečného soupeře, ta ale o pár let později ztratila dynamiku. Začal jí chybět trh a doplatila na technologickou zaostalost a ohromné armádní výdaje. Ty spotřebovávaly podle sovětských ekonomů-disidentů v sedmdesátých letech až 40 procent HDP.

Poté co USA za prezidenta Ronalda Reagana Moskvu uzbrojily, nastala jejich dominance, hlavně vojenská a finanční, která dosud trvá. Šlo o opožděný důsledek americké a tím celé liberálně-kapitalistické převahy. Ta byla drtivá už po druhé světové válce, kdy Washington disponoval polovinou světové průmyslové výroby a vytáhl vzhůru rozvrácenou Evropu, která se v podobě Evropské unie stala silným, ačkoliv politicky nejednotným celkem.

V osmdesátých letech bylo hospodářským soupeřem Japonsko, jeho ambice se nicméně nenaplnily. Teď na jeho místo nastoupila desetkrát lidnatější Čína, zvláštní hybrid tradiční autoritativní kultury i zbytků socialismu, volného trhu a silného státu těžící z přenesené západní technologie.

Svět, pokud Čínu a Indii ještě nerozvrátí vnitřní problémy, se tak ocitl uprostřed dalšího kola předávání hospodářské a politické moci. Podobně jako když prvenství za opiové války přebírala Británie od Číny a před sto lety ho odevzdávala Američanům. Což tehdy trvalo dvě až tři generace. Pokud vyjde předpověď globální poradenské firmy PwC založená na odhadech objemu pracovní síly, významu vzdělání, přerozdělení kapitálu a růstu produktivity, bude v roce 2050 s hospodářskou převahou euroamerického regionu definitivní konec.

Jednotlivé kulturní okruhy se o bohatství a moc daleko více než dnes podělí. Zdaleka největší ekonomikou se stane konfuciánsko-komunistická Čína, následovat ji má hinduistická Indie. USA spolu s Německem, zástupci západního liberalismu, budou třetí a následovat je má muslimská Indonésie. Románský element zastoupí Brazílie, pravoslavný Rusko a do hry vstoupí Afrika, reprezentovaná Nigérií. Ta podle optimistické varianty může ve vzdálenější budoucnosti přerůst ve velmoc.

Samuelu Huntingtonovi, autorovi kritizované, ale i tak vizionářské knihy "Střet civilizací", takové nové rozdělení světa dává docela za pravdu.