Před lety jsem se byl na něco zeptat v cestovní kanceláři. Muž přede mnou se informoval na zájezdy na Kanárské ostrovy. "A v jakém letovisku by to mělo být?" zeptala se žena za přepážkou. Pokrčil rameny. "Které mi doporučíte?" Teď pro změnu pokrčila rameny ona. "Záleží na tom, co si od dovolené slibujete. Jestli vás zajímají hezké pláže, nebo spíš restaurace či noční život. Případně výlety!"

Muž se rozhlédl, pak se k ženě lehce naklonil a polohlasem řekl: "Já bych byl hlavně rád, aby tam nejezdilo moc Čechů!" Usmála se, že je jí to jasné. Nejspíš podobnou prosbu neslyšela poprvé. "Mám tu jeden moc pěkný hotel na konci zátoky. Je trochu dražší…"

"To nevadí!" řekl muž.

"… a nemůžu vám sice zaručit, že tam nikoho z Česka nepotkáte, ale prodáváme ten hotel minimálně. Je oblíbený hlavně u německé klientely!" Muž úlevně přikývl a zdálo se, že našel to, co hledá.

Myslím, že je to pro nás Čechy typické. A také bych řekl, že se tím lišíme od turistů jiných národností. S rodáky se nedružíme. Přijedeme do hotelu, rozvalíme se s manželkou nebo manželem na lehátka, a když si objednáme první drink a z deky tři metry od nás se ozve "Mámo, ten opalovací krém máme v ledvince, nebo jsi ho nechala na pokoji?", jako by se nám zhroutil svět. Nebo skončila dovolená.

Když se to samé stane Američanům, většinou se hned dají do řeči. "Odkud jste? Z Minnesoty? Švagr strýce mé ženy tam měl autoservis. Možná tu firmu znáte, má v logu velkou pneumatiku."

Němci si začnou vyměňovat zkušenosti, v kolik hodin je třeba ráno rozmístit na lehátka ručníky, aby si je včas zabrali. Britové si vyměňují seznam hospod, kde je třetí pivo zadarmo a v deset začíná striptýz. Poláci nadávají na Rusy. Rusové uvažují, jestli by nebylo možné letovisko okupovat. Ale Češi se seberou, nepromluví ani slovo, schovají časopisy s českými celebritami na obálce a odjedou na pláž na druhou stranu ostrova.

Čím to je? Nejsme na svou zem málo hrdí, to snad ani ne. Na dovolené postrádáme knedlíky a pivo. O pivu tvrdí­me, že ho máme nejlepší na světě. A jsme tak pyšní na sportovce! Na Jágra, na Nevěda a na Čecha. Když se "našim" daří, jsme ochotni si rychleji než kterýkoliv jiný národ oblíbit bizarní sporty, a je jedno, jestli je to zrovna kolová, rychlobruslení nebo biatlon.

Jen jako lidi se nějak navzájem nemusíme. A dovolenou bereme jako šanci odpočinout si nejen od práce, ale i sami od sebe. Kdo ví, třeba je nám pohled na Čechy na sousední dece podobně nepříjemný, jako je pro většinu lidí pohled do zrcadla. Na krajanech si lépe a zřetelněji uvědomujeme vlastní chyby a zlozvyky.

Je to paradox. Po ničem na dovolené tak moc netoužíme jako po půllitru čerstvě načepovaného českého piva na stole, pokud možno hned vedle talíře s českou svíčkovou. Avšak nic nás tak neděsí jako Čech sedící u toho.

Možná v tom je krása i zrada české národní povahy. Nedojímají nás velká slova ani velké emoce. Jsme jako staromódní manželé ve filmu pro pamětníky. Chováme se k sobě chladně a odměřeně, bez velkých emocí a velkých gest. Vzájemně se iritujeme a radši se moc nevidíme. Ale možná právě proto spolu nakonec vydržíme.

A je komická představa, že by v zemi, jejíž obyvatelé se na dovolené vyhýbají svým spoluobčanům, mohl někdy zvítězit nacionalismus. Heslo "Čechy Čechům", domyšleno do konce, nemůže být pro většinu z nás atraktivní.

Ostatně, ono to dokládá i to, jak české země opravdu vznikly. Legenda, že praotec Čech vyprávěl na Řípu svým soukmenovcům o zemi oplývající mlékem a strdím, je lež.

Ve skutečnosti to bylo jinak. Praotec Čech se rozhlédl a poté ostatním vítězoslavně oznámil: "Toť země zaslíbená, bratři! Usadíme se tady. Jak se zdá, nejsou tu žádní Češi."

Související