Policejní video se sugestivním názvem "Utíkej, schovej se, bojuj" nabízí návod, jak se chovat, když k vám do firmy vnikne šílený střelec. Stylem i obsahem kopíruje podobné americké video, natočené v Houstonu před pár lety. Česká verze vznikla hlavně proto, aby byla lépe uvěřitelná. Aby si diváci nemysleli, že se něco takového může stát jen v amerických reáliích, ať už filmových, nebo skutečných.

Ne úplně se to povedlo. Místo militantního nácka je střelcem český hrubián s vizáží prodejce ojetých aut, kterému uvěříte, že vám v Lidlu přejede nákupním vozíkem nohu nebo vás bude "vybržďovat" na dálnici, ale už ne to, že se bude v poklidu procházet po kancelářské budově v Praze 10 a střílet lidi jako králíky.

V americkém videu hned na začátku, to když obraz podkresluje romantická a v očekávaném kontextu samozřejmě i zlověstná filmová hudba, běží titulky s výčtem podobných, skutečných incidentů v minulosti. Včetně počtů mrtvých a zraněných. V českém videu nic takového není. Pochopitelně a zaplaťpánbůh, sluší se dodat.

I proto působí video jako poněkud přitažené za vlasy. Neříkám, že ho policie neměla vyrobit nebo že vynaložené peníze jsou vyhozené do větru. V letadle také pokaždé slyšíme, co dělat ve "velmi nepravděpodobném případě náhlého poklesu tlaku v kabině", a většina z nás to − snad, doufejme! − nikdy nezažije. A taky platí stará známá pravda, že kdo si hraje, nezlobí, a napadá mě spousta mnohem "nebezpečnějších" věcí, kterými by se na policejním prezidiu mohli z přemíry volného času zabývat.

Ale platí i to, že jako země žijeme hluboko v civilizační komfortní zóně. Podle nedávno zveřejněné studie jednoho mezinárodního think-tanku jsme 6. nejbezpečnější zemí světa: po Islandu, Dánsku, Novém Zélandu, Rakousku a Portugalsku. Při sestavování žebříčku se přitom bere v úvahu hned 23 různých potenciálních rizik.

V minulosti nám naše poloha ve středu Evropy, v průsečíku zájmů a vlivů starého kontinentu, byla spíš na obtíž. Dnes je zárukou relativní stability a bezpečí, a to v kombinaci s členstvím v EU a NATO. A taky s tím, že nikomu moc nevadíme a nikoho moc nezajímáme. Pro "ambiciózního" občana a vlastence může být rozčarování, jak nudnou zemí jsme z pohledu zvenku. Mimo Evropu často ještě ani nezaregistrovali, že už skoro čtvrtstoletí nejsme Československo.

Ano, v globalizovaném a propojeném světě je naše bezpečí do značné míry iluzorní. Stačí jedna nešťastná událost a komfortní zóna bude tatam. Pokud tou událostí bude vyšinutý střelec, budeme vědět, že máme utéct na firemní parkoviště, zapříčit dveře kopírkou, případně srazit pistolníka věšákem na kabáty. Na druhou stranu, ono by nás nejspíš něco podobného asi napadlo i bez videa.

Pokud chceme být i nadále v bezpečí, bude to chtít něco víc. Především začít se chovat dospěle, rozumně a zodpovědně. Udělat si pořádek v tom, co chceme. Jestli je to větší integrace do společné Evropy, anebo furiantská vlastní cesta do pofiderní nezávislosti. Jestli chceme volit politiky, kteří pokaždé před volbami vytáhnou populistické kýče o zakřivení banánů a uprchlických kvótách, a jestli chceme podporovat prezidenta, který nás přetahuje ze západní do východní zóny vlivu. Nejsme sami, kdo neví, co chce. Máme v Evropě společné hodnoty a instituce, ale politika je jako vymknutá z kloubů. Každé další volby vlastně v kterékoliv zemi jsou napínavým dramatem, které může mít nepředvídatelné konsekvence.

Komfortní zóna je termín s pozitivním i negativním vyzněním. V byznysových a motivačních příručkách je to něco, co je třeba opustit, abyste se stali opravdu úspěšnými. V realitě mezinárodní situace počátku jednadvacátého století je to křehký stav, se kterým je velmi neradno hazardovat. Ale to se z žádného videa nedozvíme. Jednoduché slogany nefungují. Utéct a schovat se není kam. Zbývá bojovat. Ale to se asi nikomu nechce.

Související