Firmy jdou dobrovolně do vězení, získají levné zaměstnance. Ti si zase něco přivydělají

Na pracovních stolech leží spousta větších i menších kovových součástek. Silná ruka s kladivem do nich buší, aby jednotlivé díly zapadly přesně tam, kam mají. Čas od času se ozve ostrý zvuk obráběcího stroje. Práce v provozovně nadnárodní společnosti Bilsing Automation v Jiřicích se v ničem neliší od jakékoliv jiné kovoobráběcí dílny. Rozdíl tu ale je. V oknech jsou mříže, místo montérek na sobě dělníci mají zelená vězeňská trika a tepláky. Dílna funguje za ostnatým drátem v areálu jiřické věznice.

V dílně nýtuje, frézuje a montuje denně až 24 odsouzených. Střídají se ve dvou směnách. Další třicítka vězňů dojíždí do provozovny Bilsingu v Benátkách nad Jizerou. Ze 634 chovanců Věznice Jiřice, kteří vzhledem ke svému věku a zdravotnímu stavu mohou pracovat, jich má zaměstnání polovina. To zhruba kopíruje celorepublikový průměr. Kromě obrábění kovů si vydělávají také například výrobou dětských prolézaček pro společnost TR Antoš anebo ekologicky šetrných skříní. Starají se o zvířata − buď v nedalekém zábavním parku Mirakulum v Milovicích, anebo přímo v areálu věznice, kde je daňčí obora a ovčí farma.

Žádná dovolená, žádná mzdová agenda, vysoká motivace. Měsíční odměna vězně přitom činí 4500 až 9000 korun.

Zaměstnavatelé si spolupráci s vězni většinou chválí. "S Věznicí Jiřice spolupracujeme šest let. Sem tam jsme některého vězně vrátili − byly tam kázeňské prohřešky −, ale vesměs s nimi máme dobrou zkušenost," říká majitel společnosti TR Antoš a provozovatel parku Mirakulum Jiří Antoš. Na vězních oceňuje hlavně silnou motivaci k práci. "Je pro ně výhodné, že opustí areál věznice," vysvětluje. Práce totiž pro odsouzené znamená přilepšení − pestřejší stravu mimo areál věznice, část výdělku "na ruku" jako kapesné. Podle údajů Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR odsouzení na kapesném dostávají v průměru 700 až 800 korun měsíčně. Tyto peníze mohou použít například na nákup potravin nebo cigaret ve vězeňské prodejně. Ti, kteří nepracují, mají nárok pouze na sociální příspěvek od státu ve výši 120 korun měsíčně.

Cesta k práci

Na práci odsouzené přiděluje vedení věznice. To také rozhoduje o tom, kdo bude pracovat v areálu za ostnatým drátem pod dozorem vězeňské služby a kdo mimo něj. Zohledňuje přitom mimo jiné charakter trestné činnosti nebo dobu, která odsouzeným zbývá do propuštění. "Snažíme se zařazovat na práci mimo věznici jenom ty, kterým se blíží konec trestu," říká ředitel Věznice Jiřice Petr Suk.

Při rozřazování do firem se snaží ředitel a jeho spolupracovníci ctít i kvalifikaci a praxi vězňů. Ten, kdo zná práci se dřevem, se tak spíš dostane do vězeňské truhlárny než do kovoobráběcí dílny. Neplatí to ale stoprocentně − do vězení se zkrátka člověk nedostává kvůli své profesi −, a tak musí mistři na dílnách zaškolovat i úplné nováčky.

Paleta pracantů je tu pestrá. Některým vězňům se pod mundúrem rýsují pevné svaly, na rukou mají tetování. Jiní připomínají spíš prvorepublikové "úředníčky" − na nose jim sedí brýle, na rukou mají hodinky.

"Jsem rád, že můžu pracovat, protože trest potom ubíhá rychleji. Člověk si vydělá nějaké peníze, může splatit část dluhů," chválí si práci v truhlárně Jakub Pohludka, který si v Jiřicích odpykává tříletý trest za napadení známého. Před svým uvězněním vyráběl vyučený truhlář nábytek z masivu, teď pracuje s dřevotřískou. "Je to taková doplňková forma vzdělání," dodává.

Podobně jako on si práci ve výkonu trestu chválí většina odsouzených. Jen někteří hůře vychází se svými šéfy. "Měl jsem tady člověka, kterého jsem dvakrát vyhodil. Byl výbušný, vystartoval na mě. Pak jsem ho ale na žádost vychovatele přijal zpátky. Přes kázeňské prohřešky pracoval dobře," popisuje své zkušenosti směnový mistr společnosti Bilsing Vladimír Saidl.

Práce s vězni má svá specifika a nezvládne ji každý šéf. Myslet se musí zejména na bezpečnost. Pokud vězni dojíždí na pracoviště mimo věznici, musí je podnik hlídat. Počítat musí podnikatelé zaměstnávající vězně také s jejich fluktuací − například kvůli schůzkám s probačními úředníky nebo kvůli podmínečnému propuštění. Výhodou je naopak to, že propuštěného vězně obratem nahradí jiný.

Levná síla

Zaměstnávání vězňů je pro firmy výhodné hlavně ekonomicky. "Je to levná pracovní síla," říká Alena Pavelková, členka představenstva společnosti Bilsing Automation, která vyrábí manipulační techniku.

Odsouzení nemají nárok na dovolenou, mzdovou agendu vyřizuje místo zaměstnavatele věznice. Výši odměny fakturovanou zaměstnavatelům stanovuje nařízení vlády a u těch nejkvalifikovanějších dosahuje devíti tisíc korun měsíčně, což je o dva tisíce korun méně, než kolik by museli podnikatelé zaplatit civilním pracovníkům na minimální mzdě. Většina vězňů ale dostává mnohem méně. Základní plat odsouzeného bez kvalifikace totiž činí jen 4500 korun měsíčně. Z odměny se stejně jako u jiných zaměstnanců strhává sociální a zdravotní pojištění. Místo podniků ho ale státu odvádí věznice. Tu část pojistného, kterou u klasických zaměstnanců platí firma, věznice zaměstnavatelům vyfakturuje nad rámec odměny. Pokud odsouzení dojíždějí za prací mimo věznici, musí zaměstnavatel zaplatit také jejich dopravu tam a zpět.

Ilustrace: Juliána Chomová

O práci odsouzených je mezi firmami zájem a podporuje ji i stát. Zatímco ještě v roce 2015 po celém Česku pracovalo jen šest tisíc odsouzených, teď má práci přes osm tisíc z nich, tedy zhruba polovina z celkového počtu vězňů, kteří vzhledem ke svému věku a zdravotnímu stavu pracovat mohou.

Do budoucna chce ministr spravedlnosti Robert Pelikán zaměstnat všechny práceschopné trestance. Jak totiž ukazují zkušenosti ze zahraničí − například z Německa či Norska −, vězni, kteří během výkonu trestu pracují, se po propuštění snáz vrací do společnosti, což snižuje recidivu.

Jenže vytvořit pro odsouzené dostatek pracovních míst není snadné. "Obrací se na nás společnosti s tím, aby vězni šli k nim, na takzvané vnější pracoviště. Jenže lidí, kteří mohou z věznic chodit ven, je limitovaný počet. Musí splňovat parametry délky trestu, diferenciace věznic a tak dále. Už to není o tom, že věznice může poslat firmě mimo věznici 20 až 30 vězňů," popisuje Jiří Štegl z Vězeňské služby. Odsouzené, kteří mohou opouštět věznice, si už z většiny rozebrali stávající zaměstnavatelé. Pro nové zájemce hledá vězeňská služba jiné cesty. Kompromisním řešením je budování střežených výrobních hal na hranicích věznic. Pilotní projekt těsného spojení byznysu s vězením loni odstartoval ve Světlé nad Sázavou. V těsném sousedství věznice tam vyrostla výrobní hala belgické společnosti Lion Products, kde vězeňkyně balí a expedují cukrovinky. Dozorci je přivádí na pracoviště z věznice uzavřeným koridorem. Kolem areálu je vysoký plot, všude jsou kamery. Odsouzené pracují pod dohledem vězeňské služby.

Až 14 procent vězňů zůstává u svého zaměst­navatele i po propuštění. Jsou to pracovníci, kteří nepospíchají ve tři hodiny domů.

Vybudování haly stálo belgickou společnost, která dodává zboží do celé Evropy, zhruba 1,5 milionu eur. Počet vězeňkyň, které pro Lion Products pracují, se ale díky této investici více než zdvojnásobil. Zatímco před otevřením nové haly mohlo dojíždět do provozovny firmy v Humpolci ze Světlé jen 120 trestankyň, v nové hale jich práci našlo na 270.

Nový začátek

Část bývalých trestanců zůstává u svých zaměstnavatelů z dob pobytu za mřížemi i po propuštění. V některých podnicích tak podle údajů vězeňské služby zůstává až 14 procent bývalých vězňů. Zkušenosti s tím má i firma Jiřího Antoše. "Když vězně propustí, my si ho vyzvedneme hned u věznice. On se jen převlékne do civilu a pokračuje ve známém prostředí, mezi známými lidmi," říká Antoš a dodává: "Ti kluci bydlí v areálu mé firmy. Jsou to pracovníci, kteří nepospíchají ve tři hodiny domů."

Avšak ani práce nemusí pro bývalé vězně automaticky znamenat jistotu úspěšného restartu života bez mříží. Ne vždy v ní totiž vydrží. Antoš už takto ze svého podniku vyhodil dva z deseti bývalých trestanců, kteří u něj po odpykání trestu zůstali. Stály za tím problémy s drogami a alkoholem.