Chci dělat věci, které mají smysl, a nacházet v životě i práci rovnováhu

Za léta v byznysu si Michaela osvojila umění vést a motivovat zaměstnance. Říká, že leadership je ten správný přístup k vedení zaměstnanců, efektivní cestou, jak lidi motivovat a neztrácet ty nejlepší. Koučink a mentoring jsou nedílnou součástí. Michaela je přesvědčená, že mnohé ženy mají pro moderní leadership přirozené předpoklady, jen si to neuvědomují. Zároveň se Michaela Hrdličková angažuje řadu let v Asociaci inovativního farmaceutického průmyslu, je viceprezidentkou boardu této asociace a vede pracovní skupinu pro inovace. Asociace vede dialog se státními orgány, pojišťovnami a dalšími zdravotnickými institucemi a snaží se o to, aby byla účinná léčba dostupná co největšímu počtu pacientů.

Jaká byla vaše cesta na vrcholovou manažerskou pozici?

Nikdy nebylo mým cílem vést lidi a stát se manažerkou nebo ředitelkou. Měla jsem svoje sny, ale velké plány mě vždy spíš odrazovaly. Toužila jsem hlavně dělat smysluplnou práci, pokud možno v medicíně. Vystudovala jsem odbornou biologii se specializací na mikrobiologii a molekulární biologii, tedy obory medicíně hodně blízké. Několik roků jsem pracovala v nemocnici v mikrobiologické laboratoři, mám atestaci z mikrobiologických vyšetřovacích metod. Jenže jsem zjistila, že nejsem člověk do laboratoře. Jsem spíše extrovertka a mám ráda vědu v kombinaci s komunikací s lidmi, kreativitu, což by mi v laboratoři chybělo. Nemám ráda stereotyp.

Také jsem hledala životní řešení pro to, aby rodina dobře fungovala. I můj první manžel byl lékař a jeho povolání bylo vždy mimořádně náročné na čas. Pracoval na jednotce intenzivní péče pro děti a nemohl se rodině tolik věnovat. Takže to bylo hlavně na mně. Měli jsme dvě malé děti, a tak jsem hledala místo, kde by mě práce bavila a kde bych byla zároveň flexibilní, mohla práci spojit s péčí o rodinu. Když si to tak promítnu zpátky, tak vlastně v životě od počátku hledám rovnováhu mezi prací a soukromým životem. To je moje celoživotní téma i v manažerské práci a podporuji i svoje spolupracovníky, aby si rovnováhu mezi prací a životem udržovali. (Proto má Michaela Hrdličková i vlastní webové stránky o rovnováze v životě http://balancevzivote.cz/ - pozn. red.)

Proč jste zamířila právě do farmacie, kde působíte přes dvacet let?

Náhodou. Bylo to krátce po revoluci, kdy k nám farmaceutický průmysl teprve přicházel. Na mateřské dovolené jsem si přivydělávala propagací kosmetiky ve firmě spolužačky ze studií. Zjistila jsem, že mi obchodování jde nějak přirozeně. Že mi lidé důvěřují, když jim podávám informace. Práce se zákazníky mě nabíjela, snažila jsem se podávat solidní informace, ne prodat za každou cenu. To lidé oceňovali.

U kosmetiky jsem ale zůstat nechtěla, táhlo mě to zpátky k vědě. Nabídka od farmaceutické společnosti přišla přes manžela. Zástupci firmy se ho ptali, zda nezná někoho, kdo by mohl práci reprezentanta dělat. Já si tehdy vůbec nedokázala představit, co to obnáší. Poslala jsem jim životopis, ale asi mi mnohem víc pomohlo, že mám manžela lékaře, a tak mě vzali.

Ta firma, jmenovala se Wyeth, už neexistuje, stala se součástí jiné velké firmy, ale moc ráda na ni vzpomínám. Práci ve Wyethu jsem si zamilovala. Léky, které jsem tehdy nabízela, souvisely s mým vzděláním. Šlo o širokospektrální antibiotika pro závažné infekce, která byla navíc příznivá z hlediska rizika tvorby nozokomiální nákazy v nemocnicích. To se už tenkrát hodně řešilo a lékaři i vedení nemocnic tyto léky i informace vítali. Tenkrát jsem pochopila, jaká je výhoda, že tuto oblast znám a umím vše lékařům vysvětlit.

Budovala jsem si tak důvěru a přinášela partnerství a užitečné informace pro jejich práci. Pochopila jsem, že je to ta cesta, která mě těší. Hodně jsem se od lékařů učila.

A jak jste se dostala do Biogenu?

Když došlo k fúzi firem Wyeth a Pfizer, odešla jsem a uvažovala, co dál. A zase pomohla náhoda, zavolala kamarádka, že Biogen hledá ředitele a že bych mohla být vzhledem ke svým dosavadním zkušenostem vhodná kandidátka se zkušenostmi z různých pozic ve farmaceutické firmě.

Mě nadchla možnost pokračovat ve své snaze pomoci zlepšit dostupnost moderní biologické léčby pacientům s roztroušenou sklerózou. Můj celoživotní cíl pomáhat lidem zlepšovat kvalitu života i ve vážné nemoci. Pochopila jsem, že se ze své pozice musím pokusit měnit prostředí, trh. A k tomu je třeba vést dialog se státními institucemi, pojišťovnami a dalšími subjekty, snažit se ukázat, že účinná včasná léčba může mít pro stát i pacienta poměrně významný efekt, že to nejsou vyhozené peníze, ale investice do zdraví a kvality života, potenciálně úspora v sociální sféře.

Jak je přesvědčujete?

Dnes se situace dramaticky zlepšila a díky velmi inovativnímu přístupu plátců a regulátorů se významně zlepšila dostupnost účinných léků. V minulosti však vážně nemocní lidé často dostávali sice levné, ale ne příliš účinné léky. Stav pacientů se postupně zhoršoval, nemohli dále pracovat, mnohdy šli předčasně do invalidního důchodu, pobírali různé sociální dávky a podpory, kvalita jejich života se zásadně zhoršila. To vše stojí stát spoustu peněz.

Dnes je možné využít sice dražší, ale účinnější léčbu pro ty, pro něž je vhodná, a tím zvýšit pravděpodobnost, že jsou pacienti déle pracovně aktivní, aktivní život se jim oproti minulosti může prodloužit. A stát může ušetřit na penězích ze sociálních podpor pro chronické pacienty. I proto jsem kandidovala do Asociace inovativního farmaceutického průmyslu, abych se mohla na osvětě o moderní léčbě podílet.

K tomu, aby firma byla úspěšná, potřebuje nejlepší lidi. Jaké lidi si vybíráte do týmu?

Lidi, kteří mají chuť se učit, které práce baví, mají i smysl pro humor a nadhled, nenutí se do ničeho, jsou motivovaní, chtějí práci dělat co nejlíp. Důležité je pro mě, aby to byli pozitivně naladění lidé, ne "trouble makeři", to mi bere energii a ubírá to energii a motivaci i ostatním v týmu.

Snažím se eliminovat ze svého okolí negativní lidi. Při výběrovém řízení je pro mě důležité, jaká osobnost kandidát je. To se nedá změnit. Až potom, co umí, co ho těší, v čem se chce dál zdokonalovat.

Věřím, že lidé, kteří znají své talenty, rozvíjejí je, jsou úspěšní. Nemá cenu příliš pracovat na slabých stránkách, to lidi nemotivuje a ani v tom moc nemají šanci vyniknout. Do Biogenu jsem přišla poté, co hodně lidí odešlo. To mi umožnilo postavit si tým podle mých představ, oslovit oslovit některé z kolegů, s nimiž jsem spolupracovala už dříve.

Najít a udržet lidi ve farmaceutickém průmyslu je hodně těžké, konkurence přetahuje, lidé mají vysoké nároky na benefity. Jak vedete své lidi?

Spíš jsem v řízení lidí narazila na jinou věc. Firma v Česku i globálně rychle vyrostla. Mění se zákony, regulace, cenotvorba, patenty, konkurence, rozhodování se děje na více úrovních, přichází nové léky. A všechny tyto změny musí moji lidé zvládat, reagovat na ně, pořád se při pochodu učit. Ne každý člověk je schopen a ochoten změnu akceptovat. Určitě to není špatně, jsme každý jiný. Bylo důležité si to uvnitř firmy říct a reagovat, žijeme v období častých změn. Jak jsme rychle rostli, bylo třeba nastavit procesy, každý měl hned několik rolí, včetně mě. Přibývalo hodně práce.

Vybírám si lidi ochotné dělat něco navíc. Já jim chci naopak nabídnout benefity, důvody, aby tu byli rádi. To navíc je dobrá, pozitivní atmosféra, aby se kolegové nebáli přijít a říct otevřeně, co se jim líbí a co by chtěli změnit. Slyším od nich, že je pro ně důležitá projevená důvěra, partnerství a spolupráce.

Co bylo pro vás na pozici ředitelky nejtěžší?

Asi to období, kdy jsme začali zjišťovat, že ne každý jsme na správném místě. Navíc jsem si musela vybalancovat, jak blízko jsem k lidem. V minulé firmě jsme si byli hodně blízko jako kamarádi, ale v roli ředitelky to už možné není, je to pozice, která musí mít trochu odstup. Manažer není kamarád.

To bylo pro mě nejtěžší, musela jsem zájmy firmy upřednostňovat oproti přátelství.

Co v manažerské práci nabíjí vás?

Když vidím nebo slyším, že jsou zaměstnanci spokojení, že se často smějí. Dobrá atmosféra a společný úspěch. Říkám si o zpětnou vazbu. Dávat nebo dostávat zpětnou vazbu je v Česku stále obtížné. Snažíme se na tom ve firmě pracovat.

Žen na vrcholových pozicích je stále málo. Jaká je podle vašich zkušeností vlastně role ženy v managementu?

Stejná jako role muže - vést a motivovat zaměstnance k dosažení společných cílů. Myslím si ale, že ženy mají oproti mužům výhodu v tom, že mají více empatie, dokážou trpělivěji naslouchat a potlačit svoje ego, pokud je to potřeba. Myslím, že mnohé ženy mají pro leadership předpoklady.

Jako styl vedení je vám blízký mentoring a leadership. Kdy jste o sobě zjistila, že jste lídr?

Asi to vyplynulo přirozeně. Odjakživa jsem měla schopnost získat pro něco ostatní. Neřešila jsem, co to je a jak se to jmenuje.

Často jsem slýchávala od mužů, že jsem moc hodná na lidi. Na rozdíl od nich jsem nikdy nepoužívala autoritativní vedení ani jsem se k lidem nechovala s despektem. Dřív jsem byla hodně operativní, chtěla jsem vše zvládnout sama, ale pak jsem zjistila, že musím být spíš strategická, budovat byznys a jít po příležitostech. A že nejdůležitější je vést a motivovat zaměstnance a dát jim prostor pro samostatnou práci.

Prostředí se změnilo. Roste konkurence a není mnoho kandidátů, kteří přesně odpovídají rostoucím požadavkům. Je potřeba si udržet dobré talentované lidi. Navíc se změnily hodnoty, lidé už nechtějí trávit prací svůj veškerý čas, chtějí mít čas také na sebe, na rodinu. A to je správné.

Čím se liší ženský a mužský leadership?

Leadership je jen jeden. Ale myslím, že muži a ženy asi více akcentují jiné atributy leadershipu. Ženy bývají empatičtější a dokážou snadněji potlačit ego, mívají dar naslouchat, akceptovat i jiné názory. Ale není to tak vždycky. Znám ženy, které se stávají muži a ženskost potlačují. To je pak problém.

Co je třeba k tomu, aby žena na vyšších pozicích obstála?

Výhodou jsou zkušenosti v oboru, dělat to, na co má talent a co jí jde. Je dobře, když zná svoji hodnotu, vystupuje sebejistě, ale ne arogantně, zároveň dokáže uznat chyby, má otevřený způsob komunikace a jisté charisma, uchová si svou ženskost.

Za jakých předpokladů se daří spolupráce mezi ženami a muži. Kdy to naopak moc nejde?

Jde to vždycky, když se lidé navzájem respektují, znají svoje silné a slabé stránky a snaží se vzájemně doplnit. Není to teorie, znám to ze své praxe. Spolupráce, ne soupeření, to je důležité a zatím v Česku asi ne moc obvyklé. Lidé se snaží nad sebou osobně zvítězit, ale spíš by měli chtít dojít ke společným cílům a být všichni spokojeni. A mám-li tedy mluvit o tom, jak řídím muže, podělím se zkušeností - muži potřebují být chváleni a uznáni. Takže chválím, chválím, chválím, a když je potřeba něco zlepšit, dám konstruktivní feedback. Nechávám zaměstnance pracovat samostatně, mají moji důvěru. Samozřejmě očekávám výborné výsledky, myslím, že mám vysoké nároky. Ale vybrala jsem si takové zaměstnance, kteří k tomu mají předpoklady, jsou výborní ve svém oboru.

Jste i mentorka, koučka, absolvovala jste mentoring v rámci Equal Pay Day. Jak mají ženy navzájem spolupracovat a pomáhat si?

Teprve na Equal Pay Day jsem si všimla, že by moje praktické zkušenosti mohly někomu pomoci, že dávám konkrétní příklady a to je pro posluchače srozumitelné. Několik žen mi řeklo, že jsem jim pomohla zlepšit život zejména v oblasti sladění práce a rodiny nebo vyšší sebedůvěry, a tak jsou šťastnější.

Moc mě motivuje, že svými zkušenostmi mohu pomáhat. Také mě to obohacuje, beru si zkušenosti jiných do své praxe a porovnávám. Poznala jsem díky tomu spoustu úžasných lidí. Myslím, že by se měly ženy naučit spolupracovat s muži a naopak. Zatím se mi zdá, že je to častěji spíše opačný extrém, vymezování pozic a souboj.

Některé ženské aktivity jsou pro mě až moc vyhraněné. I v tomto vidím potřebu "balance", rovnováhy. Myslím, že by to alespoň někteří muži ocenili. Ale jsem si vědoma, že mám spíše štěstí na okolí, že mnohde vládnou předsudky a patriarchát. S tím je třeba něco udělat, ale cestou boje a extrémů to nepůjde. Spíše dobrým příkladem.

V čem ženy často chybují, když chtějí mít úspěšnou kariéru a ono se to nějak moc nedaří?

V tom, že se snaží používat mužské způsoby, potlačují ženskost nebo ji naopak přehánějí, nemají míru. Někdy je problém v komunikaci, určité způsoby muže iritují. Další překážka bývá, že si ženy nechají mluvit do vlastního rozhodování, řídí se názorem jiných tam, kde to není potřeba. Mívají nízké sebevědomí, neznají svoje hodnoty a silné stránky, bojí se přiznat slabosti.

Co s tím, co jim radíte?

Aby přemýšlely nad tím, co opravdu chtějí, co jim jde dobře, jak dosáhnout toho, aby byly pokud možno šťastné.

A co je pro váš život i kariéru důležité, abyste měla pocit seberealizace?

Rovnováha, vnitřní harmonie. Čas strávený s pozitivními lidmi, kteří nedělají z ničeho problémy. Práce, která má smysl. A hlavně čas strávený s rodinou. Šťastné děti, které dělají, co je baví. Potřebuji stále mít dobrý balanc mezi prací a soukromým životem. A nejdůležitější přitom pro mě zůstává spokojenost rodiny a zdraví mých blízkých.

Jak to skloubit dohromady, proč preferujete balanc v životě?

V každé situaci musím vědět, co je pro mě nejdůležitější, co potřebuji a čeho se mohu vzdát. Protože všechno dohromady mít nemohu.

Jak to umožňujete vy lidem v práci, kterým šéfujete?

Snažím se s nimi utvářet takové prostředí, aby se přesvědčili sami, že work life balance jim umožní úspěchy a spokojenost v práci i osobním životě. Snažím se v tom být vzorem a dělat, co říkám. Nestačí věci pouze deklarovat a sama se tím neřídit, nikdo by mi to nevěřil.

Co lidé ve vaší firmě, kterou řídíte, oceňují?

Důvěru, prostor pro realizaci, pochvalu, jasné zadání úkolů, společné oslavy úspěchů, smysluplnou práci. V osobním životě zájem a hezký společně strávený čas.

Jak vnímáte diverzitu?

Diverzita je důležitá ve všech směrech - ženy a muži, mladí a starší. Je doba sdílení, ne sdělení, lidé by si měli předávat názory a zkušenosti. V pracovním týmu je potřeba mít zkušené pracovníky. Seniorštější lidé bývají zkušení a loajální, časově ne tolik omezení. Není to nutné pravidlo, ale je to časté. Naopak mladí lidé mají spoustu energie, nápadů, teoretických znalostí, bývají inovativní. Pokud manažer vytvoří prostředí pro využití všech těchto dobrých věcí, dokáže je skloubit, má ideální tým.

Uvažujete, co dál v Biogenu nebo v další etapě kariéry budete dělat?

V Biogenu chceme postupně přinést na trh další léky pro vážně nemocné pacienty, to nás všechny spojuje, je to radost ze smysluplné práce. A také musím společně s celým managementem trvale pracovat na tom, abychom si udrželi dobré zaměstnance a vytvářeli dobré místo k práci. Jsme v oboru, kde stále rychleji dochází ke změnám ze všech stran, interně i externě.

Naučili jsme se pracovat v trvalé změně a musíme být schopní v tom pokračovat i do budoucna. Vlastně je naše práce trvalá změna a přizpůsobování se k ní, pomoc kolegům být v tomto prostředí úspěšní a stále připravení. A já a moje budoucnost? Až třeba jednou nepovedu český Biogen nebo nebudu jinak využívat svoje odborné znalosti, chtěla bych pokračovat v mentoringu a koučinku. Vím, že takových je nás mnoho, ale věřím, že mám něco navíc, co mohu nabídnout, díky praktickým zkušenostem posbíraným za 20 roků praxe ve farmaceutickém průmyslu a vedoucích pozicích.