Aktuální číslo časopisu Ekonom
Josef PravecJaroslav Vostatek je považován za znalce penzijní problematiky. Nejde jen o akademického teoretika. Ví, jak to chodí v politice, když o něco jde, a deset let se živil tím, že prodával životní pojištění. Nyní je členem vládní komise pro důchodovou reformu, ale jeho návrhy se jejím členům i stranickým lídrům zdají příliš radikální. Naposledy je odmítl ministr financí Andrej Babiš.
Jak se stane, že se člověk stane expertem na penze?
Celý život jsem se opakovaně věnoval několika tématům. V roce 1970 jsem dostal šanci vyučovat pojišťovnictví na Vysoké škole ekonomické v Praze, počátkem 80. let jsem kurz rozšířil o sociální pojištění. Tam už bylo i něco o penzích. Disertaci jsem přitom napsal o daních a odvodech, habilitační práce byla o vývojových tendencích pojistné teorie a politiky. K tomu všemu jsem byl ještě agilní v sekci pro finance, ceny a mzdy v Komitétu pro vědecké řízení. Vždy jsem měl k dispozici dost západních učebnic.
Později jsem vystřídal řadu zaměstnání, několikrát jsem se vlastně "rekvalifikoval" a do řady věcí jsem přitom musel dost podrobně proniknout. Třeba do životního pojištění. Nejenže jsem se seznámil s produkty například švýcarského Winterthuru, ve Wüstenrotu jsem se naučil prodávat životní pojištění a příslušné "prodejní argumenty". V byznysu je podstatné prodat to, co máte. A to je velmi důležité i při přípravě důchodových reforem, zvláště u nás. Zájmy finančních společností v nich zatím hrály rozhodující roli.
Ještě k počátkům vaší kariéry − v letech 1984 až 1989 jste byl v proslulém Prognostickém ústavu ČSAV…
Šlo o nesmírně cennou zkušenost, dělal jsem tam něco úplně jiného než předtím v roli docenta pro obor finance na VŠE, kde jsem se zabýval pojišťovnictvím. Ředitele ústavu Valtra Komárka pojištění a důchody nezajímaly, chtěl, abych mu do prognózy československé ekonomiky dodal čísla, která by reálně zhodnotila stav hlavních odvětví ekonomiky. Ceny byly v té době zásadním způsobem deformovány, všechna podstatná odvětví se vykazovala jako nadprůměrná, oficiální statistiky tvrdily, že jsme lepší než Západ.
Lidé z Prognostického ústavu po roce 1989 obsadili ministerstva a "zařídili" ekonomickou transformaci. Jak se − s odstupem čtvrt století − povedla?
Takové odpovědi jsem se vždy vyhýbal. Ani ne proto, že šokovou terapii dělali moji bývalí kolegové, ale hlavně kvůli tomu, že jsem se makroekonomií v tržních ekonomikách příliš nezabýval. Dnes mám pocit, že výsledek byl lehce nadprůměrný, ve srovnání s jinými postkomunistickými zeměmi.
Vystudoval pražskou VŠE. V letech 1984 až 1989 pracoval v Prognostickém ústavu ČSAV a později byl náměstkem federálního ministra hospodářství. Poté radil se zakládáním životních pojišťoven, v letech 1998 až 2007 byl generálním ředitelem životní pojišťovny Wüstenrot. Vyučoval i na českých vysokých školách a v roce 2007 nastoupil jako vedoucí katedry na Vysokou školu finanční a správní v Praze. Je autorem učebnic a článků v odborných časopisech s tematikou pojištění, daní a sociálního zabezpečení. Nyní napsal monografii Penzijní teorie a politika. Působí ve vládní Odborné komisi pro důchodovou reformu. Je ženatý, má dvě dcery a tři vnučky. K jeho zálibám patří cestování, dříve i šachy.
Odstup od Západu je ovšem velký. U nás vždy byly problémy s kvalitou nových zákonů. V roce 1990 jsem na Úřadu vlády doporučil: Vezměte západoněmecký zákon o akciových společnostech, přeložte ho, a pokud něčemu nebudete rozumět, tak to vynechte. V životě se mi osvědčilo porovnávat systémy a nesnažit se vymýšlet nějaké vlastní konstrukce. Zkazit se dá všechno.
Platí taková rada i dnes?
Určitě. V zásadě platí, že vše už bylo vymyšleno, a tak jde jen o to, samozřejmě v uvozovkách, správně si vybrat. Platí to i pro penzijní systém.
Nechybí u nás něco, jako byl právě Prognostický ústav? Mnoho politiků i ekonomů si stěžuje, že tu chybí dlouhodobější koncepce. Že se vše pohybuje jen v rytmu voleb.
Takový ústav nyní nikdo obnovovat nebude. Ani tehdy nešlo tolik o prognózy jako o analýzy, a ty jsou podstatné vždy. Výzkumníci existují, například v CERGE-EI. Vše je ale součástí nesmyslného systému hodnocení vědecké práce, honbou za body. Závěry pak bývají úzké a jednostranné a výzkum nenachází využití. V tomto směru to před revolucí na VŠE bylo lepší. Schválil se pětiletý plán, někdy docela dobrý, jindy samozřejmě úplně zbytečný. Nakonec ale vždy zazněla zásadní otázka, zda výsledky také někdo použil či použije v praxi, což dnes nikoho nezajímá.
Zcela jistě tu chybí někdejší Výzkumný ústav financí. Ministerstvo práce a sociálních věcí obdobné pracoviště má, a to docela dobře pracuje, finance bohužel nemají nic. Když na nich šéfoval Václav Klaus a Ivan Kočárník, tak to tolik nevadilo. Kočárník byl skutečně bedna, nosil vše v hlavě, ostatně byl předtím šéfem tamního výzkumu.
Je na činnosti resortu financí vidět, že takový ústav nemá?
Nepochybně, promítá se to do stylu jeho práce. Připravují tam reformu daní z příjmů, ale o základních obrysech takového kroku nic neříkají. Vždy by se mělo vycházet z publikované analýzy, z mezinárodního srovnání a teprve pak by se měly předkládat návrhy. U nás chybí systémové zdanění penzí a dalších dávek sociálního pojištění. Pojistné na důchodové pojištění by se mělo podstatně snížit.
Vyzkoušel jste si soukromý byznys, po léta jste v Česku byl například šéfem životní pojišťovny Wüstenrot. Co vás k přesednutí z akademického světa vedlo?
V revoluční době jsem se dostal do veřejné správy a to tak, že Valtr Komárek, který byl nově místopředsedou vlády, mi jednou v pátek odpoledne řekl: "Jardo, přijď v pondělí na Úřad vlády, budeme tam pracovat." Ještě před koncem roku 1989 jsem byl jmenován na pozici náměstka ministra na Úřadu vlády. Jenomže brzy jsme se ocitli na vedlejší koleji. Komárek přestal být aktivní. Později jsem nabyl dojmu, že když v roce 1989 prohrál s Václavem Havlem souboj o to, kdo se stane v polistopadové politice jedničkou, tak se stáhl do sebe a už vlastně o nic nebojoval. Teoreticky měl silnou pozici, jako šéf Hospodářské rady vlády měl koordinovat ekonomické resorty. Ale naši kolegové z Prognostického ústavu (hlavně Václav Klaus a Vladimír Dlouhý, pozn. redakce) převzali iniciativu a na druhé zasedání Hospodářské rady už ani nedošli. Klíčová první devalvace koruny na přelomu roku 1989 a 1990 proběhla tak, že Klaus na ni podal návrh, aniž by to Hospodářská rada projednala a aniž k tomu měl kompetenci.
Chcete číst dál?
Ještě na vás čeká 60 % článku.
S předplatným získáte
- Web Ekonom.cz bez reklam
- Možnost sdílet prémiový obsah zdarma (5 článků měsíčně)
- Možnost ukládat si články na později
Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.
Newsletter týdeníku Ekonom.
Odhlásit se můžete kdykoliv.
Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že dochází ke sbírání a zpracování osobních údajů. Více informací o zásadách ochrany osobních údajů naleznete ZDE.
