Jak by Trump oslabil Ameriku? O světě má představy jako z devatenáctého století

Tehdy se Spojené státy řídily radou George Washingtona vyhýbat se "svazujícím spojenectvím" a prosazovaly Monroeovu doktrínu, která se zaměřovala na zájmy USA na západní polokouli. Bez početného stálého vojska (a s námořnictvem, které bylo v 70. letech 19. století menší než chilské) USA v globální rovnováze moci 19. století hrály podružnou roli.

To se rozhodně změnilo s americkým vstupem do první světové války, kdy se Woodrow Wilson odklonil od tradice a poslal americká vojska bojovat do Evropy. Nadto navrhl Společnost národů, která by kolektivně organizovala bezpečnost na celosvětovém základě.

Když ale Senát roku 1919 odmítl členství USA ve Společnosti národů, vojáci zůstali doma a Amerika "se vrátila k normálu". Přestože tou dobou už USA byly významným globálním aktérem, přiklonily se k zarytému izolacionismu. Absence USA ve spojenectvích připravila ve 30. letech půdu pro katastrofální desetiletí poznamenané ekonomickou depresí, genocidou a další světovou válkou.

Trumpův nejpodrobnější projev o zahraniční politice zlověstně naznačuje, že čerpá inspiraci právě z tohoto období izolace a z nálady odpůrců vstupu USA do druhé světové války pod heslem "America First" (Amerika na prvním místě). Takové smýšlení je v americké politice přítomné odjakživa, ale od konce druhé světové války až doposud zůstávalo z dobrého důvodu mimo hlavní politický proud: mír a prosperitu doma i v zahraničí nerozvíjí, nýbrž brzdí.

Odvrat od izolacionismu a začátek "amerického století" ve světové politice přinesla rozhodnutí prezidenta Harryho Trumana po druhé světové válce, která vyústila v trvalé aliance a zahraniční vojenskou přítomnost. V roce 1948 USA masivně investovaly do Marshallova plánu, o rok později vytvořily NATO a rok poté vedly koalici OSN bojující v Koreji. V roce 1960 prezident Dwight Eisenhower podepsal bezpečnostní úmluvu s Japonskem. Americké jednotky dodnes zůstávají v Evropě, Japonsku a Koreji.

Přestože si USA prošly hořkými stranickými spory nad katastrofálními intervencemi v rozvojových zemích, například ve Vietnamu a Iráku, existuje stěžejní konsenzus na aliančním systému - a nejen mezi těmi, kdo zahraniční politiku utvářejí a přemýšlejí o ní. Průzkumy veřejného mínění dokládají, že NATO a spojenectví mezi USA a Japonskem podporuje obecná většina. Nicméně poprvé za posledních 70 let tento konsenzus zpochybňuje významný americký prezidentský kandidát.

Aliance nejen upevňují americkou moc, ale také zachovávají geopolitickou stabilitu - například zpomalováním nebezpečného šíření jaderných zbraní. Přestože si američtí prezidenti a ministři obrany občas posteskli nad nízkými výdaji spojenců na obranu, vždy chápali, že na spojenectví je nejlépe pohlížet jako na stabilizační závazky - podobají se přátelství, nikoliv realitním transakcím.

Na rozdíl od spojenectví typických pro 19. století, která se neustále měnila podle momentální výhodnosti, moderní americké aliance zachovávají poměrně předvídatelný mezinárodní řád. V některých případech, například v Japonsku, je díky podpoře hostitelské země dokonce levnější umístit vojska do zahraničí než do USA.

Přesto Trump velebí klady nepředvídatelnosti - potenciálně užitečné taktiky při vyjednávání s nepřáteli, ale katastrofálního přístupu k dodání jistoty přátelům. Američané si často stěžují na černé pasažéry, aniž by si uvědomovali, že USA doposud společný autobus řídí.

Není nemožné, že v nadcházejících desetiletích předstihne USA nový vyzyvatel - Evropa, Rusko, Indie, Brazílie nebo Čína - a chopí se volantu. Není to ale ani pravděpodobné. Mezi rysy odlišující USA od "dominantních velmocí minulosti" patří podle uznávaného britského stratéga Lawrence Freedmana to, že "americká moc se nezakládá na koloniích, nýbrž na spojenectvích". Aliance jsou aktiva, kolonie jsou pasiva.

Příběh o americkém úpadku je pravděpodobně nepřesný a zavádějící. Ještě důležitější je, že přináší nebezpečné politické důsledky, jestliže povzbuzuje země jako Rusko k politickým avantýrám, Čínu k větší průbojnosti vůči sousedům a USA k přehnaným reakcím v důsledku strachu. Amerika má řadu problémů, ale není v absolutním úpadku a v předvídatelné budoucnosti pravděpodobně zůstane mocnější než kterýkoliv jiný jednotlivý stát.

Skutečný problém USA nespočívá v tom, že je předstihne Čína nebo jiný soupeř, nýbrž v tom, že nárůst mocenských zdrojů mnoha dalších - státních i nestátních - aktérů vytvoří nové překážky pro globální správu. Skutečnou výzvou bude entropie - neschopnost splnit úkol.

Chřadnoucí americká spojenectví, pravděpodobný výsledek Trumpových politik, je stěží způsob, jak "vrátit Americe velikost". Amerika se bude střetávat s rostoucím počtem nových nadnárodních problémů, které vyžadují, aby uplatňovala moc nejen nad ostatními, ale také společně s ostatními. Ve světě narůstající spletitosti mají přitom největší moc ty státy, které jsou nejpropojenější. Jak se vyjádřila Anne-Marie Slaughterová, "diplomacie je společenský kapitál, závisí na hustotě a dosahu diplomatických kontaktů státu".

Podle australského Lowyho institutu jsou USA na nejvyšší příčce mezi zeměmi co do počtu velvyslanectví, konzulátů a misí. USA mají asi 60 spojeneckých úmluv; Čína jich nemá mnoho. Časopis The Economist odhaduje, že ze 150 největších zemí světa se k USA přiklání téměř sto, zatímco 21 je proti nim.

Navzdory tvrzením, že máme na dosah "čínské století", jsme doposud nevstoupili do postamerického světa. USA zůstávají zásadní pro fungování globální rovnováhy moci i pro zajišťování globálních veřejných statků.

Americká převaha ve smyslu vojenské, ekonomické i měkké síly už ale nebude vypadat jako dřív. Podíl USA na světové ekonomice bude klesat a jejich schopnost využívat svého vlivu a organizovat aktivity bude čím dál omezenější. Víc než kdy dřív bude pro americký globální úspěch zásadní schopnost zachovat věrohodnost svých spojenectví a dále vytvářet nové sítě.

Joseph S. Nye, profesor na John F. Kennedy School of Government Harvardovy univerzity
© Project Syndicate 2016
www.project-syndicate.org