Finanční krize budou čím dál horší. Zvykli jsme si na snadné úvěry, varuje český expert MMF

Monetární systém bude muset reagovat na to, že každá finanční krize bude horší, než ta předchozí. S rostoucím podílem populace, který dosáhne na úvěr, totiž bude každý další náraz tvrdší, varuje expert Mezinárodního měnového fondu Jaromír Hurník.

Bude proto potřeba zamezit bankám, aby rozjely takzvaný úvěrový cyklus. Ve hře je i možnost omezit možnosti bank půjčovat více, než kolik získají na vkladech, říká v rozhovoru pro týdeník Ekonom Hurník, který 10 let pracoval v České národní bance na vývoji prognostických modelů a radil guvernérovi. Dnes je zástupcem ředitele vzdělávacího střediska MMF pro Afriku se sídlem na Mauriciu.

Co říkáte dnešní celosvětově extrémně uvolněné měnové politice? Vidíte v ní rizika?

Nejsem si jist, že je to tak extrémně uvolněná měnová politika. Vždycky říkám, že z nominálních sazeb nelze poznat, jestli je měnová politika uvolněná. Co je ale důležité, je, jaké jsou nominální sazby, jaká je očekávaná inflace a jaké jsou potom reálné sazby. A ty můžou být kladné, i když jsou nominální sazby nulové, pokud národ očekává deflaci. Takže první věc je podívat se, kde jsou reálné sazby, a potom zkusit odhadnout rovnovážné reálné sazby A jestli jsou rovnovážné reálné sazby mínus tři, tak je potřeba mít skutečné reálné sazby mínus pět, aby bylo možné říct, že je měnová politika uvolněná.

Dobře, ale jak jsme se dostali do situace, kdy jsou rovnovážné reálné sazby záporné?

Svět si prošel dalším takzvaným finančním cyklem. To znamená, že část světa nebo lidé v některých ekonomikách nejdříve propadnou pocitu, že odteď napořád porosteme a že jejich nominální mzda poroste dejme tomu osmi procenty po dobu 20 let. A jdou si půjčit do banky, protože tato projekce znamená, že si můžou půjčit prakticky cokoliv, protože v budoucnu budou schopni dluh splatit.

Věří tomu nejen oni, ale i banka, která jim úvěr dává. Všichni tomuto dojmu podlehnou, a tak rostou ceny nemovitostí a všichni jsou spokojení. Pak se ale po nějakém čase zjistí, že to byl jenom sen. Ekonomika najednou roste jen o dvě procenta a polovina lidí zbankrotuje, protože si vzali úvěry na jiné částky, než které jsou schopni splatit. A to se stává každých 20 až 25 let a je to popsané ve spoustě odborných článků.

Když se lidé následně proberou, tak – přestože jde ekonomika do recese – začnou buď dobrovolně, nebo vynuceně šetřit kvůli obavám o budoucnost, která je najednou chmurná. Tomu se v teorii říká, že preferují budoucí spotřebu před současnou spotřebou, což zase znamená, že je rovnovážná reálná úroková sazba záporná. To znamená, že se lidé tolik bojí o budoucnost, že šetří a omezí současné výdaje mnohem více, než by odpovídalo jejich skutečné situaci. A centrální banka pak musí dotlačit skutečné reálné sazby pod "rovnovážné", a rázem je z toho problém, protože nominální sazby nemůžou být zase o tolik nižší než nula.

To, čeho jsme dnes svědky, se ale dřív nedělo...

Problém je, že finanční cykly jsou horší a horší. Ony probíhaly vždycky – je to popsané už od 19. století. Ale můj osobní názor je, že finanční cyklus zasahuje čím dál větší proporci populace tím, jak lidé bohatnou. V roce 1890 mělo přístup k úvěru jen mizivé procento populace. V roce 1990 už k němu mělo přístup 60 procent populace a dnes si může půjčit už celých 80 procent populace. A to samozřejmě znamená, že vizi světlých zítřků podléhá větší a větší procento obyvatel a když tato vize selže, je jich i větší procento zasaženo.

Když měl člověk v 19. století malou farmu v Kansasu a tak tak se uživil, obvykle nebyl účastníkem finančního trhu. A tak mu bylo jedno, jestli krachla burza v New Yorku. Ale dnes už i lidé v Kansasu mají hypotéky. A monetární systém bude muset reagovat na to, že každá finanční krize bude horší než ta předchozí, protože zasáhne větší procento populace.

Co tedy s tím?

Teď se o tom živě debatuje. Je nutné se na to připravit a nějakým způsobem zamezit bankám, aby nemohly takzvaný úvěrový cyklus tak moc rozjet, protože náraz do zdi je mnohem silnější, než býval dřív. Reakcí je to, že dřív nebo později se bude muset omezit úvěrová kreace. A normální regulace podle mě moc nepomůže. Bude potřeba udělat něco a la Chicago plan v menším rozsahu.

Co je Chicago plan?

Chicago plan znamená, že je povoleno poskytování úvěrů jen ve výši skutečně vložených depozit. Obecně jde o to, že pokud se zakáže dělat bankám úvěrová kreace tak, jak jsou zvyklé dnes, tak bude muset bankovní sektor propustit tisíce lidí a banky budou mnohem okleštěnější. Jejich lobbistická síla je ale tak obrovská, že to je de facto neprůchodné. I když Švýcaři teď budou v referendu hlasovat, jestli mají banky přijít o možnost vyrábět peníze úvěrovou kreací. Což vlastně znamená, že by Švýcaři zreformovali bankovní systém na základě Chicago plánu z 30. let, který vznikl jako reakce na velkou krizi.

A není to, co dnes provádějí centrální banky, jako třeba nákupy státních dluhopisů, jen způsob, jak oddálit jistou katarzi v ekonomice, která stejně musí dřív nebo později přijít?

Ano, je to částečně tak, ale na druhou stranu se to dá řešit přísnější politikou vůči bankám. Ta by ale neměla vypadat tak, že se bankám nakáže zvýšení kapitálové přiměřenosti o 0,5 procenta jako teď v případě ČNB, ale že mají mít kapitálovou přiměřenost třeba 30 procent. A to už je bude bolet a úvěrovou kreaci to omezí. Budoucím finančním krizím lze předejít, ale tvůrci měnové politiky budou muset být ochotni do toho říznout naprosto dramaticky.

Nejde to ale tak trochu proti sobě? Nulovými nebo negativními úrokovými sazbami podněcujeme úvěrování v ekonomice a na druhé straně ho regulatorními opatřeními škrtíme?

Jasně, že to jde proti sobě. Ale centrální banka musí udržovat určitou cenovou stabilitu a zároveň musí dodržovat finanční stabilitu. A tak musí používat dva nástroje – na jednu stranu mít sazby na nule, protože inflace je nízká, ale na druhé straně třeba zvýší kapitálovou přiměřenost na 30 procent. Já v tom ale nevidím rozpor. Podle Chicago planu by to dokonce zarazili úplně a řekli by bankám, ať rozpůjčují jen to, co jim přinesou lidé v hotovosti. To je dramaticky radikálnější řešení, které by sice vyřešilo všechny finanční krize, ale bankovní sektor v dnešní podobě by nepřežil.

* Proč česká ekonomika dohání Západ pomaleji, než se očekávalo?

* Jak probíhala v roce 2013 debata v České národní bance o tom, jak oslabit korunu?

* Co je důležitějším ukazatelem ekonomické úrovně než růst HDP?

* A proč je způsob, jakým Česká národní banka provádí politiku slabé koruny, polovičatým řešením?

Odpovědi najdete v rozhovoru s Jaromírem Hurníkem v aktuálním dvojčísle týdeníku Ekonom.

V elektronické podobě si aktuální číslo můžete stáhnout ZDARMA v nových aplikacích Ekonomu na iPadu, iPhonu a zařízeních se systémem Android.