V závěru roku 1915 rozluštil český lingvista Bedřich Hrozný chetitský jazyk psaný klínopisem na tabulkách vykopaných v Osmanské říši. Pro orientalisty šlo a stále jde o epochální objev. Umožnil číst více než 3000 let staré dokumenty o politice, ekonomice i náboženství a významně doplnil znalosti o starověkých říších a jejich dějinách. Ty dodnes vyvolávají pozornost a mají zvláštní půvab, protože, jak Hrozný sám napsal, od nich vede přímá vývojová linie až k dnešní evropské a vlastně všelidské civilizaci. Navíc je na nich dobře vidět, že civilizace se nejen rodí a rostou, ale také se rozpadají.

Hrozný se přes noc stal uznávaným expertem, otcem nového vědního oboru, chetitologie. Jeho skvělého úspěchu si byl od počátku vědom i Tomáš Garrigue Masaryk, který ho krátce po svém nástupu do funkce prezidenta jmenoval profesorem a dále jej podporoval. Nejen proto, že sám býval univerzitním vědcem. Věděl, že novou republiku budou nejlépe reprezentovat skutečně známé tváře a že jich k dispozici není mnoho. Hrozný, zvaný na všechny evropské univerzity, a navíc kovaný demokrat, takovou postavou nepochybně byl.

Později se stárnoucí učenec při luštění dalších starověkých písem již mýlil, ale základ jeho výzkumů, jak uvádí Jiří Prosecký z Orientálního ústavu Akademie věd České republiky, ve zkoušce času jednoznačně obstál. Ostatně už před 100 lety proslulý německý historik Eduard Mayer nešetřil na adresu Hrozného superlativy. "Ze všech významných událostí, které rozšiřují a prohlubují naše vědomosti o nejstarší historii a kultuře lidstva, nedosáhne žádná svým významem a dosahem objevu, který uveřejňuje pan profesor Hrozný," prohlásil Mayer okamžitě poté, co český badatel obhájil svůj zásadní objev, rozluštění klínopisné chetitštiny.

Místo kněze vědcem

Bedřich Hrozný se narodil v roce 1879 v Lysé nad Labem v rodině evangelického faráře. Rodinná tradice včetně každodenního čtení bible vyvolala zájem malého Bedřicha o dějiny starověkého Blízkého východu. Navíc už na gymnáziu na sebe upozornil nevšedními jazykovými schopnostmi a začal se zajímat i o hebrejštinu a arabštinu. A do třetice: jedním z jeho učitelů byl Justin Prášek, který se celá léta zajímal o dějiny orientálních říší a napsal o nich řadu prací.

Když Hrozný odešel do Vídně na univerzitu, zapsal se podle přání tehdy už zesnulého otce na teologii. Nebyl však spokojen s vyučujícími a pochyboval i o své víře. Proto za krátký čas přestoupil na orientalistiku a věnoval se studiu klínopisu. Získal i stipendium v Berlíně, kde se potkal s prvotřídními vědci Friedrichem Delitzschem, který tvrdil, že Starý zákon má předobraz v babylonské mytologii, a především s Hugem Wincklerem. Ten při svých vykopávkách v centrálním Turecku narazil na klínopisné tabulky psané neznámou řečí, v níž tušil zatím tajemnou chetitštinu.

Po ukončení studií Hrozný nastoupil ve Vídni jako univerzitní knihovník. Měl už ale kontakty a získal si jméno studiemi, v nichž se pradávná historie setkávala s ekonomikou, ať šlo o pěstování obilí, či vaření piva. Přes nevalný plat mohl vycestovat i na první vykopávky do Palestiny. O deset let později, v dubnu 1914, už odjel na přání Německé orientální společnosti do Istanbulu, aby tam v muzeích okopíroval Wincklerem nalezené texty a shromáždil tak podklady potřebné pro jejich rozluštění.

Vzápětí vypukla první světová válka, Hrozný se musel vrátit a brzy byl odveden do armády. Naštěstí neskončil na frontě, ale kvůli silné krátkozrakosti jako písař v jednom z vídeňských vojenských skladů. Těsně předtím než definitivně oblékl uniformu, ještě analyzoval opsané texty. Díky přesné práci a geniálnímu úsudku dospěl k závěru, že se v nich pod znaky převzatými z babylonského klínopisu skrývá indoevropský jazyk. První věta, kterou rozluštil, zněla: "Nyní chléb budete jíst a poté vodu budete pít." Upoutalo ho například i slovo, kterému přisoudil zvuk "wa-a-tar", což připomínalo anglický výraz pro vodu - water. Hrozný sice nerozluštil písmo Chetitů, protože klínopis byl znám již dříve, porozuměl ale jejich jazyku, což i tak patří mezi nejvýznamnější objevy v dějinách orientalistiky. Hned také dobře věděl, o co jde. "Jsem si svou věcí naprosto jist, jako i tím, že vzbudí senzaci mezi filology všeho druhu," napsal známému v dopise, který spolu s další badatelovou korespondencí zveřejnila Šárka Velhartická z Památníku národního písemnictví.

Ačkoliv válka běžela naplno, předložil Hrozný výsledky svého luštění v závěru roku 1915 na schůzi Předoasijské společnosti v Berlíně. Byl z toho velký poprask. Někteří jeho práci označili za mezník v dějinách filologie, hlasitá ale byla i kritika. Nebyl totiž sám, kdo se o prestižní rozluštění chetitštiny zajímal a jeho soupeři tuto řeč pokládali za semitskou či kavkazskou. Na jejich kritiku se ale z vojenského skladu, kde zůstal až do pádu monarchie, dalo reagovat jen obtížně. Proto trvalo celých pět let, než Hrozného závěry vědecká obec beze zbytku přijala.

Ve výkladní skříni republiky

Po vzniku republiky se Hrozný s manželkou Vlastou a dvěma dcerami odstěhoval z Vídně do Prahy. Nic jiného mu nezbývalo, o místo knihovníka přišel. Odmítl totiž složit slib novému rakouskému státu.

Neodcházel však do nejistoty. Na návrh jeho akademických přátel ho prezident Masaryk v roce 1919 jmenoval profesorem pražské univerzity a Hrozný se stal zakladatelem kabinetu klínopisného bádání a dějin starého Orientu. O tři roky později parlament, opět z iniciativy prezidenta, schválil zákon, kterým byl zřízen Orientální ústav. Ten měl nejen bádat o minulosti, ale také navazovat vědecké a hospodářské styky s východními státy. Proto se prvním předsedou této instituce nestal Hrozný, i když byl jeho duší, ale bývalý ministr obchodu Rudolf Hotowetz.

Hrozný si získal i přízeň ministra zahraničí Edvarda Beneše a také podnikatelských kruhů, jejichž finanční příspěvky v celkové výši 500 tisíc korun mu umožnily v polovině 20. let minulého století vlastní vykopávky v Turecku u východoanatolského města Kayseri. Ukázalo se, že není jen vynikajícím lingvistou, ale i zdatným archeologem. Objevil půlstoletí hledaný archiv starověkého Kaneše, chetitského města, v němž před 4000 lety sídlili asyrští obchodníci. Po nich v zemi zůstaly stovky klínopisných tabulek a jejich luštění pomohlo objasnit obchod a ekonomiku dávných blízkovýchodních států. Příznačné je, že o úspěchu okamžitě telegraficky informoval prezidenta Masaryka. V Praze po návratu vychoval Hrozný řadu orientalistů, i když byl zaneprázdněn bádáním - celkem napsal asi 350 odborných i populárních článků - a udržováním kontaktů s evropskými kolegy. Ve 20. a 30. letech pravidelně vyjížděl na mezinárodní vědecké kongresy a přednášel na vyhlášených univerzitách - v Německu, Itálii, Dánsku i na pařížské Sorboně či proslulé londýnské Škole orientálních a afrických studií. Při všech těchto cestách si jinak skromný Hrozný kladl nepřekročitelnou podmínku: na každou přednášku pro odborníky připadne jedna pro širší veřejnost.

Stal se uznávanou kapacitou nejen pokud jde o jazyk, ale také historii chetitské říše a její vztahy k okolnímu světu. Jeho zásluhou se vynořila z šera minulosti a získala po přečtení tisíců dochovaných textů z královských paláců jasné kontury. Pro britskou encyklopedii vypracoval obsáhlý článek o Chetitech, doma se svými spolupracovníky vydával odborný čtvrtletník Archiv orientální, který vychází dodnes.

Od práce ho občas odváděly reprezentační povinnosti. "Považoval-li prezident republiky za vhodné, aby se jím pochlubil před nějakou význačnou návštěvou, ochotně oblékl frak a šel na Hrad," uvádí v knize Za tajemstvím říše Chetitů badatelův životopisec Vojtěch Zamarovský. V závěru roku 1936 zase Hrozný odcestoval do Sovětského svazu, s nímž Československo právě uzavřelo spojeneckou smlouvu. Přednášel nejen v Moskvě a tehdejším Leningradě, ale například i v Gruzii, kde se posluchači často cítili být se starými národy, o nichž psal, svázáni jazykovým i kulturním dědictvím.

Sám se označoval za apolitického člověka zahleděného do své vědy, ale právě proto byl přijatelný pro všechny, od komunistů po agrárníky. V kuloárech této strany se dokonce Hrozného jméno mihlo při úvahách, kdo by po Masarykovi mohl být prezidentem.

První neúspěch

Na vrcholu slávy, počátkem 30. let minulého století, se Bedřich Hrozný pokusil rozluštit i zbývající rébus spojený s Chetity. Texty, které nebyly psány klínopisem, ale svébytným hieroglyfickým písmem. Dokonce kvůli tomu za pomoci Tomáše Bati a vedení Škodových závodů (v obou firmách příspěvek vykázali jako reklamní náklady) dal dohromady novou expedici. Pět měsíců kopíroval v jihovýchodním Turecku 3000 let staré znaky vytesané do kamenných stél či do skal.

Výsledkem jeho úsilí nebylo jen trojdílné a ve francouzštině vydané dílo Chetitské hieroglyfické nápisy, ale hlavně studie, v níž předložil jejich překlady. Sám byl skoro až do konce života přesvědčen, že i tentokrát uspěl, ačkoliv šlo o nadmíru obtížný úkol. Jednalo se o neznámý jazyk i neznámé písmo. Navíc se nemohl jako jeho následovníci o 20 let později opírat o dvojjazyčný text a porovnávat tak známé s neznámým. K tomu, jak tvrdili kritici, spěchal a předložil rovnou definitivní řešení, a nikoliv předběžné studie, jak v takových případech bývalo běžné. Proto také recenze odborníků zůstaly opatrné a postupem doby pochybnosti sílily. Nakonec se ukázalo, že Hrozný správně rozluštil jen několik symbolů.

Svůj omyl prohloubil ve 40. letech, kdy - jak se vší vehemencí tvrdil - rozluštil písmo a jazyk protoindický a nakonec i krétský, oba však nesprávně pokládal za příbuzné s hieroglyfickou chetitštinou. Na druhou stranu staroindické znaky nebyly rozluštěny dodnes a z krétských nápisů jen snadnější lineární písmo B, zatímco lineární písmo A snahám vědců odolává stále.

Kritickou vědeckou debatu, která by snad mohla Hrozného uchránit od neúspěchu, už omezily mezinárodní události. I vědecké poměry v Evropě otrávil nástup fašismu a pak začátek druhé světové války. Kontaktů ubývalo a Hrozný se nezajímal jen o vědu. Strachoval se i o osud republiky a v roce 1938 poslal do mezinárodního časopisu nikoliv odborný článek, ale varování s příznačným názvem Osud Husovy vlasti je osudem Evropy. Po okupaci odmítl emigraci a přátelům, kteří ho k ní přemlouvali, řekl, že je už příliš stár, než aby bojoval. Stal se ale ještě rektorem Karlovy univerzity a nebál se zakročit proti německým vojákům obsazujícím jednu z jejích budov, což podle pamětníků zachránilo život několika studentům. České vysoké školy však nacisté zavřeli a stárnoucí učenec byl odeslán do penze. V Praze ještě vystoupil na několika přednáškách, na nichž vyzdvihl úlohu semitských národů v dějinách, což bylo v přímém rozporu s hitlerovskou rasovou teorií. Nabídku, aby jako celonárodní autorita přijal místo protektorátního ministra školství, bez váhání odmítl. Nechtěl si pošpinit své jméno spoluprací s nacisty a jejich pomocníky.

Pod tíhou izolace

Místo toho se stáhl do ústraní, odmítal účast na konferencích a publikoval pouze v odborných časopisech. Problémem se tak stalo samo jeho živobytí. Za válečné nouze rodině chybělo jídlo a uhlí a ta nakonec zůstala odkázána na pomoc přátel z rodné Lysé nad Labem.

Ani jeho další bádání nebylo snadné. Pracovnou se Hroznému stala kuchyně nevytopené vilky na pražské Ořechovce. Tam horečně, 16 hodin denně a v obavě, že bude zatčen gestapem, luštil indické a krétské nápisy a dopisoval své vrcholné historické dílo Nejstarší dějiny Přední Asie, Indie a Kréty. Poprvé se nad ním zamyslel v roce 1935, a už tehdy tomu předcházela desetiletí příprav a ověřování jednotlivých tezí v řadě studií a článků. Byl považován za filologa, sám se však cítil především historikem, a proto se své znalosti snažil přetavit do práce, která by poskytla plastický obraz starověkých civilizací, jejich vzájemných vztahů a dávných migračních přesunů. Za knihu, bohužel ve chvíli, když začínal pochybovat o správnosti některých kapitol opřených o chybně přeložené texty, obdržel v roce 1947 státní cenu. "Bedřich Hrozný se při řešení některých problémů dostal na scestí a neuspěl," konstatoval později jeden z jeho žáků Vladimír Souček. Současně připomněl, že hlavní zásluha, rozluštění jazyka starých Chetitů, díky kterému vědci získali velké množství informací o dávných dobách, tím zůstala zcela nedotčena.

Triumf i ústup Hrozného ze slávy vystihl jeho životopisec Vojtěch Zamarovský slovy, že nejlepších výsledků dosáhl v době, kdy mohl využít svobodné výměny informací. Zatímco neúspěchy přišly, když bádal v izolaci.

Po osvobození se Hrozný k vážnější vědecké ani pedagogické činnosti nevrátil. Měl přitom velké plány. Chtěl odjet na přednáškové turné do Londýna, a zamýšlel dokonce navštívit Řecko a Indii, jejichž historií se právě zabýval. Ale nešlo to, protože koncem války ho postihla mozková mrtvice. Opakovaně musel na univerzitě žádat o zdravotní dovolenou, a tak po zbývající léta zápolil s materiálním nedostatkem.

Hlavně se ale dál horšilo jeho chatrné zdraví. Nakonec i jmenování členem právě vzniklé Československé akademie věd se od prezidenta Klementa Gottwalda dočkal v sanatoriu a tam také měsíc nato, v závěru roku 1952, zemřel.

350 článků
Tolik odborných a popularizačních textů vydal Hrozný za svého života.


"Jen se nedat." Bedřich Hrozný

Za rozluštění klínopisné chetitštiny získal Bedřich Hrozný celosvětovou slávu, na chetitské hieroglyfy (na snímku) o 20 let později ale nestačil.

V polovině 30. let Hrozný vyjel na svoji poslední expedici. Za peníze od prezidenta Masaryka, od Bati a ze Škodových závodů v jihotureckých horách okopíroval a pak publikoval 45 nápisů starých přibližně
3000 let.

Foto: ČTK, Shutterstock, archiv

Související