Klima až na posledním místě. Hlavním bodem setkání lídrů v Paříži může být bezpečnost

Zhruba 140 hlav států a vlád, které přislíbily účast na zahájení konference, včetně Baracka Obamy, čínského prezidenta Si Ťin-pchinga či Vladimira Putina, bezpochyby trápí globální oteplování planety. Nicméně daleko víc je pro ně v současnou chvíli možnost srovnat si názory nejen na světové klimatické změny, ale především na světovou bezpečnostní situaci.

Ohlédnutí za historií

Obecně se čeká, že by výsledkem pařížské konference měla být nová dohoda, která by od roku 2020 nahradila Kjótský protokol, v jehož rámci se v roce 1997 průmyslové země zavázaly v pětiletém období 2008 až 2012 snížit své emise skleníkových plynů o 5,2 procenta v porovnání s rokem 1990.

Protokol tehdy ovšem nepodepsaly Spojené státy a Čína, největší znečišťovatelé planety. V prosinci roku 2004 (těsně předtím, než dohoda došla praktického uplatnění), dosáhl podíl zemí, jež se k dohodě připojily, na celkových emisích skleníkových plynů 62 procent.

Výsledek nebyl zrovna oslnivý. V letech 2008 až 2012 vzrostly celkové globální emise skleníkových plynů o 11 procent, nejvíc v Číně a Indii. Ekonomický a průmyslový vzestup rozvojových zemí víc než vynahradil úspory v jiných částech světa. Navíc firmy z vyspělých zemí, které měly problémy s dodržováním emisí, jednoduše přemístily výroby tam, kde o Kjótském protokolu nikdo nikdy neslyšel, a pokud ano, bylo mu to jedno.

Na Kjótský protokol měl navázat klimatický summit v Kodani v roce 2009, který skončil naprostým fiaskem. Představitelé 193 zemí světa namísto právně závazného dokumentu uzavřeli kompromisní dohodu s velmi obecnými cíli. Tedy dospěli k naprosto nezávaznému cáru papíru, na nějž velmi rádi rychle zapomněli.

O dva roky později, v roce 2012, se země nakonec v Kataru dohodly na prodloužení Kjótského protokolu do roku 2020. Jako už tradičně se k dohodě nepřipojily Spojené státy a Čína a nově jej odmítly ratifikovat Kanada a Japonsko.

Slibem nezarmoutíš

Argumenty pro a proti podpisu jakékoliv dohody, která by měla omezit produkci skleníkových plynů, se od začátku jednání v Kjótu nezměnily. Země jako Indie a Čína tvrdí, že jsou natolik (ekonomicky, průmyslově) vzdáleny vyspělým zemím, že se na ně nemohou vztahovat limity, k nimž může jakákoliv dohoda "těch bohatých" dospět. A že pokud se k něčemu přihlásí, potom pouze k dohodě, jejíž platnost se bude počítat v dlouhých desítkách až stovkách let.

Což rozhodně není cílem vyspělých zemí. Ty se naopak snaží o co nejrychlejší přeměnu svých ekonomik na "zelené". K tomu jim má dopomoct odklon od fosilních paliv k obnovitelným zdrojům energie, jako je energie ze slunce, větru či vody.

S touto novou ekonomikou už ostatně počítají i firmy. Na rozdíl od let minulých, kdy "jen" přesunuly špinavé výroby do "špinavých" zemí, objevily kouzlo - nejlépe dotovaných - čistých technologií. Před pařížským summitem tak zhruba 40 francouzských firem v čele s energetickým gigantem Areva slíbilo, že investují v průběhu pěti let 45 miliard eur do obnovitelných energií a nízkouhlíkových technologií.

Stejný slib padl i od světových miliardářů, ať už jde o zakladatele Microsoftu Billa Gatese, šéfa Amazonu Jeffa Bezose, bývalého předsedy indického konglomerátu Tata Ratana Taty či šéfa sociální sítě Facebook Marka Zuckerberga.

Investicím do čistých technologií se ale nebrání ani "tradiční" znečišťovatelé - ať už jde o USA, kde by podpis pod klimatickou dohodou byl jednoznačným politickým úspěchem (a možná také jediným) prezidenta Baracka Obamy. Nebo třeba Čína, která chce čisté technologie, ale evidentně nechce žádné závazné smlouvy ani závazné termíny, protože, jak říkal její prezident Si Ťin-pching "jednotlivé země musejí dostat možnost, aby si v boji s klimatickými změnami zvolily svou vlastní cestu."

Představa, že jednotliví státníci najdou společnou řeč a dohodnou se na konkrétních limitech snižování emisí skleníkových plynů a na tom, nakolik tento proces bude právně závazný, a navíc kontrolovatelný třetí stranou, by byla v tuto chvíli velmi optimistická. Pořád ale jde o summit, který se koná v hektické době nejen nástupu nových technologií, ale také starých hrozeb - terorismu, náboženských válek, bi- či multipolárního vidění světa. Pokud na summitu budou státníci spolu vzájemně hovořit, udělají pro celosvětové klima možná víc než jakákoliv dohoda.