Chtěli jsme zabránit netransformaci. Vzpomínky Václava Klause na porevoluční ekonomické změny

1) Naše chování bylo založeno na přesvědčení o nutnosti 
celkové a bezpodmínečné likvidace komunistického politického a ekonomického systému. Proto jsme prováděli rychlé systémové změny. Výslovně a velmi brzy jsme prohlásili, že chceme kapitalismus a rezolutně jsme odmítli všechny sny o tzv. "třetích cestách" nebo o možné a žádoucí konvergenci ekonomických a politických systémů.

2) Věděli jsme, že systémová změna není cvičením v aplikované ekonomii a že všechny teorie "optimálního řazení reformních opatření", tak populární mezi ekonomickými teoretiky, měly jen velmi omezené využití. Transformační proces byl - nevyhnutelně - ad hoc směsí konstruktivismu a spontánní evoluce.

3) Chtěli jsme, aby se zabránilo netransformaci. Nechtěli jsme dávat šanci různým rent-seekers, kteří usilovali o maximální zachování statu quo nebo dokonce o ukradení celého transformačního procesu ve svůj vlastní prospěch. To ovlivnilo náš názor na různé verze gradualismu, který jsme považovali za nereformu. Nevěřili jsme, že by gradualismus mohl být realizovatelnou reformní strategií (v politicky svobodné společnosti) a stejně tak jsme nesouhlasili s pojmem "šoková terapie" – ani jako s užitečnou reformní strategií, ani jako s popisem reality v naší zemi i kdekoli jinde ve světě. Vždy jsme odmítali akceptovat dilema "šoková terapie vs. gradualismus" jako dilema mezi dvěma smysluplnými a konkurenčními alternativami. Pojem "šoková terapie" není analytický, je to jen snaha o politické obviňování používaná socialisty typu Josepha Stiglitze jako politický útok.

4) Věděli jsme, že transformační projekt musí být náš, musí být vytvořený na základě našich představ a na naší realitě. Snažili jsme se proto najít vlastní "českou cestu". Snažili jsme se dát lidem šanci stát se součástí celého procesu, ne být jen pasivními pozorovateli. Nepovažovali jsme se za vykonavatele vůle mezinárodních institucí, a necítili jsme žádnou potřebu jim nadbíhat.

5) Ekonomické i politické reformy jsme vnímali jako vzájemně propojené a neoddělitelné. Jejich oddělení à la Čína bylo ve střední a východní Evropě nemožné. Celý koncept gradualismu byl (a je) založen na víře v možnost podrobného organizování reforem, což by však bylo možné pouze s absencí politické svobody. To nebyl náš případ.

6) To neznamená, že bychom nerespektovali některé elementární ekonomické poučky a "pravidla". Respektovali jsme je a chtěli jsme aby:
- radikální restrukturalizace vládních institucí byla zahájena okamžitě. Některé musely být ihned zrušeny, role ostatních podstatným působem změněna
- byli jsme si vědomi obrovského významu makroekonomické stability
- věděli jsme, že liberalizovat ceny bez paralelní liberalizace zahraničního obchodu by bylo tragickou chybou a to zejména v ekonomice malého rozsahu
- role měnového kursu byla rozhodující. Několik dní před liberalizací cen a zahraničního obchodu jsme provedli devalvaci československé koruny, při níž jsme více či méně přijali úroveň kursu na existujícím černém trhu. Naše rozhodnutí vedlo k velmi nepříjemným sporům s MMF, který požadoval devalvaci hlubší
- část sporu byla o tom, zda přistoupit k devalvaci před cenovou liberalizací a před liberalizací zahraničního obchodu nebo až po jejich provedení. Původně jsme chtěli, aby to bylo až poté, ale nakonec jsme se rozhodli, že ex-ante devalvace bude lepší. Ukázalo se, že to bylo dobré rozhodnutí – za předpokladu, že jsme byli schopni vybrat si „dobrý“ měnový kurs
- původně jsme chtěli kurs flexibilní, ale pochopili jsme, že role pevného měnového kursu jako tolik potřebné kotvy, když všechno ostatní se pohybuje nesmírně rychle, bude tím správným řešením;
- byli jsme a jsme i nyní zastánci toho, že je třeba mít tak kvalitní instituce, jak jen to je možné, a co nejdříve, jak je to možné. Mnoho tehdejších sporů (které ale pokračují až do dneška) souvisí s otázkou, zda je nutné mít před deregulací trhů a před začátkem privatizace plně rozvinutý institucionální rámec tržního hospodářství. To jsem vždy považoval za nedorozumění. Skutečný a užitečný spor je o něčem jiném: o tom, zda (a do jaké míry) mají být pozastavovány další aspekty transformačního procesu v případě, že instituce ještě nejsou dokonalé. Česká zkušenost k této otázce říká, že:
- zastavení deregulace, liberalizace, privatizace a desubsidizace bylo prakticky nemožné
- i kdyby to bylo možné, náklady by byly enormní,
- budování institucí je nekonečný úkol a trvá dlouhou dobu

7) Rozhodující částí transformačního procesu byla privatizace. Ta byla u nás založena na několika tezích:
- naším cílem bylo privatizovat prakticky všechny existující státní podniky, tedy nejen umožnit vznikání nových firem na "zelené louce"
- rychlá privatizace byla považována za nejlepší příspěvek k tolik potřebné restrukturalizaci podniků (nevěřili jsme ve schopnost vlády restrukturalizovat firmy)
- privatizace podniků v reálné ekonomice nemohla čekat na privatizaci bank
- kvůli nedostatku domácího kapitálu (který v době komunismu neexistoval) a vzhledem k velmi omezenému počtu vážných potenciálních zahraničních investorů, musely být firmy privatizovány za nízkou cenu. Tato myšlenka nás vedla k projektu "kupónové privatizace", která sehrála významnou, ale ne dominantní roli. Méně než čtvrtina české privatizace byla realizována pouze prostřednictvím kuponové privatizace.

Od samého počátku čeští reformátoři věděli, že musí privatizovat hospodářství, které zdědili, co nejdříve a tak rychle, jak jen to je možné. Museli jsme se vypořádávat s nejmenším soukromým sektorem ze všech komunistických zemí, který byl důsledkem agresivity komunistického převratu u nás v únoru 1948 na straně jedné, ale i nedostatku reformních ekonomických změn po událostech v roce 1968 na straně druhé. Nechtěli jsme nechávat naše k privatizaci určené firmy v "předprivatizační nejistotě", v níž by rychle ztratily svou hodnotu. Vysokou rychlost privatizace jsme považovali za výhodu, nikoli za přítěž. Neměli jsme ani žádný velký zájem na velikosti privatizačních příjmů.

8) Jaké byly hlavní makroekonomické výsledky?
HDP klesl v prvních třech letech po pádu komunismu a začal růst v roce 1993. "Transformační recese" byla námi považována za nevyhnutelný, ale v mnoha ohledech zdravý vývoj. Ekonomika prošla vývojem J-křivky, v podstatě tak, jak jsme očekávali a v předstihu oznámili.

Inflace dosáhla vysoké úrovně pouze jednou, v okamžiku liberalizace cen v roce 1991. Nenulová míra inflace v dalších letech byla nutnou realitou rané éry transformace, ale nebylo to výsledkem laxní makroekonomické politiky. Byla to "transformační inflace" spojená s rozsáhlými úpravami relativních cen. Více restriktivní monetární politika by měla katastrofální dopad na tehdy velmi křehkou českou ekonomiku (jak se ukázalo v letech 1997-1998).