Rakousko-Uhersko nemělo budoucnost. Přežívalo z českých daní, upozorňuje historik Prokš

Nebyl rozpad Rakouska Uherska z ekonomického pohledu chyba?

Pro posuzování významných historických událostí, jako nepochybně byl také rozpad Rakousko-Uherska, nelze používat pouze jediné, v tomto případě ekonomické, hledisko. Jednalo se totiž o celý souhrn vzájemně provázaných příčin, především to bylo vyhrocení ekonomických, sociálních, národnostních a politických rozporů habsburského soustátí a jeho porážka v první světové válce.

V dané situaci na konci první světové války již nešlo nijak jeho živelnému rozpadu zabránit. Proto dodnes přetrvávající úvahy o tom, zda se habsburská říše měla, nebo neměla rozpadnout, zda to byla, nebo nebyla chyba, jsou zcela ahistorické, prostě se rozpadla.

Samozřejmě existovaly varianty pro řešení budoucnosti habsburské říše, o které uvažovaly oba válčící bloky.
Centrální mocnosti, Německo a Rakousko-Uhersko, v případě vítězství ve válce prosazovaly uskutečnění projektu německé "Mitteleuropy" s naprostým ovládnutím kontinentální Evropy císařským Německem. Základem tohoto uskupení měl být těsný svazek Německa a Rakousko-Uherska. K němu se měly v podřízeném postavení připojit Belgie, Holandsko, Švýcarsko, Francie, Itálie, Španělsko, Dánsko, Norsko, Švédsko, celý Balkán, Turecko a země Středního východu.

Zmíněné řešení mělo nastolit nadvládu Německa nad Evropou, zajistit jeho spojovací trasy do Malé Asie a umožnit vytvoření německé koloniální říše, jež se společně s německou "Mitteleuropou" stane protiváhou Velké Británie, Ruska, Japonska, Číny a Spojených států. V rámci uvedeného řešení by došlo také k nastolení německé nadvlády v Předlitavsku, tedy rovněž v českých zemích, v rámci Rakousko-Uherska.

Dohodové velmoci, Velká Británie, Francie a Rusko, k nimž se později připojily Spojené státy, se sice všeobecně shodovaly, že habsburská říše nemůže nadále existovat v předválečné podobě, ale zejména Britové a Američané byli proti rozpadu habsburské říše a následné "balkanizaci" střední Evropy. V případě vítězství ve válce připadaly v úvahu následující varianty: 1) národnostní autonomie habsburské říše; 2) vnitřní federalizace habsburské říše; 3) vznik samostatných států a jejich federace; 4) vznik samostatných států a jejich konfederace; 5) vznik naprosto samostatných a svrchovaných "nástupnických" států.

Prakticky se naplnila varianta vzniku naprosto samostatných a svrchovaných nástupnických států. Přitom konzervativní politické struktury západních mocností považovaly rozpad habsburské říše a vznik nástupnických států za balkanizaci a tím ohrožení tradiční stability střední Evropy.

Současně pragmaticky uvažující podnikatelská sdružení hodnotila vytvoření hranic nových států a zavedení celních poplatků jako narušení volnějšího pohybu zboží a překážku v podobě obchodních bariér, které ohrožovaly plynulý hospodářský rozvoj a perspektivní integraci Evropy.

S ohledem na vyhrocenou sociální a národnostní situaci i živelný rozpad habsburské říše západní politické a podnikatelské špičky prosazovaly především ekonomickou a dopravní konfederaci nástupnických států, když hlavní komunikační spoje představovaly strategické železnice z přístavů na mořském pobřeží severozápadní Evropy do přístavů na Jaderském moři a také na Balkán do přístavů na Egejském a Černém moři a zároveň lodní doprava po řece Dunaj.

Americký badatel David Good napsal, že monarchie vykazovala solidní růst...

Samotný "ekonomický růst" nijak nevypovídá o kvalitě běžného života normálních lidí. Podíl habsburské říše na hrubém národním produktu celé Evropy představoval těsně před první světovou válkou v roce 1913 přes 10 procent a přibližně se rovnal podílu Francie s téměř 11 procenty. Avšak pokud se týká hrubého národního produktu na jednoho obyvatele, bylo to pouze 93 procent celoevropského průměru, například již zmíněná Francie dosahovala 129 procent celoevropského průměru.

Takže při již zmíněném téměř shodném podílu na celkovém hospodářském vývoji Evropy to byl rozdíl 36 procent. V případě Velké Británie s 181 procenty a Německa se 139 procenty byl tento rozdíl ještě propastnější, takže nelze hovořit o nějaké srovnatelnosti. Je třeba si také uvědomit, že před válkou se habsburská říše udržovala při životě také díky rozsáhlým finančním půjčkám od zahraničních, především francouzských, bank.

Vídeň však využívala půjčky většinou pro další vyzbrojování armády a udržování rozsáhlého byrokraticko-policejního aparátu s cílem zachovat německou a maďarskou nadvládu v habsburském soustátí a nikoliv pro perspektivní investice do vlastní ekonomiky, takže půjčky byly pouze spotřebovány, aniž by vytvářely nové hodnoty a zdroje pro jejich splácení a další rozvoj hospodářství a společnosti.

Proto se habsburská říše stále více zadlužovala a dostávala se do dluhové pasti, když dokonce těsně před válkou si již musela půjčovat pouze na splácení předcházejících půjček. Podle mého názoru to byl také jeden z důvodů, proč se nakonec Rakousko-Uhersko odvážilo riskovat válku, hrozil mu totiž státní bankrot. Vídeň počítala s tím, že v případě vítězné války po boku Německa nebude muset tyto půjčky nakonec uhradit.

Rakousko Uhersko ale s více než 50 miliony obyvatel znamenalo velký trh.

Ano na první pohled to představovalo rozsáhlý trh, který byl však do určité míry regulován vnitřními ochranářskými cly Uherska, které tak bránilo především vlastní zemědělskou a potravinářskou produkci. Dále tu byly rozsáhlé oblasti s nízkým stupněm vývoje, přímo řekněme zaostalé, s nízkou životní úrovní i kupní sílou obyvatelstva, Halič, Podkarpatská Rus, Bukovina a jihovýchodní a balkánské oblasti říše, což výrazně snižovalo odbytové možnosti pro průmyslové a spotřební zboží.

Před válkou všechny významné politické proudy české politiky a podnikatelské kruhy počítaly se zachováním habsburské říše a sváděly "boj o Rakousko", tedy o uznání českého národa za rovnoprávného a státotvorného činitele habsburského soustátí, jako byli Němci a Maďaři. Dosavadní rakousko-uherský dualismus měl být nahrazen rakousko-uhersko-slovanským trialismem, proti čemuž se důrazně stavěli právě Němci a Maďaři.

Jaké tedy bylo postavení českých zemí v monarchii? Nevyvážel se hlavně cukr?

Na území českých zemí se podle jednotlivých odvětví nacházelo 60 - 90 procent kapacity veškerého průmyslu habsburské říše. Na tom měli pochopitelně výrazný podíl také němečtí podnikatelé v českých zemích a zároveň s nimi rovněž dynamicky sílící čeští podnikatelé.

České země představovaly průmyslově nejvyspělejší oblasti kontinentální Evropy. Proto nelze hovořit pouze o vývozu cukru, když zde působily tak velké podniky, jako například plzeňská Škodovka, firmy tvořící později pražskou ČKD, severomoravské Vítkovické hutě a železárny a dále celá struktura uhelných dolů. Vyváželo se proto uhlí, výrobky těžkého strojírenství, zbrojařského průmyslu, moderního strojírenského zařízení, zejména pro elektrárny, zmínit je třeba také rozvinutý textilní průmysl, samozřejmě se úspěšně vyvážely také potravinářské produkty, již zmíněný cukr, pivo a světově proslulá pražská šunka.

Nesmíme zapomínat ani na automobilový průmysl. Mladoboleslavská firma Laurin & Klement byla vlastně jedinou automobilkou v celé habsburské říši. Dále v porovnání s nejvyspělejšími státy probíhala v českých zemích stejně rychle modernizace infrastruktury, zejména budování železničních tratí a elektrifikace.

Nebyl také místní průmysl, například v porovnání se sousedním Německem, zastaralý a méně výkonný?

Snad stačí zmínit, že největším konkurentem německého ocelářského a zbrojařského koncernu Krupp byl právě ocelářský a zbrojařský koncern Škoda, který s ním úspěšně soupeřil na zahraničních trzích. Do sousedního Německa úspěšně vyvážela kola, motocykly a automobily také již zmíněná firma Laurin & Klement a své výrobky vyvážely do Německa další průmyslové podniky z českých zemí. Průmysl českých zemí a Německa byl stejně vyspělý a podnikatelsky úspěšný.

Živnostenská banka ale byla v porovnání s vídeňskými ústavy jen chudý příbuzný.

Bankovní trh v habsburské říši zpočátku v první polovině 19. století ovládaly vídeňské velkobanky, v jejich čele stálo Rothschildovo bankovní konsorcium. Živnostenská banka byla založena v roce 1868 jako český peněžní ústav, aby pomáhal českým podnikatelům, kteří těžko nebo za nevýhodných podmínek získávali úvěry od německých bank, a nikoliv proto, aby soupeřila s vídeňským velkokapitálem.

Mohli bychom dlouze hovořit o výrazně úspěšném vývoji českého bankovnictví v habsburské říši, přesto dovolte alespoň několik čísel. V roce 1890 tvořil v českých zemích akciový kapitál bank českých dvě procenta, německých 6 procent a vídeňských 92 procent, ale v roce 1913 bank českých 18 procent, německých 11 procent a vídeňských 71 procent, což svědčí o dynamickém vývoji českých bank v českých zemích na úkor německých a vídeňských bank. V roce 1890 v celém Předlitavsku tvořil veškerý kapitál bank českých osm procent, německých 11 procent, vídeňských 76,5 procenta a ostatních 4,5 procenta, ale v roce 1913 bank českých 13,3 procenta, německých 10,8 procenta, vídeňských 68,9 procenta a ostatních 7 procent. Myslím, že tato čísla jsou dosti výmluvná.

Následně dovolte ještě další fakta. Od roku 1886 mělo na vypisování velice výhodných emisí rakouských a uherských státních půjček výsadní monopol Rothschildovo bankovní konsorcium. Pod tlakem ostatních silných peněžních ústavů, které se chtěly také podílet na těchto výnosných emisích, a politických špiček habsburské říše, které se chtěly vymanit z přílišné závislosti na jenom sdružení finančníků, tento monopol padl v roce 1910.

Rakouská vláda svěřila vypisování těchto emisí státnímu peněžnímu ústavu Poštovní spořitelně – Postsparkassen-Amt, která okamžitě přizvala do příslušného státního konsorcia 22 největších bank v habsburské říši, mezi nimi také tři české, Živnostenskou banku, Zemskou banku v Praze a Ústřední banku českých spořitelen.

V následujícím roce 1911 došlo k určitému kompromisu s Rothschildy, kteří vstoupili do reorganizovaného státní konsorcia pro vypisování státních půjček. Mezi jeho 28 členů byla přizvána ještě Česká průmyslová banka a další dvě menší banky, které byly dceřinými společnostmi Živnostenské banky. Zmíněná banka tedy nebyla "chudým příbuzným", nýbrž silným a úspěšným bankovním ústavem, který museli respektovat všichni: rakouská vláda, vídeňské velkobanky i Rothschildové.

Většina daní z českých zemí končila ve Vídni. Jak na to reagovali čeští politici?

Právě to byl také jeden z důvodů odporu politických a podnikatelských špiček českého národa proti Vídni. Správní systém v Předlitavsku a vlastně v celé habsburské říši byl přísně centralisticko-byrokratický. To se týkalo také odvádění daní, které končily ve Vídni. Přitom právě daně z vyspělých českých zemí držely při životě chřadnoucí monarchii, například co se týká tehdy velice nepopulární, dnes asi také, spotřební daně, tak české země platily 63 procent této daně z celého Předlitavska.

To se týkalo také dalších daní. V českých zemích se tedy vyvářely hodnoty, ale jejich výnos byl většinou investován jinde, třeba na velkorysou přestavbu Vídně. Na to se nesmí zapomínat, když se dnes obdivuje secesní Vídeň z doby císařství, bez peněz z českých zemí by nevznikla.

V této souvislosti je třeba připomenout výrok císařovny Marie Terezie, že bez českých zemí by byla jenom chudou rakouskou arcikněžnou. Nebo v období mezi oběma válkami, když se poválečné Rakousko ucházelo o zahraniční půjčky, tak za tyto půjčky ručilo Československo, jinak by je Rakousko nedostalo.

Při porovnání národního důchodu podle celkového průměru z let 1925- 1934 tvořil v Československu 2 815 milionů amerických dolarů a zároveň v Rakousku 1 442 milionů amerických dolarů, tedy výkonnost ekonomiky meziválečného Československa byla v podstatě dvojnásobná. Samozřejmě jinou otázkou je pak vývoj obou zemí po druhé světové válce, když každá patřila do jiného společenského systému.

Co vlastně rozbilo monarchii - předchozí ekonomické a politické pnutí, nebo až válka?

Bylo to již zmíněné vyhrocení vnitřních hospodářských, sociálních, národnostních a politických rozporů habsburské říše, které ještě umocnila vlekoucí se válka. Z vnějších příčin samozřejmě zásadně k rozpadu říše přispěla porážka v první světové válce. Je třeba si uvědomit, že v průběhu války Spojené státy, Velká Británie a Francie až do léta 1918, přes všechny přísliby československému zahraničnímu odboji, neuvažovaly o rozbití habsburské říše.

Chtěly především odtrhnout Rakousko-Uhersko od Německa, uzavřít separátní mír s Vídní a pak osamocené Německo rychle vojensky porazit. Nezadržitelně slábnoucí Rakousko-Uhersko však 12. května 1918 v belgickém Spa podepsalo smlouvu o politické, vojenské a hospodářské spolupráci s Německem.

Vídeň se tím vlastně vzdala vlastní svrchovanosti a naprosto se podřídila expanzivním záměrům Berlína a doufala, že s jeho pomocí, zejména vojenskou, se podaří potlačit vnitřní opoziční hnutí a zachránit rozpadající se říši. Tím také padly naděje západních Spojenců na separátní mír s Rakousko-Uherskem, které bylo ponecháno svému osudu, zároveň také padly výše zmíněné projekty na případnou poválečnou reformu habsburské říše. Spojenci se pak orientovali na přímou podporu a spolupráci s opozičním hnutím ostatních národů habsburské říše: Čechů, Slováků, Poláků, Jihoslovanů, Rumunů, Rusínů a Italů, proti německé a maďarské nadvládě.

HDP nové republiky byl ale o desetinu nižší než produkt z jejích území v roce 1913.

Je třeba si zase uvědomit, že součástí meziválečného Československa se stalo ještě nerozvinuté Slovensko a zcela zaostalá Podkarpatská Rus, které proto v souhrnu snižovaly celkové hodnoty HDP. Československo zároveň muselo splácet poměrnou část předválečných půjček bývalého Rakousko-Uherska. Přesto, pokud by se jednalo pouze o území dnešní České republiky, pak by si nepochybně udrželo předválečnou úroveň, když české země vytvářely téměř 45 procent, zatímco rakouské země pouze necelých 33 procent celkového národního důchodu Předlitavska. Proto údaje o HDP je třeba posuzovat ve všech souvislostech.

Jaké byly další ekonomické přínosy vzniku Československa?

Především to umožnilo vlastní a hlavně úspěšnou měnovou a hospodářskou politiku samostatného československého státu. Jejím výsledkem byla rychlá stabilizace měny a československá koruna se stala mezinárodně uznávaným platidlem. Současně to umožnilo velkorysé investice do dalšího rozvoje infrastruktury, budování dalších železnic, silnic pro automobilovou dopravu, elektrifikaci, investice do školství, vědy a kultury, budování vlastní armády, velký význam měly investice na rozvoj Slovenska a Podkarpatské Rusi, právě zde se na období první republiky dodnes vzpomíná jako na léta nebývalého rozvoje země.

Přesto však existuje názor, že první republika byla od svého vzniku odsouzena k ekonomickému neúspěchu. Skutečně rostla jen pět let před světovou hospodářskou krizí.

Hospodářská krize zasáhla všechny, takže z jejích příčin, průběhu a následků není možné obviňovat existenci samostatného československého státu, který naopak krizi přes veškeré a velké problémy překonal, a ekonomika se znovu od poloviny 30. let minulého století rozvíjela, samozřejmě také v důsledku zvýšených investic na obranu republiky. Bohužel nastartovaný rozmach rázně přerušily následky mnichovské dohody a druhá světová válka, které měly jiné příčiny.

Je možné za úspěch považovat posílení českých podnikatelů?

Nostrifikace, tedy přeregistrace podniků sídlících na území československého státu v cizím, zejména německém a maďarském, vlastnictví, do Československa, nebyla prováděna pro posílení českých podnikatelů, ale pro přerušení kapitálových a rozhodovacích vazeb na bývalá centra ve Vídni a Budapešti. Jednalo se vlastně o posílení vlivu československé vlády v průmyslu, bankovnictví a dopravě v zájmu provádění jednotné měnové a hospodářské politiky. Nejednalo se tudíž o vyvlastňování, jak se někdy mylně nostrifikace vykládá. Přitom cizí vlastníci na tom vydělali, protože podnikali v rychle stabilizované ekonomice s pevnou měnou, takže někdy o nostrifikaci sami projevovali zájem, s ohledem třeba již na známou hyperinflaci v sousedním Německu, Rakousku, Polsku a Maďarsku.

T. G. Masaryk mluvil o spolupráci, místo toho se však nové státy ohradily cly.

Poválečná situace se vyznačovala hospodářským vyčerpáním, sociálním strádáním milionů obyvatel, nárůstem radikálních levicových a radikálních pravicových hnutí, které ve svém souhrnu ohrožovaly společenskou a politickou stabilitu. Současně všechny nástupnické státy měly spolu spory o hranice. V dané době proto převážily každodenní problémy nad strategickými úvahami a vizemi o integračním uspořádání střední Evropy. Všechny nástupnické státy se proto snažily bránit vlastní průmysl, zemědělství a domácí trh ochranářskou celní politikou, včetně Československa.

Nebylo ještě možné Rakousko Uhersko uchovat pomocí federalizace?

Jsem rád za tuto otázku, protože kolem zmíněného manifestu se vyskytuje spousta nepřesností, mnohdy se vykládá jako možnost pro záchranu Rakousko-Uherska. Podívejme se na jeho historii. Dovolte prosím poněkud obšírnější výklad, ať je již tato tolik přetřásaná otázka konečně vyjasněna.

Po vypuknutí války se němečtí nacionalisté v Předlitavsku bezvýhradně ztotožnili s velmocenskými plány císařského Německa. Současně s nimi spojovali také prosazení vlastních mocenských nároků v habsburské říši v podobě nastolení bezvýhradné německé nadvlády v Předlitavsku. Jejich široké seskupení, od občanských politiků až po německo-nacionalisticky orientované kruhy šlechty, připravilo v letech 1915 - 1916 vlastní program na zavedení zvláštních ústavních pravidel pro zajištění většinového postavení Němců s vyloučením převahy Slovanů.

Němečtí nacionalisté posléze zveřejnili v dubnu 1916 ve Vídni program pod názvem Požadavky německých Rakušanů k novému uspořádání po válce označovaný jako "Velikonoční program". Především se jednalo o výrazné posílení centrálněbyrokratických pravomocí Vídně s rozbitím tradičních územních celků a již beztak okleštěných pravomocí korunních zemí.

Na základě toho mělo vzniknout německé Rakousko, které by se později připojilo k Německu. Současně historické české země – Čechy, Morava a Slezsko se měly přeměnit na pouhé provincie Rakouska a později Německa. Zmíněný soubor promyšlených opatření předpokládal zánik stávajících historických zemí Předlitavska a jejich přeměnu na jednotné "Císařství rakouské" pod nadvládou Němců. Podle tohoto programu se korunní české země, Čechy, Morava a Slezsko, měly rozdělit na výhradně německé a smíšené německo-české oblasti podle národnostního složení bez ohledu na historické hranice.

To do konce války zbývaly ještě dva roky….

Rakouská vláda nakonec jejich tlaku podlehla. Ve velice nacionálně vyhrocené situaci vydalo ministerstvo vnitra ve Vídni dne 19. května 1918 naprosto neuvážené, dá se říct přímo provokativní, rozhodnutí o národnostním rozdělení Čech na čtyři německé a sedm českých krajů s krajskými vládami, které by podléhaly přímo ústředním orgánům ve Vídni.

Jednalo se naplnění výše zmíněného programu německých nacionalistů s cílem posílit byrokratický centralismus Vídně a rozbít státoprávní a historickou celistvost českých zemí. Čeští politikové i veřejnost se proti tomu rozhodně postavili. Přitom je třeba toto rozhodnutí dát do přímé souvislosti s výše zmíněnou smlouvou ve Spa z 12. května 1918, kterou se Rakousko-Uhersko podrobilo Německu. Je možné si rovněž položit otázku, zda toto rozhodnutí nebylo vydáno na příkaz Berlína, který tak začal bezprostředně zasahovat do vnitřního uspořádání habsburské říše. Vídeň si tak sama podkopala vnitřní i mezinárodní podmínky pro přežití habsburské říše.

Pod náporem opozičního hnutí a blížící se porážky ve válce se konala 15. října 1918 ve Vídni zásadní porada rakouského císaře Karla s rakousko-uherským ministrem zahraničí Istvánem Buriánem, předsedou rakouské vlády Maxem Hussarkem a předsedou uherské vlády Sándorem Wekerlem o federalizaci podunajské monarchie.

Původní návrh jeho textu hovořil o českém, německo-rakouském, jihoslovanském a ukrajinském státě, ale premiér Wekerle ostře požadoval záruku, že novým uspořádáním habsburské říše nebude dotčena územní celistvost Uherska. Premiér Hussarek namítl, že tím by však byl naprosto vyvrácen původní smysl navrhovaného manifestu, ale premiér Wekerle pohrozil zastavením veškerého zásobování potravinami z Uherska do Rakouska, čímž nakonec prosadil svou.

Potom rakouská vláda 16. října 1918 schválila text manifestu, z něhož byl vypuštěn výčet jednotlivých států, a císař Karel manifest podepsal. Příštího dne byl pak zveřejněn císařský manifest o přeměně Rakouska ve spolkový stát, v němž každý národ vytvoří svůj vlastní státní útvar na jím obývaném území. Přitom se nevylučuje spojení polských území Rakouska s polským nezávislým státem, zatímco přístav Terst získá zvláštní postavení, ale tato úprava se nijak nedotýká územní celistvosti Uherska. Manifest se tedy rozhodně netýkal federalizace celé habsburské říše, ale pouze jeho západní části Předlitavska.

Nebyl pak ale manifest pochopen jinak, než jak jej císař původně zamýšlel?

Maďaři se již rozhodli jít vlastní cestou a následoval řetěz převratných událostí. Nejprve uherský sněm dne 17. října 1918 v Budapešti rozhodl, aby se maďarské pluky okamžitě vrátily domů k obraně ohroženého Uherska. Maďarské jednotky začaly hromadně opouštět bojové pozice na frontách i posádky v zázemí. Tím vlastně zahájily živelný rozklad rakousko-uherské armády, poněvadž vojáci ostatních národů po vzoru Maďarů rovněž požadovali návrat domů a masově opouštěli své oddíly. Maďaři se pak přímo orientovali na odtržení od Rakouska a vytvoření samostatného Uherska.

Potom němečtí poslanci říšské rady z celého Předlitavska dne 21. října 1918 ve Vídni založili vlastní Prozatímní národní shromáždění, které vyhlásilo nový stát Německé Rakousko, Deutsch-Österreich, který měl zahrnovat všechna území osídlená Němci, včetně českých zemí. Současně nevyloučili ani možnost budoucího připojení Německého Rakouska k Německu.

Příkladu Maďarů a Němců následovaly další národy. Národní výbor v Praze vyhlásil 28. října 1918 československý stát. Chorvatský zemský sněm v Záhřebu vyhlásil 29. října 1918 samostatný stát Srbů, Chorvatů a Slovinců, pozdější Jugoslávie. Polská "likvidační" komise v Krakově vyhlásila 29. října 1918 obnovení samostatného Polska. Slovenská národní rada v Turčianském Svatém Martině 30. října 1918 rozhodla o odtržení Slovenska od Uherska a vytvoření společného československého státu s Čechy.

Takže Češi první nebyli?

Otřepaná fráze a někdy i výčitka, že zlí a nevděční Češi rozbili habsburskou monarchii, kterou slýcháme někdy zejména ze sousedního Rakouska, neplatí. Rozpad habsburské říše politicky začali sami Maďaři a Němci, ostatní pouze následovali jejich příkladu. Je třeba si zase uvědomit, že Národní výbor v Praze by si nikdy nemohl sám o sobě dovolit vyhlásit československý stát, kdyby tomu nepředcházely podobné akce Maďarů a Němců, kteří jsou hlavními viníky rozpadu monarchie.

Jednak pro svou předválečnou i válečnou centralisticko-byrokratickou a národnostně utlačovatelskou politiku a nakonec jako první sami opustili potápějící se loď, tedy "zradili" svého panovníka. Vše nakonec završil císař Karel, který podepsal 11. listopadu 1918 abdikaci jako rakouský císař a příštího dne bylo Německé Rakousko vyhlášeno republikou s požadavkem na připojení k Německu.

Potom podepsal 13. listopadu 1918 abdikační listinu také jako uherský král a následně 16. listopadu 1918 byla vyhlášena Maďarská republika. Staletá habsburská monarchie přestala existovat a její bývalý panovník Karel odešel do exilu ve Švýcarsku. V průběhu těchto událostí také Národní shromáždění v Praze, ve kterém společně zasedali představitelé Čechů a Slováků, vyhlásilo 14. listopadu 1918 Československou republiku.

A platí teze, že monarchie mohla přežít jen při vítězství vilémovského Německa?

Nepochybně, již před válkou a ještě více během války byla habsburská říše stále závislejší na císařském Německu, které bezohledně využívalo jejích vnitřních problémů pro vlastní velmocenské zájmy. Habsburská říše mohla přežít opravdu pouze v případě válečného vítězství Německa, ale potom by se stala jeho podřízeným vazalem, možná spíše by dosavadní Předlitavsko nakonec, včetně českých zemí, bylo pohlceno Německem, a formálně samostatné Uhersko by se také stalo vazalem Německa. Pro český národ by to v každém případě znamenalo násilnou germanizaci.

Existuje paralela mezi zánikem monarchie a současnými problémy Evropské unie?

Určitá paralela tu samozřejmě existuje, například v habsburské říši byli vládnoucími národy Němci a Maďaři. V nynější Evropské unii také vidíme určité snahy silnějších států prosazovat především vlastní zájmy na úkor ostatních.

Evropská unie v nynější podobě prostě nemůže efektivně fungovat, poněvadž není možné, třeba v současné migrační krizi, aby Brusel vyhlašoval určité humanistické nebo spíše pseudohumanistické zásady o pomoci uprchlíkům, a ponechal jednotlivé státy, zejména střední Evropy, aby se s tímto problémem nějakým způsobem samy vypořádaly, a ještě je kritizovat, jaké v nich existují xenofobní nebo dokonce rasistické tendence.

Současná migrační krize je zásadní zkouškou Evropské unie, buď ji zvládne, nebo zřejmě jednotlivé státy se začnou asi zase starat především o vlastní zájmy, jak tomu bylo po první světové válce, když nad integračními projekty zvítězila ochranářská politika nástupnických států po rozpadlém Rakousku-Uhersku.