Ve jménu krále a obchodní bilance

Dnešní společnost Saint-Gobain vznikla před 350 lety. V onom roce 1665, kdy ji jako Královskou manufakturu na výrobu zrcadel založil ministr financí Jean-Baptiste Colbert, nebyla ovšem dělicí linie mezi státním a soukromým podnikáním tak jasná jako dnes: Francie byla absolutní monarchií a její král Ludvík XIV. razil heslo "stát jsem já". Co patřilo státu, to bylo vlastně jeho, ale spravovali to pro něj jiní.

Jean-Baptiste Colbert se narodil v roce 1619 v Remeši. Otec i děd byli obchodníci, což výrazně ovlivnilo jeho smýšlení. V mládí patrně studoval na jezuitské koleji a věnoval se peněžnictví, už jako dvacetiletý se však uchytil ve státní službě. K prvnímu úřednickému místu mu dopomohl strýček, jenž se výhodně oženil.

Tajemník kardinála Mazarina

Za Colbertovým dalším vzestupem stál zejména kardinál Jules Mazarin, králův kmotr a rádce, oblíbenec královny matky, mistr intrik, předseda královské rady, první ministr a po mnoho let nejmocnější muž Francie. Tento milovník přepychu, lovu, drahého oblečení a parfémů, sběratel knih, obrazů, mincí, soch, šperků a cenného nábytku si Colberta vybral za tajemníka.

Mazarin byl bezdětný, takže měl obavy, co se stane s jeho závratným majetkem, zda nebude státem konfiskován. Colbert mu navrhl riskantní plán, aby vše, co má, ještě za svého života nabídl králi darem. Pokud vladař takový dar nepřijme, nebude si na Mazarinův majetek moci dělat právo ani po jeho skonu.

Panovník několik dnů váhal, ale pak tuto nabídku skutečně odmítl, čímž vlastně stvrdil, že kardinál může majetek odkázat neteřím a jeho závěť nebude zpochybňována. I tato choulostivá operace patřila k důvodům, proč věkem a chorobou vysílený politik doporučil králi, aby hospodářství a běžné řízení státu svěřil Colbertovi, jenž již zemi prokázal cenné služby a zároveň předvedl, že se dokáže velmi dobře starat o své soukromé statky.

Mazarinovou smrtí zcela zdrcený monarcha se tímto doporučením řídil. Byl totiž přesvědčen, že za svou korunu vděčí právě mazanému kardinálovi, který jménem jeho matky Anny Rakouské fakticky panoval, když on byl ještě malým chlapcem a odbojná šlechta chtěla zemi ovládnout a zvolit jiného krále. Také věděl, že Colbert je šikovný finančník, který vypátral, jak obrovská část z vybraných daní nikdy nedoputuje do královské pokladny, ale skončí rozkradena.

Colbert si své postavení ještě pojistil. Králi odevzdal údajný tajný posmrtný dar od Mazarina - značnou částku peněz, o které kromě kardinála a jeho tajemníka nikdo nevěděl. Ludvíka ohromila Colbertova loajalita a nechal ho tahat za nitky při řízení hospodářství země.

Tvrdý ministr financí

Oficiálně se stal ministrem financí v roce 1665. Od tohoto okamžiku mohl své představy prosazovat veřejně a s patřičnou tvrdostí. Francouzskou ekonomiku totiž rozvrátila občanská válka, k níž došlo v době králova dětství, dále se na ní podepsaly podvody a špatný výběr daní a v neposlední řadě skutečnost, že ze země odtékalo zlato, za které si feudálové pořizovali luxusní zboží.

Colbert se stal předním představitelem merkantilismu, první novodobé "buržoazní" ekonomické teorie. Podle ní země, která chce prosperovat, musí schraňovat drahé kovy. Zásobu zlata a stříbra stát potřebuje jednak proto, aby mohl financovat silnou armádu, a také proto, aby v oběhu bylo hodně peněz, což rozproudí podnikání a zvýší výběr daní.

Když stát nemá dostatečné vlastní zdroje surovin, musí toto bohatství získávat tím, že vyváží zboží, za které zahraniční odběratelé platí zlatými či stříbrnými mincemi. Zároveň ovšem musí omezovat dovoz tak, aby obchodní bilance byla co nejvíce přebytková. K tomu slouží vysoká dovozní cla a další protekcionistická opatření. Aby přitom nedošlo k nedostatku zboží na trhu, stát zároveň musí podněcovat rozvoj domácího průmyslu, který dokáže nahradit někdejší import. Snahou je tedy dovážet jen to, co je zcela nezbytně nutné (pokud možno pouze suroviny), a exportovat co nejvíce hotových produktů.

Colbert proto všemožně podporoval rozvoj přístavů a loďstva, jakož i zakládání manufaktur. V těchto krocích viděl jedinou cestu, jak národní hospodářství oživit a z oslabené Francie udělat opět světovou velmoc.

Agent vyslaný do Benátek

V té době patřila k nejdůležitějším symbolům úspěchu a bohatství zrcadla. Ta se od 13. století vyráběla v Benátkách na ostrově Murano. Benátčané, kteří výrobní tajemství původně zdědili po Byzanci, přitom dokázali zrcadla inovovat. V době Ludvíka XIV. už byla podstatně větší než ve středověku a vyráběla se z mimořádně čistého skla. A zatímco Benátská republika díky vývozu drahých zrcadel soustavně bohatla, Francie podle Colbertova přesvědčení kvůli dovozu tohoto módního zboží ustavičně chudla. Rozhodl se s tím skoncovat.

Nebylo to ovšem jednoduché, protože Benátky své tajemství bedlivě střežily. Colbert však razil zásadu, že "snadné činy nepřinášejí slávu ani výhody, zatímco složité ano".

V roce 1665 udělil král Ludvík XIV. jistému panu Du Noyerovi, jenž patřil do okruhu Colbertových blízkých, královský patent, kterým mu poskytl výhradní právo na výrobu "zrcadlového skla" v jedné či několika manufakturách, a to pod podmínkou, že z Benátek získá nejlepší odborníky na produkci zrcadel. Ta se měla použít v první řadě pro výstavbu zrcadlového sálu v zámku ve Versailles, který král budoval od roku 1661.

Colbert vyslal na ostrov Murano agenta, jemuž se podařilo několik mistrů získat. Zorganizoval jejich útěk do Francie, což v Benátkách vzbudilo obrovské pohoršení. Jenže dva nejlepší mistři v Paříži záhy zemřeli.

Při výrobě zrcadel se totiž pracovalo se rtutí. Benátští skláři proto umírali na důsledky chronické otravy - jen málokterý se dožil 30 let. Další skláři se vrátili do Benátek, když jim vyslanec jejich země zaručil beztrestnost a možnost získat původní práci. Královská manufaktura na výrobu zrcadel se proto potýkala s velkými těžkostmi. Nakonec se jí ale podařilo si výrobní postup osvojit a zrcadlový sál se stal jedním z divů Versailles.

Sjednotitel a kolonizátor

Samotný Colbert ovšem v té době řešil mnoho jiných problémů. Tvrdě pracoval, aby se země začala rozvíjet a královská pokladna nezela prázdnotou. Donutil platit daně i ty, kteří se této povinnosti dlouho vyhýbali. Podporoval nejen obchod, ale také umění a nauky. Hned rok po manufaktuře na výrobu zrcadel založil jménem krále další instituci, jež přežila dodnes, a to Akademii věd.

Usmyslil si rovněž, že z Francie udělá koloniální mocnost, čímž povzbudí obchod a naplní státní kasu. Nechal zřídit Západoindickou a Východoindickou společnost, takže Francie postupně získala například kolonie v dnešní Kanadě a Louisianě, v Asii a na Madagaskaru.

Aby nemusel čelit zbytečné opozici a zachoval kontinuitu, protlačil do nejdůležitějších funkcí ve státě své příbuzné a přátele. Synovi svěřil námořnictvo a bratra pověřil řízením zahraniční politiky. Prosadil dlouhou řadu občanských, trestních, obchodních a jiných kodexů, jimiž sjednotil do té doby regionálně roztříštěné právní normy. Tím zároveň dosáhl toho, že se v zemi začal sjednocovat jazyk, a francouzština se tak mohla stát jazykem urozených Evropanů.

Kontinentální Francie získala za Ludvíka XIV. zhruba dnešní rozlohu. Její do té doby nesourodá struktura se sjednotila do jednoho moderního státního celku, k čemuž výrazně přispěl takzvaný "colbertismus". Ten byl ve své podstatě ekonomickým nacionalismem, jehož cílem bylo zajistit dostatek finančních zdrojů jak pro rozvoj podnikání, infrastruktury, vědy a kultury, tak pro budování impozantního královského paláce, mohutné flotily a silné pozemní armády.

Colbert zemřel v roce 1683. Dožil se 64 let, což byl v tehdejší době požehnaný věk. O pět roků později vynalezl Louis Lucas de Nehou revoluční výrobní proces pro společnost Thévart, jež se snažila konkurovat původní pařížské manufaktuře. Roztavené sklo již nebylo zapotřebí složitě foukat, ale lilo se na kovovou podložku, což umožnilo značně zvýšit velikost a pravidelnost zrcadel.

Aby unikla zrakům zvědavců a případných rivalů, společnost Thévart se v roce 1692 přestěhovala do malé vesnice Saint-Gobain v Pikardii. O tři roky později došlo ke spojení obou výrobců do jedné firmy, jež nyní nese název Saint-Gobain. Podnik tak mohl čerpat jak z privilegií, které měla původní manufaktura, tak z výhod modernější technologie.

V 18. století přibývalo domů a lidí, kteří si mohli zrcadlo dovolit. Díky tomu firma prosperovala a zaměstnávala přes tisíc pracovníků. V roce 1702 ovládla podnik skupina švýcarských bankéřů. Jeho privilegia, jež zahrnovala daňové zvýhodnění a monopol na státní zakázky, byla králem prodloužena v roce 1757.

Revolucí zanikla privilegia

Od roku 1758 procházela sklárna velkou modernizací, leč Velká francouzská revoluce v roce 1789 ukončila její výsady. Pro společnost nastalo těžké období, které však přežila.

V roce 1830 se z firmy stala akciová společnost. Vedle výroby skla se začala zabývat i produkcí chemických výrobků, nejprve na bázi louhu. V polovině předminulého století firma pohltila svého konkurenta, společnost Saint-Quirin. Ve Francii měla několik továren a zahájila expanzi do zahraničí. Nejprve do Německa, dále do Itálie, Belgie, Nizozemska a Španělska. Těžila přitom z rozvoje nových stavitelských trendů, jejichž základem se stala ocel a sklo. Výrobky ze Saint-Gobain se tak uplatnily například na nádražích, v továrních budovách a v moderních obchodech.

Od roku 1902 se s akciemi firmy obchodovalo na pařížské burze. Během první světové války byly sice výrobní závody poničeny, podnik se však z této rány opět dokázal vzpamatovat, a to i díky státnímu fondu na úhradu válečných škod. Výrobní program zahrnul vedle chemikálií všechny typy skleněného zboží. Především okenní skla, lahve, automobilová a optická skla.

Firma si nechala patentovat tvrzené automobilové sklo Sekurit, zahájila výrobu žáruvzdorných materiálů a její pobočka Isover nabídla skelnou izolační vatu.

Znárodnění a nová privatizace

Za druhé světové války zabavili němečtí nacisté a italští fašisté továrny společnosti Saint-Gobain pro válečné účely. Poválečná konjunktura však umožnila další rozvoj a akvizice. V roce 1976 koupila Saint-Gobain americkou společnost Certain Teed. Firmu však zároveň finančně vyčerpalo, že sama musela čelit snahám o nepřátelské převzetí.

V roce 1982 proběhlo zestátnění. O čtyři roky později došlo k opětovné privatizaci, přičemž část akcií získali zaměstnanci. Na zaměstnanecké akcie dnes připadá 7,5 procenta základního jmění. Největší skupinu vlastníků představují zahraniční institucionální investoři (zhruba 56 procent akcií) a francouzští institucionální investoři (přes 17 procent akcií).

V 90. letech skupina Saint-Gobain expandovala do střední a východní Evropy, do Číny, Indie a dalších asijských zemí. Ve 21. století se nově soustředila na materiály pro bydlení, zejména izolace, omítky, sádrokartonové desky, vodovodní systémy, nátěry a lepidla na obklady.

V Česku působí společnost Saint- -Gobain od roku 1992. V současné době zde má 14 výrobních závodů. Jde například o výrobce automobilových skel Saint-Gobain Sekurit v Hořovicích či o Saint-Gobain Isover v Častolovicích, jež vyrábí izolační materiály.

Saint-Gobain

- Výrobce zejména stavebních a izolačních materiálů, potrubí a skla.
- Firma vznikla v roce 1665, kdy ji jako Královskou manufakturu na výrobu zrcadel založil francouzský ministr financí Jean-Baptiste Colbert.
- Celkové tržby v roce 2014 činily 41 miliard eur (v ČR 16 mld. korun).
- Celkový čistý zisk byl 953 milionů eur (v ČR 3 mld. Kč).
- Počet zaměstnanců činí celkem 182 tisíc, v ČR jich jsou nyní zhruba 4 tisíce.
- Skupina má celkem 945 závodů v 64 zemích (v ČR má 14 závodů).

350 let

Takové výročí oslaví v říjnu Saint-Gobain.

"Snadné činy nepřinášejí slávu ani výhody," řekl Jean-Baptiste Colbert.

Lití skloviny na kovový stůl. Nová technologie umožnila v 18. století zvýšit produkci a vyrábět větší zrcadla.

Zrcadlový sál ve Versailles. Kvůli němu vznikla Královská manufaktura na výrobu zrcadel.

Foto: Saint-Gobain, ČTK, Shutterstock, archiv