Konec odbojného ministra. Varufakisova vize o solidaritě po vzoru USA narazila na Německo

Pád řeckého ministra financí Janise Varufakise se s ohledem na odmítnutí podmínek věřitelů v referendu zdá překvapivý. Přesto se dal očekávat od okamžiku, kdy do funkce nastoupil.

Proč by akademický ekonom - i když svého druhu celebrita - měl poučovat zkušené evropské byrokraty, mocné bankéře a především německou vládu? A navrhovat dalekosáhlé reformy jak mezinárodního finančního systému, tak fungování eurozóny, když se "jeho" Řecko topí v dluzích a k tomu představuje jen asi dvě procenta evropského HDP? V takovém případě mu nemohly k úspěchu pomoci ani znalosti z oboru teorie her.

Na rozdíl od svých soupeřů za vyjednávacím stolem totiž Varufakis prosazoval diametrálně odlišný pohled na to, jak po pěti letech zastavit spirálu drtící Řecko. Tedy nikoliv okamžité splácení dluhu, ale nejdříve stabilizaci ekonomiky, vzestup příjmů domácího obyvatelstva (obojí s pomocí Evropy) a teprve pak úhradu půjček.

Neoliberální recepty na pozvednutí řecké ekonomiky podle tohoto řecko-australského makroekonoma nefungují. Stejně jako celá eurozóna, která od počátku nebyla konstruována tak, aby jako jiné měnové unie dokázala tlumit dopady finanční krize. Ta se totiž podle něj má chovat třeba jako USA z dob Rooseveltova New Dealu.

"Při krizi 2008 Nevada nemusela zachraňovat banky se sídlem na svém území a vyplácet sociální dávky či dávky v nezaměstnanosti. Tyto tlumící mechanismy byly dávány na federální úrovni. Daně ze státu New York a Kalifornie platily podporu v nezaměstnanosti v Nevadě. Tyto mechanismy Evropské unie nemá," připomínal Varufakis.

S takovými požadavky ovšem nemohl u opatrné německé kancléřky Angely Markelové uspět. Možná i proto, že sám její reakci před několika lety nepříliš lichotivými slovy a s poukazem na zájmy německých voličů a tamního exportního průmyslu předpověděl v jenom z vydání svého spisku Globální Minotaurus.

A také proto, že Němci, vzdálení už tři generace od druhé světové války, nejsou ochotni platit do evropské kasy náhradou za odpuštěné reparace více, než je nezbytně nutné.

Vizím o solidaritě nepřeje ani dnešní evropská nálada. Varufakis požaduje více Evropy a více solidarity v okamžiku, kdy se něco takového přestává nosit. Rovněž krize kolem uprchlíků ukazuje, že integrace kontinentu má vrchol za sebou a nastává doba, kdy se jednotlivé členské státy začínají starat hlavně o vlastní zájmy. Přičemž úspěšnější - z logiky věci - budou jen ti nejsilnější.

Na kontinent se totiž vrátil - a těžko říci, kdy k tomu přesně došlo - starý známý koncert velmocí. V něm nepatrné Řecko mistrovat mohutné Německo nemůže, a proto odbojný ministr, který údajně neumí komunikovat s oponenty, musel jít.