Lidové vozy na odstřel. Aneb když o autech nemluví jen podnikatelé a celebrity

Do letošního Ekonomu číslo 16 jsem psal velké téma, které se jmenovalo Auta českých manažerů a vzbudilo příval reakcí. Někomu se líbilo, jiný hledal chyby, ale podstatný názor vyjádřil jeden ze čtenářů, který konstatoval, že o autech podnikatelů a celebrit se píše často a že by se mělo také popsat, jak se vyvíjel vozový park běžných občanů.

A tak jsem dospěl k názoru, že bych o této problematice mohl udělat rozhovor sám se sebou, protože sám sobě přece nebudu lhát.

První automobil mého života byl modrý Trabant Combi z roku 1967. Bylo mi šest let, takže jsem k němu choval lásku a nekritický obdiv, přestože jsem původně toužil po kabrioletu Škoda Felicia.

Dvoudobé východoněmecké vozidlo bylo nové, zdálo se mi voňavé, z kopce od Cukráku na Zbraslav dokázalo za příznivých meteorologických podmínek jet i stovkou. A když na něco čekáte pět let, tak z toho nakonec máte obrovskou radost. Objektivně vzato však byl Trabant dost poruchový a v místech, která nejsou z plastu, silně trpěl korozí.

Dlouho se doma uvažovalo o elegantním modelu Škoda 110 R-Coupé, ale tento nápad byl posléze odmítnut s tím, že by nám nestačil jeho zavazadlový prostor. V roce 1975 tedy rodiče zakoupili bytelnou červenou Ladu 1200. Výrobce tehdy ještě dodržoval kvalitativní standardy nastavené italským Fiatem, takže byla spolehlivá. V rodině vydržela pětadvacet let a byla prvním vozem, který jsem po absolvování autoškoly řídil.

Mým prvním vlastním automobilem se stal takzvaný "maluch", žlutý Fiat 126p z roku 1989. Vydělala na něj má prvotina a sehnal jsem jej díky kamarádovi z vojny, který z okna svého pracoviště viděl na železniční vlečku a včas ohlásil, že autíčka z Polska právě dorazila.

Snil jsem sice o sportovním automobilu Škoda Rapid, ale ta má kniha byla jen útlá brožurka, takže jsem se spokojil s nejlevnějším modelem na trhu. Dvouválcové vozítko nakonec projelo půlku Evropy a díky pečlivé údržbě by tu mohlo být dodnes, kdyby kamarádka jednou nestála na křižovatce před semaforem. To víte, ženská: stojí si s takovým prckem klidně na červenou a neuhne, když se zezadu řítí pořádný chlap s pořádným bourákem.

V té době jsem již přes tři roky vlastnil zelenou Škodu Felicii (doma byla v letech 1996 až 2000), kterou jsem se zrovna chystal vyměnit za modrou Felicii Combi. Ta věrně sloužila až do loňska, v posledních pěti letech však vozila hlavně zahradní odpad, pytle cementu a podobné náklady.

Právě před šesti lety jsem si pořídil červenou Škodu Fabii Combi. Jsem s ní velice spokojený a pokud se nestane obětí havárie či krádeže, vydrží mi zřejmě ještě hodně dlouho. Vadí mi totiž, jak auta v poslední době bobtnají do šířky a jsou si vzájemně stále podobnější.

Nabídka mých oblíbených malých kombíků se navíc ustavičně zmenšuje a lidová sportovní autíčka, po kterých jsem občas pokukoval, již dočista vyhynula. Mrzí mě to, nicméně uznávám, že zájemci o přepychové služební limuzíny či mamutí firemní SUV jsou pro automobilky určitě mnohem zajímavější.