Lodě s imigranty? Jen důsledek pokrytectví Západu

Nepodporoval by opravdu progresivní člověk rovné příležitosti pro všechny lidi na planetě, nejen pro ty z nás, kdo jsme měli to štěstí, že jsme se narodili a vyrostli v bohatých zemích?

Mnohé myšlenkové autority ve vyspělých ekonomikách hájí mentalitu přirozeného nároku. Takový nárok ale končí na hranicích: uvnitř jednotlivých států sice považují větší míru přerozdělování za absolutní imperativ, ale lidé žijící na rozvíjejících se trzích či v rozvojových zemích musí z kola ven.

Kdyby současné znepokojení nad nerovností panovalo jen v politickém smyslu, dovnitř zahleděná orientace by byla pochopitelná, jelikož občané chudých zemí v těch bohatých nehlasují. Rétorika používaná v debatě o nerovnosti v bohatých státech ale prozrazuje mravní přesvědčení příjemně zapomínající na miliardy lidí jinde, jimž se daří mnohem hůře.

Člověk nesmí zapomínat, že střední třída v bohatých zemích zůstává z globálního pohledu i po období stagnace vyšší třídou. Ve vyspělých ekonomikách žije jen asi 15 procent světové populace. Přesto na vyspělé země stále připadá přes 40 procent globální spotřeby a ukrajování přírodních zdrojů. Ano, jako způsob, jak zmírnit nerovnost uvnitř země, dává smysl vyšší zdanění bohatých. Problém nesmírné chudoby v rozvojovém světě ale nevyřeší.

S vysvětlením, proč se někdo narozený na Západě těší tolika výhodám, nepomůže ani apel na mravní nadřazenost. Jistěže, zdravé politické a sociální instituce jsou základem trvalého hospodářského růstu; vlastně jsou sine qua non všech případů úspěšného rozvoje. Vzhledem k dlouhým dějinám evropského kořistnického kolonialismu je však těžké odhadovat, jak by se asijské a africké instituce vyvíjely v paralelním vesmíru, v němž by Evropané nepřišli ovládat, ale pouze obchodovat.

Mnohé obecné politické otázky se pokřiví, nahlíží-li se prizmatem, jež se soustřeďuje pouze na domácí nerovnost a ignoruje nerovnost globální. Marxistické tvrzení Thomase Pikettyho, že kapitalismus selhává, protože stoupá domácí nerovnost, obrací skutečnost hlavou dolů. Když dáme rovnocennou váhu všem občanům světa, situace vypadá úplně jinak. Platí, že tytéž síly globalizace, které přispěly ke stagnaci mezd středních tříd v bohatých zemích, jinde vyzvedly z chudoby stamiliony lidí.

Globální nerovnost se během posledních tří desítek let podle mnoha měřítek výrazně snížila, což znamená, že kapitalismus se úžasně osvědčil. Možná, že rozleptal renty, jichž se pracujícím ve vyspělých zemích dostává díky tomu, kde se narodili. Ještě víc ale udělal ve prospěch pracujících v Asii a na rozvíjejících se trzích, kteří mají v celosvětové perspektivě skutečně středně vysoké příjmy.

Umožnění volnějších toků lidí přes hranice by srovnalo příležitosti ještě rychleji než obchod, ale odpor je urputný. V zemích jako Francie a Velká Británie výrazně posílily politické strany brojící proti přistěhovalcům a pevně se uchytily i v mnoha dalších zemích.

Samozřejmě, miliony zoufalých lidí, kteří žijí ve válečných zónách a rozvrácených státech, nemají na vybranou a usilují o azyl v bohatých zemích, bez ohledu na rizika. Významným motivačním faktorem současného náporu uprchlíků, kteří se snaží dostat do Evropy, jsou války v Sýrii, Eritreji, Libyi a Mali. I kdyby se ale tyto země stabilizovaly, zastoupila by je se vší pravděpodobností nestabilita v jiných regionech.

Dalším významným hybatelem migrace jsou ekonomické tlaky. Pracující z chudých států jsou vděční za příležitost pracovat ve vyspělých zemích i za zdánlivě mizivé mzdy. Většina diskuse v bohatých zemích, na levici i na pravici, se dnes bohužel točí kolem toho, jak udržet cizince za hranicemi. To je sice možná praktické, ale rozhodně ne mravně obhajitelné.

Migrační tlaky navíc výrazně zesílí, bude-li se globální oteplování vyvíjet podle výchozích prognóz klimatologů. Zatímco v rovníkových oblastech bude příliš horko a sucho na zemědělství, na severu budou rostoucí teploty zvyšovat zemědělskou produktivitu. Měnící se počasí by pak mohlo podnítit migraci do bohatších zemí v rozsahu, vedle něhož se dnešní imigrace bude jevit banální, zejména uvážíme-li skutečnost, že chudé země a rozvíjející se trhy jsou obvykle blíž rovníku a ve zranitelnějších klimatických regionech.

Poněvadž ve většině bohatých zemí je kapacita a tolerance ve vztahu k přistěhovalectví omezená, je těžké si představit, jak bude mírovou cestou dosaženo nové rovnováhy v rozložení světové populace. Zlost na vyspělé země, na něž připadá výrazně neúměrný podíl globálního znečištění a spotřeby komodit, by mohla vzkypět.

Jak bude svět bohatnout, nerovnost bude nevyhnutelně vystupovat jako mnohem větší problém než chudoba. Debata o nerovnosti se však bohužel zaměřuje natolik silně na nerovnost domácí, že zastiňuje mnohem větší problém nerovnosti globální. To je škoda, protože existuje řada způsobů, jak bohaté země mohou situaci změnit.

Mohou nabídnout bezplatnou podporu v oblasti zdravotnictví a školství, více rozvojové pomoci, odpisy dluhů, přístup na trhy a větší příspěvky na celosvětovou bezpečnost. Lodě se zoufalými lidmi na evropských březích jsou symptomem toho, že tak nečiní.

(c) Project Syndicate 2015
www.project-syndicate.org