Od letadel k mechanickým košťatům

V roce 1946 prožívalo poražené, bombardováním zničené a okupované Německo těžkou dobu. Totéž platilo i pro vynálezce a podnikatele Alfreda Kärchera. Ten se teprve nedávno mohl vrátit k řízení svého podniku, který se z výrobce prvotřídních leteckých dílů stal producentem ručních vozíků a jednoduchých sporáků. Pak přijeli američtí vojáci a přikázali mu, že bude opravovat a servisovat jejich parní čističe. Výsledkem byl zrod přední evropské firmy na výrobu úklidové techniky.

Alfred Kärcher se narodil jako třetí ze čtyř sourozenců v roce 1901. Rodina žila v obci Cannstatt, která je dnes součástí Stuttgartu. Alfredův otec Emil Kärcher podnikal. Od roku 1904 vlastnil společnost, jež dodávala zařízení pro velké kuchyně, prádelny a úpravny vody. Matka Johanna Kärcherová, rozená Dietrichová, byla ženou v domácnosti. Alfred měl tři sestry. Aby se od jejich holčičího světa co nejvíce odlišil, záhy a vášnivě propadl světu techniky a přírodovědy. Velice rád řešil různé zapeklité rébusy a již v útlém věku prováděl smělé chemické pokusy, které kuchyň často zamořily páchnoucím dýmem a občas vedly k drobným výbuchům. Všichni to ale ve zdraví přežili, a tak Alfred postoupil na místní střední školu. Později se přesunul na reformní reálné gymnázium ve Stuttgartu, což byla moderní a s praktickým životem spojená vzdělávací instituce, jež se specializovala na exaktní vědní obory. Patřil k nejlepším studentům. Zároveň byl družný a vysoce si cenil kamarádství. Připojil se tedy k buršáckému hnutí; stal se členem studentského spolku Alemannia Stuttgart, v jehož rámci podnikal poznávací výpravy po Německu a také se účastnil bujarých hospodských oslav. Po první světové válce však již své členství v tomto spolku neobnovil.

V roce 1919 nastoupil Alfred Kärcher na Technickou univerzitu ve Stuttgartu. Tato vynikající vysoká škola měla pověst líhně vynálezců, protože ji absolvovali například hrabě Ferdinand Zeppelin, konstruktér vzducholodí, či Gottlieb Daimler, jeden z otců automobilu.

Pec s vnitřním elektrickým topením

Alfreda nejvíce zaujaly přednášky týkající se páry, pecí a výroby motorů. Tyto obory se měly stát jeho osudem. Studia strojírenství a elektrotechniky ukončil v roce 1924. Jako začínající inženýr nastoupil do otcova podniku. Věnoval se například konstrukci ponorných topných těles, jež nalezla uplatnění v průmyslu i v domácnostech. Nejdůležitější však bylo, že vynalezl převratný systém vnitřního vytápění pro pece se solnou lázní, díky němuž posléze zbohatl.

S otcovou finanční podporou založil v roce 1935 vlastní firmu, jež se nazývala Alfred Kärcher Kommanditgesellschaft. Společnost mimo jiné vyráběla zmíněnou pec, jež významně přispívala k úsporám energie a zefektivnění produkce. Kärcherovy pece se využívaly pro rozpouštění solí, kalení oceli nebo k tvrzení lehkých kovů. Široké uplatnění nalezly zejména v leteckém průmyslu. Sortiment podniku dále zahrnoval klasické tavicí pece či topná tělesa na zahřívání tuků, olejů a asfaltu.

Kärcher se nikdy nespokojoval s dosaženým a stále hledal nové příležitosti. Když už neviděl žádnou další možnost technického rozvoje pecí se solnou lázní, prodal svůj patent společnosti Siebert v Hanau. Tato firma, jež byla součástí koncernu Degussa, přejala i část pracovních sil ze Stuttgartu. Touto obchodní operací získal Kärcher peníze na další investice a vstup do nového oboru. Za tímto účelem zakoupil továrenský areál ve Winnendenu, kde se původně vyráběly chemikálie a mýdlo. Společnost Kärcher tam má dodnes své hlavní sídlo.

Díky tomu, že si vydobyl vynikající reputaci v leteckém průmyslu, obrátila se na něj společnost Lufthansa, aby pro ni vyvinul systémy zahřívání leteckých motorů. Vývoj zařízení zvaného Mowäb byl úspěšný a říšské ministerstvo letectví nakonec zakoupilo 120 kusů. Kärcherovi v tomto průlomovém projektu pomáhal zkušený inženýr Albert Mössner, se kterým úzce spolupracoval už od poloviny 20. let.

Následovaly další významné letecké projekty. Například rozmrazovací přístroje pro křídla a kormidla či topení do kabin letounů. To už ovšem vypukla druhá světová válka a odběratelem bylo německé vojenské letectvo. Válečná konjunktura přinesla firmě Kärcher zajímavé zisky, například v roce 1943 ve výši 11 milionů marek.

Vozíky a uprchlická kamínka

Po porážce a obsazení Německa však musela letecká produkce okamžitě skončit. Firmu nějaký čas řídilo provizorní vedení. Alfred Kärcher dokonce uvažoval, že by majetek společnosti prodal. Pak se ale mohl vrátit k jejímu řízení a rozhodl se, že bude pokračovat.

Podnik, který se z někdejších 120 zaměstnanců smrskl na 40, začal svou poválečnou existenci podobně jako mnohé další německé firmy: na základě objednávky místních úřadů vyráběl zejména ruční vozíky, jež byly akutně zapotřebí při odklízení trosek a zajištění základního zásobování, a jednoduché sporáky určené hlavně pro německé uprchlíky z východu, kteří hledali novou střechu nad hlavou. Základem tohoto výrobku, v němž se mohlo topit například dřevem či briketami, byl přitom kovový díl, který měl původně sloužit jako zásobník bomb. K tomu přibyly například pícky na vytápění stanů či zařízení na vysoušení domů.

Svým zaměstnancům tehdy Kärcher řekl: "Jestliže budeme plnit dnešní úkoly dnes a budeme-li přitom nyní věřit v boha, budeme zítra mít zase jídlo, oblečení a místo k bydlení."

Vynález amerických mafiánů

Zprvu možná ani netušil, jakou šanci mu v této době nevědomky poskytla americká armáda. Metoda čištění, která firmu Kärcher nejvíce proslavila, nebyla totiž německým vynálezem. Náhodný objev vznikl za oceánem. Mimoděk k němu přispěly zločinecké gangy zrozené z americké meziválečné prohibice. Jistý Frank W. Ofeldt byl ilegálními dodavateli lihovin pověřen, aby pro ně vymyslel přenosné destilační zařízení na výrobu whisky. Když v této souvislosti jednou ve své garáži experimentoval, vývod páry zamířil na olejem znečištěnou podlahu. Ofeldt si všiml, že mastnota z tohoto místa pod tlakem páry rychle utíkala po podlaze pryč. To probudilo jeho zvědavost. Zjistil, že když se k páře přidá voda v tekutém skupenství, vznikne zařízení, které rychle a pohodlně čistí.

V roce 1927 se tak zrodily první parní průmyslové čističe. Za druhé světové války je využívala rovněž americká armáda. A v roce 1946 její důstojníci nařídili Kärcherově firmě, aby tyto stroje opravovala.

V rámci této nucené zakázky se Kärcher důkladně seznámil s technologií parního čištění. Dospěl k názoru, že tento princip má velký potenciál pro další vývoj, a začal konstruovat vlastní stroj. Oproti americkému modelu vylepšil pumpu, hořák i ochranná zařízení. Dále zvýšil tlak v trysce a nakonec také snížil pracovní teplotu pod bod varu. V roce 1950 tak vyvinul první evropský horkovodní vysokotlaký čistič. Ten se používal k čištění vozů, strojů, nástrojů, kontejnerů a budov. Výrazně se tím zjednodušily a zkrátily dříve krajně nepříjemné, namáhavé, zdlouhavé a špinavé pomocné práce.

Téměř o 20 let mladší žena

Zhruba ve stejné době dospěl k přelomu i podnikatelův soukromý osud. Alfred Kärcher měl sice mnoho synovců a neteří, sám ale dlouho vedl staromládenecký život. Svou téměř o 20 let mladší partnerku poznal na pracovních cestách do automobilky Mercedes-Benz, jejíž stroje a zkušené soustružníky využíval k tomu, aby zhmotnili některé jeho nápady.

Zdánlivě nepřístupná Irene Herzogová tam nejprve pracovala jako sekretářka vedoucího personálního oddělení, později se stala sekretářkou výkonného ředitele Wilhelma Haspela a v jeho kanceláři podnikatele potkala.

Napsal jí mnoho dopisů, než souhlasila, že se opravdu vezmou. Svou roli v tom možná hrála skutečnost, že mladých Němců kvůli válečným ztrátám zoufale ubylo. Přes značný věkový rozdíl však manželství bylo šťastné. Manželé měli dvě děti; v roce 1950 přišel na svět Johannes a o sedm let později se narodila Susanne.

Rodina nadále žila v domě se zahradou, který byl součástí rozsáhlého firemního areálu a stál nedaleko výrobního závodu. Alfred svého synka často nosil po továrně, kterou považoval za součást domova. Na hraní mu dával své vlastní staré kovové hračky.

Alfred Kärcher byl také milovníkem zvířat. Na firemních pozemcích choval ovce, prasata a slepice. Každý volný okamžik trávil se svou rodinou v přírodě. Pozdní rodinné štěstí ho patrně vedlo k tomu, že se začal hodně zajímat o své pracovníky.

V předvánočním období se v továrně hromadně vyráběly dárky pro děti zaměstnanců. Podnikatel také organizoval společné večírky, procházky a výlety. Chtěl totiž, aby se lidé cítili být součástí jedné velké rodiny. Na tyto akce zaměstnanci ještě dlouho vzpomínali.

Ačkoli sám žil poměrně skromně a například jeho oblečení příliš nepodléhalo módním vlivům, v době německého hospodářského zázraku si začal dopřávat jednoho luxusního požitku. Byl jím velký osobní automobil typu Mercedes-Benz 220 Ponton. V něm často podnikal všemožné rodinné výlety po milovaném švábském venkovu.

Firmě se přitom stále více dařilo. Ruční vozíky i primitivní sporáky se staly minulostí, na kterou již nikdo nechtěl vzpomínat. Vedle vysokotlakých čističů vyráběla společnost hlavně generátory páry, jež se ve velkém uplatnily v bouřlivě se rozvíjejícím západoněmeckém průmyslu a stavebnictví. Sloužily například na zahřívání štěrku, při výrobě cihel či pro čištění vnitřků nádrží.

Alfred Kärcher vkládal do své společnosti a do rodiny spoustu energie a osobního nasazení. Jeho hektický způsob života si nakonec vybral krutou daň. V roce 1959 dostal ve svém podniku infarkt a zemřel.

Revoluce přichází do bytů

Irene Kärcherová chvíli váhala, ale pak se rozhodla, že si firmu nechá a sama ji bude řídit, ačkoli předchozí léta věnovala péči o děti a domácnost. Ukázalo se, že v ní dřímal pravý podnikatelský duch. Najala mnoho nových zaměstnanců a vytvořila celostátní obchodní síť. Následovala expanze do zahraničí. První pobočka vznikla ve Francii v roce 1962, po dvou letech následovala Austrálie a po dalších dvou letech Švýcarsko. Dnes existují dceřiné firmy v 60 zemích.

Kovové díly plastových umývačů byly nahrazeny plastovými a v roce 1969 firma převzala společnost Eberle, která je vyráběla.

Výrobní program se poté soustředil jen na čisticí technologie. V roce 1976 byla připojena kolínská společnost Cremers, a sortiment tak doplnila zařízení na čištění koberců. V nabídce figurují rovněž veškeré potřeby pro čištění vozidel, vysavače využívající mokrou i suchou technologii, podlahové mycí stroje, mechanické zametače a úklidová vozidla s kartáčky.

Další milník ve vývoji firmy přinesl rok 1984. Tehdy společnost Kärcher jako první na světě představila přenosnou tlakovou myčku do domácnosti. Od té doby se podlahy v mnohých domech nemyjí, nýbrž "kärcherují".

Irene Kärcherová získala za svého života řadu ocenění včetně spolkového Kříže za zásluhy. Zemřela ve věku 68 let v roce 1989. Posmrtně byla novinami Handelsblatt jako vůbec první žena uvedena do Síně slávy německých podnikatelů. Společnost převzaly její děti. Dnes má 12 tisíc zaměstnanců a je považována za světovou jedničku na trhu čisticí techniky. Známé jsou její sponzorské aktivity, které slouží k popularizaci čisticích technologií. Čistila například prezidentské hlavy na americkém národním památníku Mount Rushmore, Braniborskou bránu v Berlíně, Kristovu sochu v Riu de Janeiro či fasádu Národního divadla v Praze.

Kärcher

- Globálně působící rodinný podnik se sídlem v německém Winnendenu.
- Firma vznikla v roce 1935.
- Věnuje se výrobě čisticích technologií.
- Roční tržby převyšují 2 miliardy eur.
- Koncern má závody v Německu, Itálii, Rumunsku, USA, Mexiku, Brazílii a v Číně.
- Zaměstnává přibližně 12 tisíc lidí.
- V Česku působí od roku 1993.
- Česká pobočka nyní čítá 47 pracovníků, její roční obrat činí zhruba 400 milionů korun.

12 tisíc lidí

Tolik zaměstnanců v současné době pracuje po celém světě pro společnost Kärcher.

Alfred Kärcher firmu založil, světovou proslulost jí však zajistila až podnikatelova žena Irene.

Společnost Kärcher se k vysokotlakým parním čističům dostala díky povinným zakázkám od americké armády po porážce nacistického Německa. Jejich princip byl Američany náhodně vynalezen v dobách prohibice.

Firma vyráběla i generátory páry, které se ve velkém uplatnily v bouřlivě se rozvíjejícím západoněmeckém průmyslu a stavebnictví.

Foto: Kärcher, archiv