Moderní doba přinesla mnoho změn a jednou z nich je i to, že průmysl pronikl do kuchyně. Průkopníkem snadného vaření z polotovarů, které tolik šetří čas, byla v Evropě německá firma Knorr, která přišla především s nabídkou v továrnách připravených polévek jak pro restaurace, tak pro domácnosti. Už před 100 lety byla značka Knorr známá po celém světě a na tom se do dnešní doby nic nezměnilo, i když původní rodinný podnik a později akciová společnost z Heilbronnu ztratila samostatnost a je nyní elitní součástí nadnárodního koncernu Unilever.

Sušením k bohatství

Carl Knorr se narodil v rodině učitele v dolnosaském Meerdorfu. Od mládí ho to táhlo k obchodu a první peníze si vydělal prodejem zemědělských produktů a sušeného ovoce. Potřebný kapitál vyženil - jeho manželka do podniku vložila dvě třetiny potřebných peněz.

Knorr se nakonec usadil v úrodném údolí řeky Neckaru v Heilbronnu, kde byl v té době už nejen rozvinut průmysl, ale které také leželo na křižovatce obchodních cest. Hned za městem také v roce 1838 založil továrnu C. H. Knorr na kávu a na její náhražku cikorku, kterou ochucoval mandlemi a kupodivu i žaludy. A právě tu od počátku dodával v německy mluvících regionech od Švýcarska po Bavorsko.

Vsadil na kvalitu, na značkové zboží, které bylo snadné odlišit od konkurence už podle obalu. Už tehdy například nabízel 14 druhů kávy, a ta nejdražší se prodávala v modrém papíře. Při placení v hotovosti zákazník obdržel 1,5procentní slevu. Když ale začala narůstat konkurence a nastaly problémy se sháněním úvěru, prodal zatím ještě prosperující firmu rodině svého zetě a začal se poohlížet po jiných možnostech. Nakonec se rozhodl pro textil, konkrétně pro přádelnu. Nadšení mu ale vydrželo jen po dva roky a pak se znovu vrhl na potravinářský velkoobchod - kupoval, mlel a prodával. Především perličky a jemné krupky, rýži a znovu i sušené ovoce, hrušky a švestky.

Prokázal rovněž cit pro marketing a brzy rozpoznal význam značky pro prodej kvalitního zboží. Kromě toho se těšil vysoké prestiži a měl mnoho vlivných přátel, jak mezi ostatními obchodníky, tak mezi heilbronnskými politiky.

Skutečný průlom přišel až v závěru života. Když Německo v roce 1870 ovládlo Štrasburk, začal s touto původně francouzskou oblastí obchodovat a přitom se obeznámil i s pařížskými zvyklostmi. Upoutalo ho, že tamní kuchaři rádi připravují polévky z předem připraveného práškového základu. Od toho byl pouhý krok k továrně na výrobu sušeného koncentrátu z mletých luštěnin smíchaných se zeleninou a kořením. Prodával ho v baleních s označeným množstvím porcí, a odstartoval v Evropě produkci výrobků takzvané hotové kuchyně.

Polévka v kostce

O pět let později jeho synové převzali dobře rozjetý podnik, který byl již znám v řadě německých domácností. Na svoji kariéru byli dokonale připraveni, dlouho se v cizině učili jazyky a především obchod.

Firma rychle rostla a vyvážela nejen do Německa, ale i do Francie. Navíc ve snaze vyhnout se celním přehradám na hranicích začala zakládat zahraniční pobočky, například ve Švýcarsku a Rakousku a později také v Itálii a Francii. K mlýnům a závodům na sušené polévky přibyly továrny na dietetické potraviny, konzervárny, výrobny těstovin a piškotů i dalších potravin. Důležité byly kvalitní suroviny, a společnost si proto vybudovala vlastní síť dodavatelů. Rolníci i zahradníci od ní dokonce odebírali semena a sazenice. Stále přibývalo novinek: ovesné kaše pro děti, úsporná polévka Viktorie z luštěnin nebo exotické výrobky z tapioky, brazilského maniokového škrobu.

Na domácím trhu společnost zdůrazňovala domácí kořeny, současně ale sázela na jídla cizí kuchyně. Známá se tak stala zejména v Itálii, a to jako výrobce makaronů, a to dokonce jako jeden z největších. Zajímavé je, že je Italové s oblibou kupovali, i když současně tvrdili, že jejich domácí jsou daleko lepší.

Hlavním artiklem ale zůstávaly polévky. Obvykle za 15 feniků v lisovaných kostkách a od roku 1897 i v tabletách. Celkem polévek bylo koncem 19. století k dostání 45 druhů a Carl Knorr junior - označovaný v Evropě až do své smrti v roce 1921 za nekorunovaného polévkového krále - byl známý tím, že je měl vždy po ruce. Za služebních cest je s oblibou vytahoval z kapes saka a rozdával zákazníkům.

Největším hitem se stal "Knorrův hrachový salám", prášková polévka stlačená do podlouhlého obalu, trvanlivá a vydatná, která se více než 30 let vyráběla jen ručně. Dodávala se především do větších restaurací a pro armádu. Její pověst se ve 20. letech 20. století rozšířila až do sovětského Ruska, a diktátor Josef Stalin tehdy dokonce do Německa vyslal vysoce postaveného bolševického funkcionáře Anastáze Mikojana, aby se pokusil zjistit tajemství její výroby. Viděl v ní totiž zázračnou zbraň proti hladu.

Firma nikdy nešetřila penězi na reklamu, ať šlo o na výstavě předváděný blok slisované zeleniny, který by údajně stačil pro 70 tisíc lidí, či dodávku zásob pro výpravu slavného polárníka Fridtjofa Nansena k severnímu pólu. Z propagačních důvodů se také chlubila prodejem zboží co nejdále, například sušeného ovoce až do Jižní Afriky.

V té době se už rodinný podnik proměnil v mohutnou akciovou společnost s kapitálem 2,5 milionu zlatých marek. Zájem o její cenné papíry byl ohromný a do dozorčí rady zasedli kromě bankéřů i jiní úspěšní potravinářští podnikatelé, například August Oetker, hlídající si své zájmy.

Obstát totiž mohli jen silní, na počátku 20. století se vyostřoval konkurenční boj a celý německý byznys se koncentroval do mohutných podniků provázaných s finančním světem. Tvrdým soupeřem Knorru byl například podnikatel Julius Maggi, boj se vedl hlavně o to, kdo se stane hlavním dodavatelem polévkového koření a masových vývarů. Nějaký čas to vypadalo, že Maggi heilbronnskou společnost pohltí, nakonec se tak ale nestalo a konkurence, alespoň na poli bujonových kostek, přetrvala až do současnosti.

Knorr pak dál rostl, zvyšoval podíl exportu a v roce 1912 už patřil ke skutečně velkým německým podnikům - jen v samotném Heilbronnu měl více než tisíc zaměstnanců. Vedení pro ně založilo nemocenskou pokladnu, začalo jim vyplácet příplatky za počet odpracovaných let a stavět pro ně domy. Na druhou stranu se stupňovaly požadavky na výkon dělníků, často žen, a v roce 1901 byla například při výrobě nudlí zavedena úkolová práce.

Válečná prosperita

Firma Knorr prosperovala rovněž za první světové války, kdy jí zakázky pro mobilizací náhle zvětšenou císařskou armádu zaručovaly velký odbyt, který nahradil i zastavení vývozu do zemí na opačné straně konfliktu. Společnost také přišla o své pobočky ve Francii a Itálii, zato ale získala britské podíly ve firmě Mondamin Berlin, a tím i tuto značku.

O tom, do jaké míry byla potravinářská společnost spojena s německým válečným úsilím, svědčí i historka (samotnou firmou zpochybňovaná), o níž v roce 1914 psal vlivný New York Herald. Podle amerických novinářů totiž ve Francii vylepované reklamní plakáty s Knorrovým kuchařem v bílé čepici a s nápisem "3 talíře 10 feniků" signalizovaly postupující císařské armádě blízkost francouzských dělostřeleckých baterií. A nápis "6 talířů 20 feniků" měl zase prozrazovat nedaleké podminované mosty a silnice.

Konec války a všeobecný ekonomický rozvrat v Německu i okolí spojený s poklesem kupní síly znamenal pro firmu katastrofu. Počet zaměstnanců klesl na 300, a ředitelství dokonce začalo pronajímat část svých kanceláří. Situace zůstávala katastrofální až do roku 1924, kdy hrozil bankrot. Teprve pak konečně nastalo hospodářské oživení a konjunktura. Společnost opět rostla a velký zájem o ni už v té době měli Američané, kteří tehdy do německého průmyslu mnoho investovali. Dokonce i světová hospodářská krize se jí po dvě léta, až do roku 1931, docela vyhýbala.

Další vzestup ale znamenala opět válka. Knorr se stal významným dodavatelem potravin pro nacistický wehrmacht a také pro německé nemocnice. Hlavním artiklem se v době všeobecného nedostatku a hledání náhražek stala výroba předem připravených jídel z ovesných vloček.

Podnik se stal také cílem spojeneckých útoků a jeho centrum v Heilbronnu bylo před koncem války z poloviny zničeno.

Značka pro celý svět

V poválečné době se Knorr postupně začleňoval do amerického nadnárodního koncernu Corn Products International. Přes jeho hamburskou dceru Maizena založenou už v roce 1905, která se specializovala na potravinářský kukuřičný škrob.

Maizena do dozorčí rady firmy pronikla už v roce 1923 a po roce 1945 postupně skupovala akcie Knorru. Až v 50. letech minulého století zaběhnutou firmu i s pobočkami v Berlíně, Rakousku a Švýcarsku zcela ovládla. V té době se také uzavřela firemní kronika, kterou až do roku 1958 vedl vnuk zakladatele společnosti Alexander Knorr.

Samostatnost firmy tak po 120 letech skončila, ale ze slavného podniku s naplno rozjetým výrobním programem zůstaly výrobní kapacity (v Heilbronnu stojí dodnes) a také ve světě stále uznávaná obchodní značka, která zůstala symbolem vysoké kvality.

Ta od roku 2000 patří anglo-nizozemskému koncernu Unilever, který pod ní každoročně prodává zboží za tři miliardy eur.

Je známá v 87 zemích celého světa, nejen v Evropě, ale například i v USA, Izraeli, Indii a Pákistánu. Každou hodinu si na výrobcích označených "Knorr" pochutnává kolem půl milionu lidí.


Kvalitu musí zákazník poznat už z obalu. Carl Knorr


45 druhů

Takový byl koncem 19. století ve firmě Knorr
sortiment sušených polévek


Na sušené potraviny si Carl Knorr poprvé vzpomněl ve chvíli, kdy chtěl rychle nasytit vlastní zaměstnance.


V Heilbronnu se sušené polévky vyrábějí dodnes a Knorr pod Unileverem patří do stejné skupiny značek jako například Hellmann's, Maizena či Lipton.


Společnost Knorr vsadila na reklamu, z níž bylo na první pohled jasné, co zákazník za své peníze skutečně dostane.




Foto: Knorr, Shutterstock, Profimedia.cz

Související