Penze, verze Bilion.nula

Jako čtyřicátník, který celou kariéru prožil v kapitalismu a za nějakých dvacet let by se ho penze měla týkat, si dovolím tři myšlenky.

Za prvé, lidé naší generace vědí už čtvrt století, že penze přijde a že je to na nás. Každý se může starat, jak dokáže, mít děti, šetřit, investovat. Spoléhat se na stát je alibismus. Penze neplatí stát, ale nějací reální pracující lidé. Stát by měl snahu o osamostatnění lidí od systému podporovat, třeba postupným snižováním sociálních odvodů.

Za druhé, platí, že stát by se měl postarat o každého, kdo to sám nedokáže. Přispět mu minimální částkou zajišťující důstojnou existenci. To je jeho základní funkce. Ale kdo se o sebe umí postarat sám, nechť zůstane mimo pařáty státních struktur. Na penzi nemusí být nárok, natož na její výši.

A za třetí, sociální odvody, které nyní platíme, lze vnímat ne jako budoucí nárok na penzi, ale i jako solidaritu se staršími, kteří neměli možnost se o sebe postarat sami.

Uvedené tři body nemají být návodem na dokonalý penzijní systém. Jen postřehy, které však jakoby v žádném z dosavadních penzijních plánů nemají místo. Skutečně většina z nás touží po závislosti na státu zosobněném mocným úředníkem za přepážkou?

Hezké čtení

Dalibor Martínek, šéfredaktor