Podle jeho § 441 totiž, má-li být právní jednání provedeno zvláštní, zákonem stanovenou formou, má stejnou formu mít i plná moc zmocňující zástupce k tomuto jednání.

Řada právníků si zákon vyložila tak, že plná moc klienta (v tomto případě z Frýdku-Místku) udělená jeho advokátu (Liberec) musí být udělena u notáře do notářského zápisu, má-li advokát za klienta učinit právní jednání, které samo vyžaduje notářský zápis.

K čemu by však takový názor vedl? Klient - v dnešním světě žádný div - by mohl sídlit právě tak dobře v Melbourne. Český občan v cizině se rozhodne založit v rodné vlasti obchodní společnost. Logicky chce k nezbytným úkonům udělit plnou moc zdejšímu advokátu, aby nemusel cestovat lán světa.

Podle citovaného názoru by však měl u českého notáře sepsat notářský zápis o plné moci! Jinými slovy, musel by přes půl zeměkoule, aby nemusel přes půl zeměkoule. Že je to nesmysl, netřeba vysvětlovat.

Naštěstí - když sporný výklad doputoval na Nejvyšší soud, převládl rozum. Ve skutečnosti přece jde jen o požadavek docílit jistoty v tom, kdo plnou moc uděluje.

Bude-li tedy v Melbourne ověřen podpis na plné moci způsobem v Austrálii obvyklým, netřeba trvat na zápisu od českého notáře.

Vyřešil se tak jeden z řady problémů, alespoň do té doby, než zákonodárce nesrozumitelné ustanovení nahradí jasným a rozumným. Současně Nejvyšší soud dal jasně najevo, že při výkladu zákonů upřednostňuje zdravý rozum před vymýšlením, "jak to zase nejde".

Související