Dvě nové studie znovu ukazují velikost problému nerovnosti, který zamořuje Spojené státy. První studie, totiž výroční zpráva o příjmech a chudobě Amerického úřadu pro sčítání lidu, dokládá, že ačkoli se ekonomika údajně zotavila z velké recese, příjmy obyčejných Američanů nadále stagnují. Střední příjem domácností očištěný o inflaci zůstává hluboko pod hranicí dosaženou před čtvrtstoletím.

Kdysi panoval názor, že nejsilnější stránkou Ameriky není její vojenská síla, nýbrž ekonomický systém, který jí svět závidí. Proč by se však ostatní snažili napodobit ekonomický model, v němž velká část - dokonce většina - obyvatelstva zažívá stagnaci příjmů, zatímco příjmy na vrcholu žebříčku letí prudce vzhůru?

Druhá studie, Zpráva o lidském rozvoji 2014 Rozvojového programu Organizace spojených národů (UNDP), tato zjištění potvrzuje. UNDP každoročně zveřejňuje pořadí zemí podle jejich Indexu lidského rozvoje (HDI), jenž kromě příjmu obsahuje i další dimenze blahobytu, například zdraví a vzdělání. Spojené státy zaujímají podle HDI páté místo za Norskem, Austrálií, Švýcarskem a Nizozemskem (Česko je v pořadí 28.). Když se však jejich skóre koriguje o nerovnost, klesnou USA o 23 míst níže - jde o jeden z největších podobných pádů ze všech vysoce rozvinutých zemí. USA se pak řadí dokonce až za Řecko a Slovensko, které se obvykle nepovažují za vzory hodné následování.

Zpráva UNDP zdůrazňuje i další aspekt společenského výkonu: zranitelnost. Poukazuje na fakt, že ačkoli se řadě zemí podařilo vytáhnout lidi z chudoby, životy mnoha občanů zůstávají nejisté. I malá událost - řekněme onemocnění v rodině - může tyto lidi uvrhnout zpět do strádání. Takzvaná mobilita směrem dolů představuje skutečnou hrozbu, zatímco mobilita směrem vzhůru je omezená. V USA je mobilita směrem vzhůru spíše mýtem než realitou, zatímco mobilita směrem dolů a zranitelnost představují široce sdílenou zkušenost. Zčásti je to dáno americkým zdravotnickým systémem, který navzdory reformám prezidenta Baracka Obamy stále nechává chudé Američany v nejistém postavení.

Lidé na dně stojí jen malý krok od bankrotu se vším, co tato situace přináší. Onemocnění, rozvod či ztráta zaměstnání často stačí k tomu, aby byl člověk dotlačen přes okraj srázu.

Zákon o ochraně pacienta a dostupné péči z roku 2010 (takzvaný "Obamacare") si kladl za cíl tyto hrozby zmírnit - a existují silné náznaky, že má nakročeno k podstatnému snížení počtu nepojištěných Američanů. Přesto 41 milionů lidí zůstává bez pojištění, zčásti i kvůli rozhodnutí Nejvyššího soudu a zatvrzelosti republikánských guvernérů a zákonodárců, kteří zhruba v pětadvaceti státech USA odmítají rozšířit program Medicaid (pojištění pro chudé) - ačkoli téměř všechny výdaje platí federální vláda. Když se ekonomická nerovnost přetaví v nerovnost politickou - k čemuž v rozsáhlých částech USA došlo -, věnují vlády malou pozornost potřebám lidí u dna.

HDP ani HDI neodrážejí změny v čase ani rozdíly ve zranitelnosti jednotlivých zemí. V Americe i jinde přitom došlo k výraznému poklesu jistoty. Zaměstnaní lidé si dělají starosti, zda si dokážou zaměstnání udržet; lidé bez práce zase, jestli práci seženou. Nedávný hospodářský pokles připravil mnoho lidí o bohatství. Navzdory zotavení akciového trhu v USA se medián bohatství snížil v letech 2007 až 2013 o více než 40 procent. To znamená, že mnoho starších lidí a zaměstnanců v předdůchodovém věku si dělá starosti se svojí životní úrovní. Miliony Američanů ztratily domov; miliony dalších se potýkají s nejistotou spojenou s vědomím, že i oni mohou v budoucnu o domov přijít.

Tyto nejistoty se přidávají k těm, jimž Američané čelí už dlouho. Ve vnitřních částech amerických měst narážejí miliony mladých Hispánců a Afroameričanů na nejistotu spojenou s nefunkční a nespravedlivou policií a soudnictvím; setkání s policistou, který se špatně vyspal, může vést k neodůvodněnému trestu vězení - nebo i k něčemu horšímu.

Také v mnoha částech dnešní Evropy vysoká nezaměstnanost v kombinaci s omezováním sociální ochrany v důsledku úsporných programů vyústila v nevídané zvýšení zranitelnosti. Z toho vyplývá, že snížení společenského blahobytu může být mnohem větší, než naznačují konvenční měření HDP - i tyto údaje jsou přitom docela chmurné, neboť ve většině zemí je dnes reálný (o inflaci očištěný) příjem na obyvatele nižší než před krizí. Je to ztracená půldekáda.

Zpráva Mezinárodní komise pro měření ekonomické výkonnosti a společenského pokroku (které jsem předsedal) zdůraznila, že HDP není dobrým měřítkem kvality výkonu ekonomiky. Zprávy Amerického úřadu pro sčítání lidu a UNDP nám připomínají, jak je tento poznatek důležitý. Na oltář fetišismu HDP už padlo příliš mnoho.

Ekonomický systém, který nedokáže zajistit přínos pro většinu svých občanů a v němž stále větší podíl obyvatel čelí stále hlubší nejistotě, je v nejzákladnějším smyslu zkrachovalým ekonomickým systémem, a to bez ohledu na to, jak rychle roste HDP. A politika typu utahování opasků, která zvyšuje nejistotu a vede ke snížení příjmů a životní úrovně velké části obyvatelstva, je v nejzákladnějším smyslu pomýlenou politikou.

 

© Project Syndicate 2013
www.project-syndicate.org

Související