Je na čase začít mluvit o dluhu. Můžeme ho nazvat třeba kostlivcem ve skříni, kterého každý raději přehlížel. Nakonec však narostl do takových rozměrů, že se kvůli němu ekonomiky otřásají ve svých základech.

Když jsem byl naposledy v Singapuru - který má nejrozumnější obyvatelstvo na světě -, nešlo tam přehlédnout některé nešťastné ekonomické kroky. Přestože jde o jednu z nejvolnějších, nejinovativnějších a nejkonkurenceschopnějších ekonomik na světě, Singapur nyní stagnuje.

I když dosud těží z dědictví, které mu zanechal zakladatel a premiér Lee Kuan Yew, klesá mu produktivita. Od roku 2011 totiž vykazuje buď nulový, nebo ještě nižší růst ekonomiky. V porovnání s jinými problémy ve světě se to může zdát jako maličkost, jenže není.

Pokud si Singapur opravdu sáhl na limity růstu své ekonomiky, pak je svět o krok blíž tzv. Minského momentu. Jde o nebezpečný bod v rámci dluhového cyklu, kdy hotovost generovaná aktivy už nepostačuje k obsluze dluhu, na jehož koupi bylo aktivum pořízeno. Singapur je vlastně takový lakmusový papírek. Navíc jde o perfektní příklad hypotézy ekonoma Hymana Minského, který věřil, že stabilita sama sebe destabilizuje.

Současná situace je klasický Minsky. Tento virtuos teorií finančních krizí věřil, že vnitřní dynamika systému může sama o sobě generovat šoky. Svou roli hrají nejrůznější ekonomické faktory - banky, firmy, vlády a také lidé -, které usínají v dobách rozkvětu hospodářství na vavřínech. Je to prosté - nechají se uchlácholit tím, že dobré časy potrvají věčně. A ve výsledku mají tendenci v honbě za zisky více riskovat.

A co v případě podobného scénáře udělají politici? Přece to samé, co vždycky. Chrlí do světa ty stejné fráze, a stejně jako Nero hrál na housle, když hořel Řím, také oni si při požáru Evropy fidlají na své nástroje. Namísto toho, aby o něčem rozhodli a začali konat, plahočí se svými beznadějnými taktikami. A snaží se přesvědčit ostatní, že budou fungovat.

Jejich modus operandi je udržet dostatečně nízké sazby, aby tak mohli mít vliv na svou dluhovou zátěž. Jinými slovy předstírají, že mají věrohodný plán, ale nikdy neřeší strukturální problémy a jednoduše si jen kupují více času.

Až příliš dlouho máme štěstí, že jim to procházelo. Jenže toto štěstí může brzy vypršet. Strašák nízké inflace, nebo dokonce deflace má nyní vyšší šanci na úspěch. Pamatujme na to, že náklady na obsluhu dluhu narůstají v deflačním režimu mnohem rychleji.

Už se nejspíš zapomnělo na to, že nám byl na rok 2014 slíben konec krize. Místo toho se řítíme k bodu zvratu, kdy bude obtížnější dluh obsluhovat, jelikož politika předstírání způsobila depresi v oblasti investic i spotřeby.

V současné době je dluhové zatížení mnohem vyšší než před krizí - konkrétně je na 80 procentech HDP, oproti 45 procentům HDP před pouhými 10 lety. Ať už je načasování jakékoli, Spojené státy, Evropa i Čína směřují vstříc dalšímu Minského momentu.

Související