Kdo rozházel 530 miliard

Hurá, hurá, vyhráli jsme! Představitelé vládní koalice se radují, že stát nebude muset firmě Diag Human vyplatit deset miliard korun kvůli nediplomatickému výroku, kterého se před více než čtvrtstoletím dopustil bývalý ministr zdravotnictví Martin Bojar. Je však skutečně důvod k nějakým velkolepým oslavám? Tentokrát to vyšlo, ale v jiných případech ministři a poslanci svými chybnými rozhodnutími připravili stát a potažmo občany o desítky miliard korun.

Od počátku tisíciletí podle propočtu týdeníku Ekonom přišli daňoví poplatníci jen kvůli první desítce největších politických selhání o skoro 530 miliard. Z uvedené částky by přitom bylo například možné zaplatit stavbu dvou tisíc kilometrů dálnic (ovšem nepředražených) nebo splatit téměř třetinu státního dluhu.

Svým rozsahem je výjimečný případ solárního boomu, kdy vinou nečinnosti politiků přijdou domácnosti, firmy i státní rozpočet během let 2011 až 2030 o částku dosahující až ke 300 miliardám korun.

Další případy se pohybují v řádu desítek miliard korun. Spadá sem neefektivní čerpání evropských fondů, ztrátová deblokace dluhu bývalého Sovětského svazu, předražené stavby dálnic, zbytečně nákladný způsob výběru mýtného či nevůle politiků řešit včas příval nezdaněných pohonných hmot do Česka.

Staré šrámy bolí méně než ty nové, proto zde nebudeme vzpomínat na chyby politických představitelů z 90. let. Našlo by se jich spousta - benevolentní udělování licencí pochybným bankám, kauza podezřelého odprodeje českých pivovarů z majetku IPB nebo třeba pozdní reakce na tunelování privatizačních fondů a na podvody s lehkými topnými oleji.

Stejně tak neuvádíme případy špatného hospodaření státem vlastněných podniků, jako jsou Česká exportní banka a Lesy ČR. A vyhýbáme se také případům, jejichž posouzení závisí na pravicovém či levicovém vidění světa. Příkladem mohou být církevní restituce. I přes všechna uvedená omezení zbývá děsivých případů více než dost.

Příběh solárního šílenství

Úspora v případě razantního snížení výkupních cen 213 miliard korun, v případě úplného zastavení solárního boomu až 298 miliard. Tolik by se dalo podle propočtu týdeníku Ekonom ušetřit, pokud by se ministři a poslanci odhodlali k zásahu proti živelnému růstu byznysu ve fotovoltaice již před koncem roku 2009.

Jak Ekonom k této částce dospěl? V případě včasného zásahu nemuselo v tuzemsku během roku 2010 vyrůst přes 700 velkých solárních elektráren o celkovém instalovaném výkonu 1300 megawattů, za jejichž dotování stát, občané i firmy ročně platí zhruba 17 miliard korun.

Od této částky je však třeba odečíst takzvanou solární daň, kterou v závěru roku 2010 zavedla vláda premiéra Petra Nečase. Do loňského roku stát z přislíbených provozních dotací srážel 26 procent, od letoška se jedná o 10procentní srážku.

Pro zjednodušení výpočtu předpokládejme, že částka 17 miliard korun před sražením daně zůstane v čase stabilní. Zanedbáme tedy inflační doložku a také opotřebení panelů, jež v čase snižuje výrobu elektřiny ze slunečního záření.

Po očištění o sraženou daň se dostáváme k částce 298 miliard korun. Tuto sumu lze brát spíše jako horní odhad výše zbytečně utracených peněz. Počítá totiž s naprostým zastavením příspěvků pro velké solární elektrárny, které nebyly hotové na Silvestra 2009. Debata se před pěti lety vedla spíše o razantním poklesu výkupních cen z původní hodnoty zhruba 12 korun za kilowatthodinu.

Tehdejší vedení Energetického regulačního úřadu tehdy zmiňovalo jako férovou částku šesti korun za kilowatthodinu. Předpokládejme, že za těchto podmínek by polovina solárních parků ve sledovaném roce nevznikla, druhá polovina investorů by se smířila s poloviční výkupní cenou.

V tomto scénáři se dostáváme k možné úspoře 213 miliard korun během celého dvacetiletého období. Srážkovou daň by v daném případě nebylo nutné zavádět a stát by si ušetřil práci, kterou dnes má se soudními spory a arbitrážemi s rozzuřenými investory.

Zmínky o státním rozpočtu nejsou v textu náhodně. Dopad financování solárních elektráren do cen elektřiny pro podniky a domácnosti se stal natolik neúnosným, že vláda začala část těchto nákladů hradit. V minulých letech příspěvek ze státní kasy dosahoval 11,7 miliardy korun za rok.

Spěchej pomalu

Kde se stala chyba? Vláda v roce 2009 reagovala na růst byznysu se zelenou energií příliš pozdě. Vina padá hlavně na nestranického premiéra Jana Fischera a jeho ministry, ale také na celou Poslaneckou sněmovnu. Spornou roli v celém příběhu sehrál i dominantní výrobce elektřiny ČEZ.

Příchod "solární pohromy" byl zcela zřejmý už na jaře zmíněného roku. Ceny fotovoltaických panelů díky rozmachu výroby v Číně prudce klesly, zatímco výkupní cena vyrobené elektřiny se mohla dle platného znění zákona o podpoře obnovitelných zdrojů energie snižovat jen o pět procent ročně. Během krátké doby začal chystat projekt solární elektrárny snad každý, kdo měl volně k dispozici alespoň pár desítek milionů korun. Návratnost investice se totiž dostala i na sedm let, přičemž stát garantoval výhodné výkupní ceny po dobu 20 let.

Bývalý premiér Mirek Topolánek (ODS) se později hájil, že zasáhnout chtěl. Jenže mu to zmařila opozice a straničtí odpadlíci, kteří jeho vládě v březnu 2009 vyslovili nedůvěru. Po následné politické krizi nastoupila v květnu "úřednická" vláda vedená šéfem Českého statistického úřadu Janem Fischerem.

Ministrem průmyslu a obchodu se stal generální ředitel společnosti ČEPS Vladimír Tošovský, který jako zkušený energetik měl o rozsahu problému jistou představu. Ministerstvo v srpnu oznámilo, že chystá novelu zákona, jež by umožnila rychlejší pokles výkupních cen. "Snahou ministerstva je, aby novela zákona byla účinná už od 1. ledna příštího roku," uvedl tehdy úřad v tiskovém prohlášení.

Pak už politici vršili jednu chybu za druhou. Vláda si dala načas a novelu schválila až v polovině listopadu. Současně se v návrhu objevilo, že snížit výkupní ceny elektřiny z fotovoltaiky o více než pět procent bude možné až v lednu roku 2011. "Současný režim podpory pro všechny běžící projekty se v roce 2010 nemění," přiznal tehdy ministr Tošovský.

Právě v tu chvíli vypuklo pravé solární šílenství. Stovky podnikavců začaly pracovat na včasném dokončení svých projektů - nebo s nimi začaly alespoň kšeftovat. Podivnou roli zde sehrál ČEZ, který odkoupil čtyři obrovské projekty o celkovém výkonu 101,7 megawattu. A ve všech případech byl prodávajícím či dodavatelem stavby subjekt s neprůhlednou vlastnickou strukturou.

Za podivný lze označit i postup poslanců, kteří se schvalováním novely zrovna nepospíchali. Naopak přicházeli s návrhy, jež by ve výsledku rozsah solárního boomu ještě zvětšily. Poslanec Oldřich Vojíř (ODS) například navrhoval snižovat výkupní cenu nejvýše o 25 procent ročně, jeho stranický kolega Ondřej Plašil chtěl dát investorům do největších solárních parků čas až do dubna 2011.

Poslanecká sněmovna vládní návrh novely schválila až v březnu 2010. Varování distributorů energií, zástupců Energetického regulačního úřadu ani médií politici nevyslyšeli. Pozdní reakce na solární boom představuje zdaleka nejdražší selhání české politické reprezentace.

Nevyčerpat, promrhat, rozkrást

Druhý největší případ selhání českých politiků se odehrál o dva až tři roky dříve. Řeč je o čerpání peněz z fondů Evropské unie. Připomeňme, že v programovém období let 2007 až 2013 měli rozdělit mezi úspěšné žadatele o dotací z evropských fondů částku okolo 700 miliard korun. Dnes je prakticky jisté, že desítky miliard korun zůstanou nevyčerpány.

Před startem nového programového období udělali ministři řadu chyb. Roztříštili evropské peníze do 18 operačních programů a zavedli složitý byrokratický proces pro jejich získání. Vina padá na hlavu vlád vedených Jiřím Paroubkem (ČSSD) a Mirkem Topolánkem (ODS).

Nejvyšší kontrolní úřad ve své červnové zprávě o stavu čerpání evropských fondů odhadl nevyužitou částku na 65 miliard korun. "Češi mimo jiné chybovali při výběru projektů. Příkladem může být stavba zdvihacího mostu v Kolíně dimenzovaného na dopravní lodě, které po Labi vůbec neplují," uvedl prezident NKÚ Miloslav Kala v hodnotící zprávě.

Podporu z evropských peněz podle NKÚ dostaly i předražené projekty bez viditelného výsledku, třeba marketingová kampaň "Ryba domácí" za více než 150 milionů korun. Další podpořené projekty v budoucnosti zase zatíží státní rozpočet dalšími výdaji - například rozsáhlé komplexy vědeckých center.

K tomu je třeba přičíst podezřelé přidělování evropských peněz, kterým se neblaze proslavili hlavně úředníci Regionálního operačního programu Severozápad. Bývalý ředitel dotačního úřadu Petr Kušnierz byl loni v lednu pravomocně odsouzen za přijímání úplatků a zneužití pravomoci veřejného činitele a stráví pět let ve vězení.

Nepříjemným důsledkem těchto přehmatů jsou takzvané korekce, kdy úředníci Evropské komise škrtají v objemu přislíbených peněz a zatěžují pokutami státní rozpočet. Jen v roce 2012 komise odňala České republice částku 125 milionů eur, česká vláda z vlastní iniciativy provedla korekce za dalších 228 milionů eur. Největší skluz v čerpání dnes vykazuje Operační program Životní prostředí, v němž zůstává 42 procent peněz nerozděleno.

Ministerstvo životního prostředí představilo v minulém týdnu plán, jak alespoň část peněz zachránit. Chce je přesměrovat třeba na zateplení veřejných budov. "Celkově tak dokážeme zachránit 10 miliard korun, které mohou být investovány do užitečných projektů," věří šéf resortu Richard Brabec (ANO).

Pro úplnost je třeba dodat, že ještě před třemi lety hrozil větší debakl. Zejména od roku 2012 se tempo čerpání dotací výrazně zlepšuje a příliv peněz z Bruselu viditelně vylepšuje stav českého státního rozpočtu.

Dálnice k nezaplacení

Státní kasu naopak stahují do záporných čísel například předražené stavby silnic a dálnic. Zatímco v Česku jsou stavební náklady na jeden kilometr dálnice 355 milionů korun, v sousedním Německu činí 260 milionů korun, tedy o čtvrtinu méně. I s tímto zjištěním přišel Nejvyšší kontrolní úřad poté, co si "posvítil" na výstavbu tuzemské dopravní sítě.

Závěr kontrolorů zní: náklady na stavbu českých dálnic mohly být o 12 až 20 procent nižší, což v součtu za 74 prověřených staveb představuje úsporu 26 až 43 miliard korun. Na vině jsou hlavně četné vícepráce, problematický výkup pozemků a také obstrukce účastníků územního a stavebního řízení.

Skutečný rozsah plýtvání při výstavbě infrastruktury je vyšší. NKÚ se totiž ve své zprávě, kterou zveřejnil v loňském srpnu, zaměřil pouze na stavby z období od ledna 2008 do září 2012. Problémy s předražováním stavebních prací se však vyskytovaly již před rokem 2008. Od loňska se situace zlepšuje, ale jen díky tomu, že krizí vyhladověné stavební podniky začaly nabízet výrazně nižší ceny, aby v silné konkurenci uspěly.

Za plánování a výstavbu silnic a dálnic je odpovědné Ředitelství silnic a dálnic ČR (ŘSD), tedy úřad podřízený ministerstvu dopravy. K bezproblémovému fungování má daleko. Stačí zmínit fakt, že od srpna 2010 se v jeho čele vystřídalo sedm ředitelů. Poslední změna nastala v minulém týdnu, kdy se funkce ujala bývalá manažerka Agrofertu Soňa Křítková.

Motivace k úspornému jednání na straně ŘSD i stavebních firem chybí, dozor na staveništi selhává. Svůj podíl za prodražování nesou starostové obcí podél nových dálnic a jejich požadavky na protihlukové zdi a další dálniční sjezdy. Všichni zúčastnění se drží hesla, že z cizího - rozuměj ze státních či evropských peněz - krev neteče.

Problémy s výstavbou dálnic nejsou v Česku jen otázkou peněz. Například chybějící úsek dálnice D8 měl být hotový již na konci roku 2010. Dodnes se zde nachází jen staveniště. Dokončení stavby oddalují jak odpor ekologických aktivistů, tak i masivní sesuv půdy, k němuž došlo loni v červnu u Litochovic.

Zapomenout nelze ani na problémy s kvalitou. Povrch dálnice D47 na Ostravsku se krátce po uvedení do provozu v roce 2008 začal vlnit. Následně vypukl spor mezi ŘSD a stavební společností Eurovia CS, kdo je za hrbolatou dálnici odpovědný. Správce dálniční sítě tvrdí, že na části úseku chybí vhodné podloží, stavebník to odmítá. ŘSD chce spor řešit u arbitrážního soudu.

Dobře utajené cisterny

Kvalitní silniční síť uvítají nejen motoristé a poctiví přepravci nákladu, ale i podvodníci. Ti před přibližně pěti lety našli nový trik - začali v cisternách do Česka ve velkém dovážet naftu a benzin z okolních zemí, aniž by se obtěžovali odvést státu daň z přidané hodnoty. A následně začali bombardovat čerpadláře s nabídkou levnějších pohonných hmot. Často se jednalo o nově založené firmy, jež zanikly dříve, než měly prvně odvést DPH státu.

S těmito nabídkami se setkali dokonce i značkoví prodejci. "Měli jsme tu nabídku od firmy, kterou vedla osmnáctiletá dívka a druhým jednatelem byl 88letý dědeček. Evidentně tam někdo nastrčil bílé koně," uvedl tehdy ředitel společnosti Benzina Martin Durčák.

Stát dlouho nečinně přihlížel, jen občas provedl v pohraničí zátah na cisterny s nezdaněným palivem. Poctiví prodejci pohonných hmot začali usilovat o dlouhodobější opatření - podnikání v oboru až po složení kauce či odpovědnost konečného prodejce za uhrazení DPH. Odpovědnost zde padá hlavně na ministerstvo financí, které s menší přestávkou vedl v letech 2007 až 2013 Miroslav Kalousek (TOP 09).

Zákonodárci zareagovali až v loňském roce, kauce ve výši 20 milionů korun byla pro distributory pohonných hmot povinná od počátku října. Rozsah podvodů znatelně klesl. "Kauce se ukázaly být úspěšným opatřením na potlačení šedé zóny. Pomohly vyčistit trh od nepoctivých firem s neprůhlednou formou vlastnictví," potvrzuje mluvčí skupiny Unipetrol Mikuláš Duda.

Nadšení poctivých čerpadlářů nicméně kazí rozhodnutí Ústavního soudu z letošního května. Soudci s platností ke konci června roku 2015 kauce zrušili. Vadila jim paušální výše částky, která diskriminovala malé velkoobchodníky oproti těm velkým.

Ministerstvo financí odhaduje rozsah daňových úniků v oblasti motorových paliv před zavedením kaucí na osm miliard korun ročně. Za období od počátku roku 2009 do září 2013 tak mohl státní rozpočet přijít o přibližně 36 miliard korun.

O další peníze přišel stát vinou neuváženého zvýšení spotřební daně z motorových paliv na počátku roku 2011. Zatímco v roce 2010 vybral na této dani 81,4 miliardy korun, loni už to bylo jen 76,6 miliardy. Zejména kamionoví dopravci totiž omezili své zastávky u českých pump a dali přednost naplnění nádrží levnější naftou v sousedních státech.

Rychle a netransparentně

Předchozí kauzy mají své kořeny hlavně v období od roku 2006 až po současnost. Tristní případy zacházení s veřejnými penězi však nalezneme i v předcházejících letech.

Co s nedobytným dluhem, který zbyl po rozpadlém Sovětském svazu? Vláda Miloše Zemana se na jaře roku 2001 rozhodla pro rychlý odprodej. Jenže spěch se vůbec nevyplatil. Za dluhy v objemu zhruba tří miliard dolarů tehdy získala jen 22 procent jejich nominální hodnoty.

Podivný obchod vyvolával již před třinácti lety ostré reakce ze strany opozice a médií. Ta upozorňovala na nápadnou nevýhodnost transakce i na pochybnosti okolo kupce. Dluh totiž převzala netransparentní firma Falcon Capital, kterou reprezentoval bývalý šéf Slovnaftu Jozef Čimbora. Podle médií však v ní měl hlavní slovo Gruzínec Paata Mamaladze.

V ruském deníku Kommersant se v té době objevila informace, že Rusko je připraveno ve zboží či v penězích uhradit polovinu dlužné částky. Česko tak zbytečně přišlo o zhruba 30 miliard korun, jež zmizely neznámo kde. Na pochybnosti okolo kupujícího tehdy upozorňovaly i tajné služby. Marně.

Podivný obchod proběhl. Za prodej pohledávek tehdy na ministerstvu financí odpovídal náměstek Ladislav Zelinka. Ten musel z funkce později odejít po machinacích s prodejem peruánského dluhu. Na vládní úrovni se deblokací ruských závazků zabývali hlavně ministr financí Pavel Mertlík a ministr zahraničí Jan Kavan.

Tunely, mýtné a pandury

Druhou pětici velkých politických selhání tvoří skupina kauz, u nichž lze hovořit o ztrátě okolo deseti miliard korun. Spadá mezi ně podezřelý tendr na výběr mýtného na dálnicích, pražský tunel Blanka, předražený nákup rakouských obrněných transportérů Pandur II, prohraná arbitráž s americkou CME a také byznys s ubytovnami pro sociálně slabé (více v grafice dále).

Zapomínat nelze ani na tragické případy, jež sice nevynikají ztrátou v řádu desítek miliard korun, ale došlo kvůli nim ke zmaření lidských životů. Připomenout je třeba hlavně metanolovou kauzu na podzim roku 2012, kdy kriminální gangy zaplavily trh hektolitry závadných lihovin. O život přišlo 53 lidí, další desítky mají nenávratně poškozené zdraví. Vláda do té doby rizika vyplývající z ilegální výroby alkoholu nebrala příliš vážně. Právě to je na výše zmíněných kauzách nejsmutnější.

Prakticky u všech bylo dopředu jasné, že jde o průšvih, a celá řada občanských aktivistů, novinářů i politiků na nesrovnalosti upozorňovala. Jenže scházela vůle včas a účinně zasáhnout. Proto se dodnes objevují dohady a spekulace, zda za velkými selháními nebylo i něco více než jen obyčejná neschopnost vládnoucí garnitury.

Na závěr je třeba dodat něco pozitivního. Řadě dalších miliardových ztrát se podařilo - z nemalé části díky tlaku médií a občanské společnosti - zabránit. Známý je příklad dálnice D47, jejíž výstavbu zadala vláda Miloše Zemana těsně před parlamentními volbami v roce 2002 izraelské společnosti Housing & Construction.

Tento krok se stal terčem ostré kritiky kvůli výběru dodavatele bez soutěže i kvůli přemrštěné ceně. Podle projektu firmy měla výstavba a 25letý provoz dálnice vyjít na 125 miliard korun, po zohlednění inflace možná až na dvojnásobek. Nová vláda vedená Vladimírem Špidlou smlouvu zrušila. Ušetřila tím desítky miliard korun, musela však Izraelcům vyplatit odstupné ve výši 600 milionů korun.

David Tramba

Jak to vidí byznys

Které selhání politiků během posledních 20 let považujete za nejhorší?

Otevření prostoru pro neomezený růst poplatků za obnovitelné zdroje energie snížilo konkurenceschopnost českého průmyslu.

Petr Choulík
generální ředitel Linde Gas

Jsou to už vleklé problémy. Pro investory je důležité znát daňovou strategii země, která by se neměla stále měnit. Pak je tu také tristní vymáhání práva.

Magdalena Souček
vedoucí partnerka EY v České republice

Nedostatek politické odvahy nutné k provedení strukturálních reforem v oblasti zdravotnictví, důchodů a školství.

Radek Špicar
viceprezident Svazu průmyslu a dopravy ČR

Vytvoření nesmyslné sociální sítě, která místo aby chránila potřebné, učí šmahem lidi nepracovat.

Kvido Štěpánek
ředitel společnosti Isolit-Bravo

Chybějící vize Českého státu hodná následování, vznešená výzva pro celou společnost. V životě nejde jen o kupčení, daně, sazby. Jde o vyšší cíle.

Jaroslav Řasa
zakladatel ABRA Software

11,7 mld. Kč
Tolik stát přispívá z rozpočtu na částečnou úhradu nákladů spojených s financováním zelených energií, tedy hlavně výroby z velkých solárních parků.

Foto: ČTK, Zuzana Šmajlerová, Ondřej Besperát, Matej Slávik, Isifa, Profimedia.cz, archiv