Bugatti: Značka tří národů

Se značkou Bugatti je u nás neodmyslitelně spojena závodnice Eliška Junková, která jako první žena dokázala na závodních tratích porážet muže. Jazzový skladatel Jaroslav Ježek složil na její počest Bugatti Step. Když v roce 1994 ve věku 93 let zemřela, její opuštěná stříbrná bugatka stála před krematoriem čestnou stráž.

Vozy této automobilky, ke které se hlásí Italové, Němci i Francouzi, se ovšem staly legendou nejen u nás, ale v celém světě. Argentinská firma PurSang proto dodnes nabízí repliky meziválečných bugatek a koncern Volkswagen se rozhodl automobilku vzkřísit. V roce 1998 zahájil výrobu moderních vozů Bugatti tam, kde bylo původní sídlo, tedy v alsaském Molsheimu.

Zakladatel firmy Ettore Bugatti se narodil roku 1881 v Miláně. Pocházel z rodiny, ve které se láska ke kráse předávala z generace na generaci. Jeho dědeček byl architektem a sochařem, teta si vzala malíře. Ettorův otec byl rovněž malířem a tvůrcem uměleckého nábytku, v jeho domě bývali hosty nejlepší doboví skladatelé a sochaři. Snad i proto bývají klasické bugatky považovány nejen za skvělé stroje, ale zároveň za umělecká díla.

Mladý Ettore také původně snil o čistě umělecké dráze, na kterou se však nakonec vydal jeho mladší bratr Rembrandt. Osud budoucího podnikatele ovlivnily motoristické závody, které viděl, když mu bylo čtrnáct let. Pak se pustil do úpravy zakoupené motorové tříkolky a záhy nabyl fenomenálních technických znalostí. V sklepě rodného domu sestrojil i vozidlo, které poháněly čtyři motory.

V pouhých 19 letech postavil Ettore Bugatti automobil Tipo 2, který na milánské výstavě v roce 1901 získal zlatou medaili. Oceněný vůz si koupil baron de Dietrich. Ten pak několik let mladého nadšence sponzoroval, díky čemuž vznikla první série vozů známých jako de Dietrichovy bugatky. Ettore si tím získal dobré jméno a zakázky od dalších firem. V 25 letech se stal hlavním inženýrem továrny Deutz v Kolíně nad Rýnem.

Pracoval i pro Peugeot

V roce 1907 se Ettore Bugatti oženil a o rok později založil vlastní firmu. První vůz značky Bugatti vyrobil ještě ve sklepních prostorách rodinného sídla, ale když tento model vzbudil velký zájem na výstavě v Paříži, rozhodl se vybudovat vlastní továrnu ve městě Molsheim v Alsasku, které tehdy bylo součástí Německa (k Francii bylo toto území znovu připojeno po první světové válce a díky tomu dnes bývá značka Bugatti zpravidla považována za francouzskou).

Továrna měla zpočátku značné potíže, protože její technicky vyspělé rychlé vozy poněkud předběhly dobu. Ital to vyřešil tím, že některé své myšlenky nabídl jiným automobilkám. Pro firmu Peugeot zkonstruoval malý automobil Bébé se čtyřválcem o objemu 850 kubických centimetrů, který se zásadně lišil od všeho, co tato konzervativní firma nabízela.

Podle spolupracovníků používal "Patron" Ettore Bugatti dosti nestandardní metody. Například nekreslil projekty, ale nové nápady si ustavičně poznamenával na papírky, které nosil po kapsách. Měl neuvěřitelné nadání, takže jeho výpočty vždy přesně seděly. Na rozdíl od ostatních tehdejších konstruktérů si přitom nikdy nepomáhal logaritmickým pravítkem.

Jeho heslem zato byla čistota. Nářadí nesmělo nikdy zůstat špinavé nebo pohozené, nic nemělo rušit charakter prostředí, kde se vozy vyráběly. Majitel se podřizoval stejně tuhé kázni, jakou požadoval od zaměstnanců. I v době, kdy firma rychle rostla, znal přitom všechny jménem.

Smrt bratra, velkého umělce

V předvečer první světové války se Bugatti začal obávat o tři nově vyrobené výkonné motory, které by jistě našly vojenské uplatnění. Proto je raději ukryl pod zemí.

Válečné hrůzy pak nepřímo způsobily, že v roce 1916 přišel o svého talentovaného bratra, sochaře a portrétistu Rembrandta Bugattiho. Ten zhotovoval bronzové sochy slonů, tygrů, lvů, panterů a vlků, přičemž inspiraci čerpal ve velké antverpské zoologické zahradě. Své modely si nesmírně oblíbil, a proto ho bolestně zasáhlo, když vedení zahrady dalo kvůli válečné nouzi většinu těchto nádherných tvorů utratit.

Nějakou dobu pracoval jako dobrovolný ošetřovatel v nemocnici, leč každodenní setkávání s lidským utrpením ještě zhoršilo jeho psychický stav. Když se vrátil do Milána, ocitl se v bezvýchodné situaci. Jeho sochy byly zničeny nebo rozprodány, galerie zavřená.

Rembrandt Bugatti, jehož dochovaná díla jsou dnes nesmírně cenná, se v druhém válečném roce ocitl bez prostředků a stále více trpěl depresemi. Finanční pomoc svého bratra odmítl a spáchal sebevraždu. Jeho soška tančícího slona se později stala symbolem vozů Bugatti Royale. Letos se opět objevila na limitované edici vozů Veyron Grand Sport Vitesse Rembrandt Bugatti v ceně 60 milionů korun.

Mimořádný vztah ke zvířatům měl ostatně i Ettore Bugatti. V šťastnějších dobách svého života choval siamské kočky, čistokrevné foxteriéry a ušlechtilé závodní koně.

Vykopané vítězné motory

Když první světová válka skončila, podnikatel vykopal ukryté motory a zamontoval je do vozů, které potom v roce 1920 triumfovaly na závodě v Le Mans. Ve dvacátých letech se slovo Bugatti stalo synonymem pro závodní automobil, který na závodech nechával soupeře daleko za sebou.

V roce 1924 Ettore Bugatti stvořil legendární lehký model Bugatti T 35. Tento vůz získal dva tisíce vítězství na závodních tratích, včetně první Velké ceny Monaka. Za volant usedali nejlepší profesionální jezdci jako Louis Chiron a Pierre Veyron, bugatky ovšem používalo i mnoho nadšených soukromých závodníků, z našich zejména Vincenc a Eliška Junkovi a Jiří Kristán Lobkowicz.

Elegantní a většinou modrý vůz T 35 s charakteristickým chladičem "do podkovy" se používal v civilní a závodní verzi. Ty se lišily například tím, že cestovní provedení bylo doplněné o blatníky a světla. K zákazníkům patřili zejména šlechtici a nejbohatší průmyslníci, kteří kromě limuzíny se šoférem chtěli používat také sportovní vůz, jenž by si řídili sami. Patron ale své klienty nešetřil. Nechtěl prodávat auta lidem s pochybnou pověstí, a když si mu jeden významný zákazník stěžoval, že vůz v chladných ránech špatně startuje, řekl mu, že kdo má na Bugatti, ten má jistě i na vyhřívanou garáž.

Automobil Bugatti T 35 uspěl zejména proto, že měl výkonný motor, tuhý rám a zároveň nezvykle lehkou konstrukci, díky které se v zatáčkách ovládal snáze než těžké vozy konkurence. Právě tato nejslavnější bugatka se v Argentině dodnes vyrábí jako replika.

V druhé polovině 20. let se však Ettore Bugatti pokusil vymanit ze škatulky závodních a sportovních vozidel. Impulzem se údajně stala pohrdavá poznámka jedné vznešené Angličanky, že Bugatti možná dělá rychlá auta, ale kdo chce jezdit nejlepším, musí si pořídit britský Rolls-Royce.

Ettore proto se synem Jeanem zkonstruoval model Royale, obrovský a zlatem bohatě zdobený vůz s motorem o objemu 15 litrů, který měl být určený pro královské rody a nejbohatší zákazníky na světě. Na trhu se tento automobil, který byl dlouhý skoro jako tehdejší autobus, objevil v roce 1928, tedy těsně předtím, než propukla velká světová hospodářská krize. Ta způsobila, že tento unikátní projekt nepřinesl očekávaný úspěch.

Bugatti naplánoval výrobu 25 kusů modelu Royale. Ve skutečnosti jich však továrna dokončila jen šest, protože v době hluboké recese si téměř nikdo netroufl provokovat veřejnost tak ohromným a drahým automobilem. Ze šesti vyrobených vozů jen tři našly v přiměřené době zákazníka, takže Ettore Bugatti musel projekt v roce 1931 ukončit. Komerční neúspěch vozu Royale ho také přiměl k tomu, že každodenní operativní řízení společnosti předal synu Jeanu Bugattimu, jenž byl rovněž vynikajícím technikem a designérem.

Firmu zachránil rychlovlak

Firmu zachránilo, že motory připravené pro model Royale dokázala uplatnit jinak. Zabudovala je po čtyřech kusech do aerodynamických vlaků zvaných Autorail, které díky tomu jezdily až 200kilometrovou rychlostí. Na francouzské železnici sloužily do roku 1958 a staly se předobrazem moderních rychlovlaků.

Společnost vyráběla také letecké a lodní motory. Jejím dalším pokusem o průnik do jiného oboru byl letoun Bugatti 100P, o jehož stavbě rozhodli Bugattiové v roce 1937. Najali si belgického leteckého inženýra, jemuž dali za úkol, aby s využitím dvou osmiválcových motorů Bugatti postavil letadlo, které bude nejrychlejší na světě. Elegantní stroj však nedostal šanci, protože plány jeho tvůrců zhatila druhá světová válka.

Když zaútočila nacistická vojska, Francouzi dostali strach, že se stroj dostane do rukou Němců, a ti využijí jeho nové technologie pro výrobu rychlých stíhacích letadel. Prototyp byl proto urychleně rozebrán a uschován. Po osvobození se dostal do USA, kde skončil v muzeu - konkurovat novým proudovým letadlům by už nedokázal.

Slovo Bugatti tak dodnes splývá hlavně se sportovními automobily. Syn Jean (křtěný Gianoberto) měl přitom od otce přísný zákaz závodit. Tomuto rozhodnutí se podvolil, nová auta a jejich modernizované verze však testoval tak často, jak jen bylo možné.

Koncem třicátých let šlo především o varianty vozu Bugatti T 57, který v roce 1939 zvítězil v 24hodinovém závodě v Le Mans. V srpnu 1939 Jean Bugatti zkoušel stejný model, když mu zkřížil cestu opilý cyklista, který vyjížděl z polní cesty. Ve snaze zabránit srážce strhl volant, ztratil nad autem kontrolu, narazil do stromu a na místě zemřel. Bylo mu pouhých třicet let.

Ettore Bugatti se musel znovu chopit zodpovědnosti za svůj podnik, ale protože ho Jeanova smrt zcela zdrtila, záhy předal řízení druhému ze svých synů, Rolandu Bugattimu. Sám se přestěhoval do Paříže. Jenže vzápětí byla Francie drtivě poražena a Alsasko se na několik let opět stalo součástí Německa. Továrnu v Molsheimu nacisté zabrali pro zbrojní potřeby, nicméně majiteli vyplatili odstupné. To sice bylo mnohem menší, než kolik činila hodnota podniku, ale jiní v podobné situaci nedostali vůbec nic. Kvůli tomu byl Ettore Bugatti (který přitom Mussolinimu navzdory přijal francouzské občanství) po osvobození osočován z kolaborace. Tyto události se projevily na jeho zdravotním stavu a v roce 1947 zemřel. Bylo mu 66 let.

Po druhé světové válce se společnost Bugatti etablovala jako dodavatel dílů pro letecký průmysl, zatímco produkce automobilů již nikdy nedosáhla původního významu a v polovině padesátých let zanikla. V roce 1964 továrnu koupila společnost Hispano-Suiza, jež v letecké produkci pokračovala - šlo například o díly dopravních letadel Caravelle a Concorde. Dnes je továrna součástí skupiny Safran a stále vyrábí letecké díly.

K bugatkám dorostou škodovkáři

Oživit automobilovou značku se v 80. letech minulého století pokusil italský finančník Romano Artioli. V roce 1987 se mu podařilo získat práva a založil společnost Bugatti Automobili SpA se sídlem v italské obci Campogalliano. Vyrobil asi 150 exemplářů vozu Bugatti EB110 (název symbolizoval oslavu 110. narozenin Ettora Bugattiho), jeho podnikání však bylo ztrátové. Ještě v roce 1994 sice prohlašoval, že chce akcie firmy uvést na burzy v Londýně a New Yorku, o rok později však soud v Modeně prohlásil italskou automobilku za nesolventní.

V roce 1998 práva na značku Bugatti koupil německý koncern Volkswagen. Ten se rozhodl, že tato auta bude opět vyrábět v Molsheimu. "Tradiční kupující, který chce kvalitu, začíná na vstupní úrovni u Škody, postupuje k VW a skončí u Bugatti," vysvětloval strategii někdejší šéf koncernu Ferdinand Piëch s tím, že druhá větev je zaměřená na výkon, začíná u Seatu a pokračuje přes Audi k Lamborghini.

Koncern Volkswagen nyní nabízí luxusní šestnáctiválcové vozy Bugatti Veyron. Jde o nejdražší sériově vyráběný automobil na světě; objem motoru činí osm litrů. Existuje také v provedení kabriolet, který dokáže jet rychlostí až 410 kilometrů za hodinu.

Koncem loňského roku firma představila další limitovanou edici modelu Veyron. Každý ze tří vozů označených "Jean Bugatti" stojí v přepočtu asi 60 milionů korun, z nuly na stovku zrychlí za 2,6 sekundy a má vůbec poprvé logo a rám masky chladiče z platiny.

Petr Korbel

Bugatti Automobiles

- Výrobce luxusních sportovních automobilů se sídlem v alsaském Molsheimu ve Francii.
- Je součástí koncernu Volkswagen.
- Navazuje na původní společnost Bugatti, jež byla založena v roce 1909.
- Loni firma prodala 47 vozů, předloni 31.
- Zaměstnanců má 240.

Přelomové vozy značky Bugatti

6,5 metru
Tolik měřil model Bugatti Royale na délku.

Žádný řidič nikdy nezemřel ani nebyl zraněn kvůli vadě mých vozů. Ettore Bugatti

Eliška Junková, nejslavnější česká automobilová závodnice, a její bugatka na startu závodu Targa Florio v roce 1927.

Jedním z majitelů luxusního sporťáku Bugatti Veyron je i podnikatel Radim Passer, vlastník developerské společnosti PasserInvest.

Foto: Isifa, Bugatti, Wikipedia, ČTK, Jan Zátorský/Mafra, archiv