Ukrajinská krize škodí českým firmám,

Ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek o sobě tvrdí, že má smysl pro kontinuitu. Důkazem může být, že v jeho sekretariátu potkáváme dámu, kterou bylo možné vídat v sekretariátu prvního náměstka už před 23 lety. Tehdy Jan Mládek na ministerstvo docházel jako externí poradce Vladimíra Dlouhého, dnes resort řídí.

Vedle smyslu pro kontinuitu má zřejmě také smysl pro dochvilnost: vzkazuje omluvu, že ho zdržely politické povinnosti, ale zpoždění pak trvá sotva 10 minut. Mnohem větší zpoždění však podle Mládka (přezdívaného Velký Medvěd) nabrala schopnost Česka vstřebávat a aplikovat vědu a výzkum. Od sousedů v Německu se podle něho nelišíme jen úrovní školství, ale také nižší organizovaností a disciplínou. Naši podnikatelé například volají po duálním školství, které v Německu funguje, ale zároveň odmítají povinné členství v Hospodářské komoře, jež je pro funkční systém duálního vzdělávání nezbytné.

Česká republika má exportní strategii, jež počítá s 12 prioritními zeměmi. Mezi nimi jsou třeba Irák, Ukrajina, Rusko či Indie. Nenastal čas ten seznam obměnit?

Chci držet určitou kontinuitu a výběr prioritních teritorií vycházel z požadavků firem. Bylo by nesmyslné, aby si nová vláda vymýšlela jiné země. Rozumím dotazu na Irák a Ukrajinu, protože tam zuří občanská válka. K obměně už jednou došlo: Irák nahradil Egypt, když propuklo arabské jaro, a obdobně budeme jednat s podnikatelskými svazy o další možné změně. V případě Ruska a Indie ten dotaz nechápu. Soudím sice, že BRICS je trochu umělý konstrukt, ale přes veškeré problémy, které tyto země mají, nevidím žádný důvod, proč je vyřazovat ze seznamu.

Obchody s Ruskem však může ohrozit ukrajinská krize. Jaké má důsledky?

Negativní, a mohou být ještě negativnější. Na Ukrajinu připadá zhruba procento českého vývozu, Rusko reprezentuje pět procent. Jednoduchý obchod není primárně ohrožen, ale vše se komplikuje v případě složitějších operací spojených s úvěry, pojištěním a rizikem, že projekt nebude dokončen či odběratel nezaplatí. Situaci zhoršuje znehodnocování tamních měn, protože tím dochází ke zdražování dováženého zboží na ukrajinském a ruském trhu. Některé záměry českých firem jsou nyní zmrazeny a jejich budoucnost ohrožena.

Neměli by se Češi více angažovat v řešení sporu mezi Ruskem a Ukrajinou?

Kolega Lubomír Zaorálek, ministr zahraničních věcí, tomuto pokušení jednou čelil, ale soudím, že i on již vystřízlivěl. V okamžiku, kdy se Rusko dostalo do geopolitického střetu se Spojenými státy, nemá země naší velikosti šanci, aby něco diplomaticky zprostředkovala.

Takže zůstaneme u tradičních nástrojů podpory vývozu. Těmi jsou exportní banka, exportní pojišťovna, obchodní radové a CzechTrade. Jak jste s nimi spokojen?

Pojišťovna EGAP funguje. Přestala být dvojčetem České exportní banky, pojišťuje také řadu vývozních operací financovaných komerčními bankami - ten poměr už je asi 3:1.

Větší problémy jsou s Českou exportní bankou. V tomto případě vypadli ze skříní kostlivci a tyto staré případy je třeba vyřešit. Tato banka je ovšem klíčovou institucí pro podporu vývozu investičních celků.

S každou novou vládou přichází dohadování o postavení obchodních radů. Není na čase stanovit kompetence v oblasti zahraničního obchodu zákonem?

Andrej Babiš má letité zkušenosti se zahraničním obchodem a upozorňuje, že už za starého režimu docházelo k obrovským rozmíškám mezi obchodníky a ministerstvem zahraničí. Kořeny sporu tedy netkví v kompetenčním zákonu - ten ho svojí vágností jen prohloubil.

V zásadě už není možné, aby veškerou podporu vývozu měl v pravomoci jeden úřad. Kdyby si zahraniční síť vzalo na sebe jen MPO, chyběla by spolupráce s velvyslanci, a ta je v některých zemích stále naprosto nezbytná. Na druhou stranu to ale nemůže být všechno jen v rukou ministerstva zahraničí, protože tomu brání Vídeňská úmluva i skutečnost, že část diplomatického sboru považuje obchod za něco nedůstojného. Musíme tedy stále hledat nějaké dohody.

Detaily se jistě dají upřesňovat, ale proč by se nedaly stanovit alespoň hrubé mantinely?

Určité vylepšení kompetenčního zákona by možná pomohlo, ale ten zákon představuje Pandořinu skříňku. Jakmile v něm navrhnete jakékoli změny, nikdy nevíte, kde to skončí. Nevidím proto jako dobrý nápad, abych tuto otázku nastoloval. Místo toho jsme se zásadně posunuli ve snaze o domluvu, protože kromě obecné dohody s ministrem zahraničí již máme také dohodu podrobnější, jež se týká i například agentury CzechInvest.

Jak si vlastně představujete budoucnost CzechInvestu?

Plán na spojení CzechInvestu s agenturou CzechTrade, který vymyslel jeden z mých předchůdců, byl nesmyslný. Agentura na podporu vývozu musí působit na mnohem větší ploše, protože obchodovat můžeme skoro všude.

Lákat přímé zahraniční investice však má smysl jen v několika nejvyspělejších zemích. Proto měl CzechInvest kanceláře v USA, Japonsku, Číně, Německu a Velké Británii. Tato síť by měla být obnovena, pouze bychom k tomu chtěli přidat jihokorejský Soul.

Jenže na CzechInvest přešly i různé činnosti, které s investicemi nemají nic společného. Co s tím?

Přál bych si, aby tato agentura vystupovala daleko aktivněji. Z hlediska kompetencí je to přitom jednoduché - byť se její zástupci v zahraničí bez podpory velvyslanců také neobejdou, tato instituce patří jednoznačně pod MPO a své hlavní úkoly, tedy domlouvání podmínek se zahraničním investorem, plní v tuzemsku.

V dnešním CzechInvestu se však skutečně jen menší část zaměstnanců zabývá investicemi, většina se věnuje strukturálním fondům EU. Myslím si, že moji předchůdci to udělali proto, aby zastavili získávání zahraničních investic a agentuře dali úplně jiný smysl. Potíž je v tom, že tato dvojí činnost již v rámci CzechInvestu funguje a změny by byly administrativně nesmírně složité.

Nevyžaduje ale tato dvojí činnost dost odlišný druh lidí?

Ano a tento problém se nám teď vrátil v souvislosti se služebním zákonem. Musíme se rozhodnout, zda CzechInvest spadne pod služební zákon, nebo jeho zaměstnanci budou fungovat v režimu zákoníku práce. Pracovníci, kteří rozdělují evropské peníze, by určitě měli být profesionálními úředníky, už proto, aby v případě selhání mohli být hnáni k zodpovědnosti. Naproti tomu lidé, kteří lákají investory, by měli být mnohem pružnější a neměli by získat definitivu, protože tato činnost má blízko k byznysu. Hledáme tedy řešení, které by tento rozpor zohlednilo.

Poslední velké úspěchy při lákání průmyslových investic mají společného jmenovatele, a tím je Korea. Čím si to vysvětlujete?

Korea se stala významným obchodním partnerem, také je zde důležitým investorem, z Korejské republiky k nám jezdí spousta turistů. Nedošlo k tomu proto, že by si naše předchozí vlády vybraly Koreu, nýbrž proto, že Korejci si vybrali nás. Není náhodou, že jsme nedávno podepsali dohodu s korejskou firmou Nexen Tire o výstavbě závodu na výrobu pneumatik u Žatce a dohodli se s firmou Hyundai Mobis, jež v Mošnově postaví závod na výrobu automobilových světel.

Neprojevujeme však až přehnané nadšení pro zemi, jejíž kultura se od evropských standardů dost liší? O rozdílech jsem se nedávno osobně přesvědčil. Když jsem navštívil nošovickou automobilku Hyundai, chtěl jsem mluvit s odboráři, ale v továrně to nešlo. Musel jsem za nimi až do Frýdku-Místku. Na straně druhé jsem byl také v kolínské automobilce TPCA. Oba tyto podniky byly projektovány pro roční výrobu 300 tisíc aut. V Nošovicích z toho vyždímají 303 tisíc vozů, v TPCA 240 tisíc. Na investice ze kterých zemí se nyní zaměříte? Například Velká Británie dává najevo, že by zde chtěla mnohem více investovat a obchodovat.

Má možnost to udělat, a my ostatně také chceme obnovit kancelář CzechInvestu v Londýně, byť už je to spíše finanční centrum než středisko reálné ekonomiky. Respektujeme konsenzus, který tady existuje od počátku 90. let, že by u nás měli působit investoři z řady různých zemí. Proto v tuto chvíli nevidím žádný problém v tom, že dochází k nárůstu asijských investorů. Přivítal bych tu rovněž investory z Číny, kterých zde dosud působí jen malé množství.

Není trochu paradox, že vytváříme pobídky pro nové investory, ale stávající podniky mají obrovský problém, když chtějí najmout například odborníka z Číny či Indie?

To je opravdu potíž. Do této situace nás svého času dostal Ivan Langer, který těsně před vypuknutím krize v roce 2009 začal přes naše varování rozdávat modré karty málo kvalifikovaným pracovníkům z Ukrajiny, Moldavska, Mongolska či Vietnamu, a vzápětí plýtval státními penězi za letenky, aby se ti lidé vrátili domů. V úřadech, které se tím zabývají, tak vznikla averze k zahraničním pracovníkům. Také se mi nelíbí, že chcete-li odborníka ze zemí mimo EU, máte s tím dnes značné problémy. Vedeme proto jednání, aby se to zlepšilo.

Proč podporujete Amazon? Vždyť logistická centra znamenají obrovský zábor půdy, přičemž vznikne jen relativně málo a nepříliš dobře placených míst.

Samozřejmě bychom chtěli, aby tady vznikala lépe placená místa. Ale v okamžiku, kdy máte téměř 600 tisíc nezaměstnaných, se musíte nejprve starat, aby vznikla alespoň nějaká. Amazon považuji za takovou dočasnou šanci, které by byla škoda nevyužít.

Nenastal už ale čas věnovat se spíše regeneraci starých průmyslových areálů a nechat půdu na pokoji?

Bylo by optimální, kdyby se bouraly staré továrny a na jejich místě vznikaly nové. Jsou v tom však dva zásadní problémy. Z regenerace starých průmyslových areálů si někteří udělali zlatý důl, takže je strašně drahá. A investoři mají obavy, aby se v takzvaných brownfieldech dodatečně neobjevila nějaká stará ekologická zátěž, ze které vzejdou trable. Vytvářejí proto obrovský tlak, aby mohli postavit nový závod na zelené louce.

Podniky si stěžují, že poslední ročníky, kterým se dostalo odpovídajícího vzdělání, odejdou do důchodu a za nimi zeje černá díra. Budete hledat s ministrem školství dohodu, jak situaci řešit?

Termín černá díra je přehnaný, ale schod v počtu kvalifikovaných lidí jasně vidíme. U nás přitom není zásadní problém s velkými podniky, jako je Škoda Auto. Ty mohou celkem bez potíží provozovat vlastní školy. Problém, jak si vychovat dorost, mají především malé firmy. Dohodu o tom, jak situaci řešit, ovšem musíme hledat nejen s ministrem školství, ale také s podnikatelskými svazy.

Nejlépe to funguje v Německu, kde mají institut duálního vzdělávání, jenž spojuje teoretické vzdělávání s praxí. Jenže duální vzdělávání potřebuje systém, který nám schází. V zemích, kde duální vzdělávání funguje, existuje povinné členství podniků v hospodářské komoře. Pokud jedna firma investuje do odborné přípravy studenta a on pak odejde jinam, systém jí kompenzuje náklady. To ale nemůže fungovat, když někdo v komoře je a druhý nikoli.

Nemělo by se některým podnikům také říci, že si za to mohou samy, protože právě ty, kteří vytvářejí hodnoty, platí mizerně, zatímco nejrůznější account manažeři, event specialisté a podobní experti berou nesrovnatelně více?

To je jen jedna část problému. Druhá spočívá ve filozofii podnikání - zda firma inovuje, aktivně hledá mezery na trhu a nabízí vyspělé produkty, nebo zda vsadila na setrvačnost a vymačkání stávajících kapacit včetně lidí. Ten druhý model může být zajímavý krátkodobě, ale do budoucna není udržitelný. Daleko větší důraz bychom tedy měli klást na inovativní malé firmy, start-upy, využití rizikového kapitálu a podnikatelské inkubátory při univerzitách. To nám zatím zdaleka nejde tak, jak bychom potřebovali.

Sousední Německo je ovšem velmi úspěšné, dokážeme z toho ještě něco vytěžit?

Sousedství Německa je požehnáním i prokletím. Výhoda je očividná: Bavorsko patří k nejbohatším a technologicky nejrozvinutějším oblastem světa, což dává obrovské možnosti pro různé subdodávky. To je taková Korea za kopečky.

K nevýhodám patří, že země v sousedství Německa stále nějak funguje, byť dělá mimořádné blbosti v hospodářské politice. Když Američané v 90. letech zjistili, jak Václav Klaus provedl kuponovou privatizaci a jak rozvrátil kapitálový trh, domnívali se, že se u nás ekonomika totálně zhroutila a země se ocitla na okraji hladu. Obtížně chápali, že to tady drží firmy v německém vlastnictví, kterým je český kapitálový trh úplně ukradený. V ostatních státech, kde uspořádali něco jako kuponovou privatizaci, přitom nastala hospodářská katastrofa, před kterou nás zachránil byznys s Německem.

Jak dlouho však může konkurenceschopnost České republiky stát na tak nízkých platech, kdy učitelé a další vysokoškolsky vzdělaní odborníci s desítkami let praxe a obrovskou odpovědností pobírají platy pod úrovní německé minimální mzdy?

I v této oblasti funguje trh, ovšem relativně nepružně. Nekoná se tu žádný masový odchod statisíců pracujících jako z Polska, jde jen o vyzobávání hrozinek. V Německu jsou například lékaři mnohonásobně lépe placeni než u nás, tak tam od nás odcházejí doktoři v nejlepším věku, mezi 35 až 45 roky. Ta místa u nás někdo zaplní, byť už se mu třeba třese ruka. Ukazuje se, že tak to může fungovat poměrně dlouho.

Aby se země dostala z pozice středně vyspělého státu na vyspělou úroveň, musí být schopná vstřebávat vědu a výzkum v reálném čase. Což víme, ale moc se nám to nevede. Souvisí to asi jak s technickým vzděláváním, tak s mírou organizovanosti. Právě v těchto oblastech Němci porážejí nejen nás, ale i třeba Francouze a Brity, a to bez ohledu na to, že každá z těchto zemí vsadila na odlišnou hospodářskou politiku.

Markantní rozdíl je například ve stáří vozového parku. U nás je jeden z nejstarších v Evropě. Vy přitom máte na ministerstvu pracovní skupinu, která se tím zabývá - k čemu jste došli?

Ten problém má jednoduché řešení, ke kterému dospěl Ústřední výbor Komunistické strany Číny. Ten prosadil naprostý zákaz dovozu ojetých aut, takže Čínská lidová republika dnes patří k zemím s nejnovějším vozovým parkem na světě. To ale jako člen Evropské unie udělat nemůžeme, a opět se nám tady objevuje vedlejší efekt sousedství s Německem.

Například nová Škoda Octavia u nás stojí skoro úplně stejně jako v Německu, tam ale její cena klesá mnohem rychleji než u nás. Němcům se proto po určité době výrazně vyplatí prodat svůj starý vůz do Česka. Tento obchod by se vyplácel dokonce i bez stáčení tachometrů a dalších podvodů, proti nimž chceme domácího spotřebitele více chránit. Především hodláme zmírnit informační asymetrii - kupující by měl mít možnost se dostat k informacím v databázi, ze které vyčte, jaká byla skutečná servisní a provozní historie vozu.

Petr Korbel

Jan Mládek (54)

- V letech 1979 až 1983 vystudoval pražskou VŠE, dva roky studoval matematiku na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy, titul kandidáta věd získal v roce 1990 v Prognostickém ústavu ČSAV.
- Po roce 1991 se stal vysokoškolským učitelem, v letech 1991 až 1992 byl náměstkem ministra hospodářství, dalších pět let byl externím poradcem ministra průmyslu.
- V období 1998 až 1999 zastával funkci náměstka místopředsedy vlády pro hospodářskou politiku, pak byl dva roky prvním náměstkem ministra financí a zároveň viceguvernérem MMF za Českou republiku.
- V letech 1986 až 1989 byl členem KSČ, od roku 1995 je členem ČSSD, za kterou byl v roce 2002 zvolen do Poslanecké sněmovny.
- V letech 2005 až 2006 byl ministrem zemědělství ve vládě Jiřího Paroubka.
- V roce 2014 se stal ministrem průmyslu a obchodu ČR.
- Je potřetí ženatý, má tři dcery a dva syny.

Už není možné, aby veškerou podporu vývozu měl v pravomoci jeden úřad.

Jan Mládek tvrdí, že Němci porážejí nejen nás, ale i Francouze a Brity, a to díky školám a větší organizovanosti.
Foto: Lukáš Bíba