Původně plánovaný termín k lednu 2016 je ovšem legislativně i technicky nereálný, upozorňuje Babišovo ministerstvo. Důchodové fondy tak skončí nejspíše o rok později. Jaký bude osud naspořených peněz? Variant je několik. Stát se bojí právních sporů se správci i klienty, bude se jim tedy zřejmě snažit zkomplikovat život co nejméně.

První alternativa je nechat fondy "dožít". Účastníci by už nemohli vyvádět tři procentní body ze sociálního pojištění, ale museli by je spořit ze svého. Úspory by si ale nově mohli vybrat. Právě nelikvidita byla jednou z velkých výhrad vůči druhému pilíři a nepochybně přispěla k tomu, že přilákal jen zhruba 83 tisíc účastníků.

 

Je ironie, že likvidita má být nakonec prostředkem jeho konce. Fondům sice zůstane výhoda relativně nízké nákladovosti, bez nějakých dalších výhod ale nejspíše nezískají dost klientů na to, aby se jejich provoz správcům vyplatil. Stát tak sází na to, že při této variantě postupně "zavřou krám". Jde vlastně o řešení na způsob chytré horákyně: systém odumře, ale stát bude z obliga, protože vše bude na dobrovolném rozhodnutí účastníků.

Druhá alternativa je fondy zrušit rovnou a peníze klientům vrátit. V takovém případě by se teoreticky mohlo vyplatit ještě narychlo vstoupit a počkat si v roce 2017 na "složenku" v řádu desítek tisíc korun. Účastníci by si tak uvolnili peníze, které by jinak dostali až v penzi, a z druhého pilíře by se stal s trochou nadsázky "termínovaný vklad". Záleží samozřejmě na tom, co nakonec nová důchodová komise vedená profesorem Potůčkem doporučí a co vláda schválí.

Mimochodem, v případě jednorázového zrušení dynamických fondů je tu ještě jeden praktický problém. Nikdy nejde vyloučit momentální propad finančních trhů. Když k němu dojde, budou moci účastníci namítat, že byli poškozeni, protože je stát donutil prodat nízko. I v případě přestupu do stejné investiční strategie ve třetím pilíři je otázka, jak dlouho budou peníze "na cestě", a tedy nezainvestované.

Osud druhého pilíře je každopádně zpečetěn. Vzhledem k místy až hysterické atmosféře při jeho spuštění to není překvapení. I přes výtky v podobě nízké likvidity a dalších omezení ale mohl ve spoření na penzi konečně rozhýbat ledy. Ty ledy jsou totiž zamrzlé už nejméně 10 let.

První Bezděkova komise byla ustanovena v roce 2004 a ta Potůčkova je v pořadí už třetí, která se reformami zabývá. Čtvrtá, počítáme-li NERV. Úkolů má několik: navrhnout vazbu důchodového věku na dobu dožití, aby dnes narození nechodili do penze po sedmdesátce, upravit valorizaci penzí a posílit zásluhovost systému. Premiér Sobotka zároveň věří, že nebude nutné zvyšovat odvody.

Cynik by namítl, že některé z těchto cílů jsou v rozporu. Ještě větší cynik by se zeptal, jestli komise může přijít s něčím, co už nevymysleli odborníci v těch předchozích. Ministryně práce Marksová Tominová chce systém, který "přežije všechny další vlády a bude stabilní". To je ovšem také poněkud utopické zadání, protože odborníci se možná shodnou, ale politici sotva. Nikde není napsáno, že příští premiér neprohlásí "odvolávám, co jsem odvolal...".

Kritici druhého pilíře poukazovali právě na politické riziko - podívejte se, jak reformy dopadly v okolních zemích! Taková kritika ale připomíná školního posměváčka, který strčí spolužáka do kaluže, a pak ukazuje na jeho zablácené šaty. Politické riziko totiž ve skutečnosti nese každý penzijní systém. Pro střadatele z toho plyne jediné: nečekejte se spořením na penzi na dokončení reforem. Mohli byste mezitím zestárnout.

 

Aleš Tůma
analytik Partners

Související