Současnost je zavalena dotacemi a slova o osobní odpovědnosti konfrontována s faktem, že například vloni přišlo do Česka z Bruselu (po odečtení vlastního příspěvku do společné pokladny) 84 miliard korun.

Vědomí, že na vědu, kulturu a řadu veřejných služeb sloužících k “vyžití lidu” od doby antiky nepřispíval stát , ale ti, kteří si to mohli dovolit, právě i římský aristokrat Gaius Maecenas, je pryč. Zbytky těchto zvyklostí snad ještě zůstaly v anglosaských zemích, u nás tradice mecenášů a jimi zřízených a financovaných nadací větší sílu nemá.

Je to škoda, protože navazovat na slavnou minulost by se dalo. Připomenout lze barokního kavalíra Františka Antonína Šporka. Nejen budovatele Kuksu, ale rovněž zakladatele velkého špitálu pro chudé, svobodomyslného “knihtiskaře” a financiéra proslulého sochaře Matyáše Brauna.

Velikánem mezi českými mecenáši byl stavitel a konzervativní vlastenec Josef Hlávka, který své ohromné jmění na přelomu 19. a 20. století doslova rozpustil na podporu české vědy a kultury. S jeho pomocí vystudovalo několik tisíc studentů, kteří se stali základem domácí inteligence. Aristokracie, podnikatelé i běžní lidé přispívali i na Národní divadlo a Národní museum.

Velké peníze na veřejné účely uvolnil také nejvlivnější prvorepublikový bankéř Jaroslav Preiss, bez jehož přispění by třeba nestálo Národní technické muzeum.

Dnes je to jinak, snad i proto, že vyprchala hnací síla těchto počinů. Úporná a dnes už spíše vysmívaná snaha ukázat, že i Češi, jako národ a nikoliv jen jednotlivci, patří do vyspělé Evropy. A především ochota k tomu přispět a přinést třeba i nějakou oběť. Není proto divu, že se o republice občas mluví jako o kostce cukru, jejíž molekuly se jednou rozplynou v čaji Evropy nebo celého globalizovaného světa.

Související