Smlouva o prodeji podniku bývala ve světě byznysu používaným smluvním typem. Změny v soukromém právu se však dotkly i jí, přičemž první zaznamenáváme už v jejím názvu: dřívější podnik se nyní nazývá závodem.

Změn doznala i systematika, neboť smlouva o prodeji závodu již není samostatným smluvním typem, nýbrž jsou jí věnována speciální ustanovení v úpravě kupní smlouvy. Tím je úprava i zdánlivě stručnější, přímo jsou obsaženy jen odchylky od obecné úpravy kupní smlouvy.

Koupí obchodního závodu se kupující stává věřitelem pohledávek a dlužníkem dluhů, které k závodu náleží. Z dluhů nicméně přejímá jen ty, o jejichž existenci věděl nebo je musel rozumně předpokládat. Zde vidíme odklon od dřívější úpravy, která přechod závazků nepodmiňovala vědomostí či "kvalifikovanou nevědomostí". Oproti dřívějšímu ručení prodejce za závazky spojené s podnikem je dnes podmínkou ručení to, že věřitel nevyslovil s převodem souhlas.

Zákon nově nevyžaduje písemnou formu smlouvy. V obchodní praxi si lze těžko představit využití ústní formy, nicméně je nutné s takovou možností počítat a nespoléhat na to, že lehkomyslně uzavřená ústní smlouva bude pro nedostatek formy neplatná.

Vlastnické právo nabývá kupující, který je zapsaný ve veřejném rejstříku, až zveřejněním údaje o uložení dokladu o koupi do sbírky listin. Je otázkou, zda takovým důkazem musí být smlouva sama, či stačí doklad o zaplacení kupní ceny. To je jen jeden z otazníků, které nad novou úpravou visí. Dále se nabízí například otázka potřeby souhlasu pronajímatele v případě převodu závodu v pronajatých prostorách.

 

Iva Baranová
advokátka KPMG Legal

Archiv sloupků: Ekonom.cz/rekodifikace

Související