Baťa české konfekce

Prvorepublikových podnikatelů-vizionářů jsme neměli mnoho, jedním z nich ale určitě byl Jan Nehera. Na zelené louce dokázal během deseti let vybudovat moderní podnik s tisícovkou zaměstnanců a prorazil s prostějovskou konfekcí do celého světa. Jak doma, tak v Evropě, Americe i Africe ho proslavily kvalitní pánské obleky a dámské pláště a kostýmy. Jeho expanze i obchodní metody připomínaly to, co mohl odkoukat od svého o něco staršího současníka Tomáše Bati z nedalekého Zlína. Už dobový tisk spekuloval, zda za hospodářské krize rostoucí firma Nehera, oděvní služba není jen filiálkou Baťových závodů.

Nebyla. Šlo o výsledek schopnosti moravského selfmademana vycítit, že také v oděvnictví patří budoucnost strojové velkovýrobě.

Království racionalizace

Jan Nehera se v roce 1899 narodil v Kostelci na Hané v rodině vesnického krejčího. Otec svému oboru asi moc nevěřil a dal raději syna do učení, a to do prostějovské strojírenské firmy bratří Kováříků (ta se později spojila s podnikem Františka Wichterleho, čímž vznikl Wikov, více viz Ekonom č. 19/2014). Na jedné straně od přírody podnikavému chlapci učarovaly stroje, na druhé ho dále přitahoval svět oblékání. Později obojí dokázal s velkým úspěchem spojit.

Vzorů měl ostatně mnoho, Prostějov byl centrem rakousko-uherského konfekčního průmyslu a šaty šité 15 tisíci krejčími z města a okolí byly známé po celé Evropě.

Nejdříve začal pracovat v otcově dílně, pak tyto obleky prodával a později vykupoval rozešité oděvy od drobných živnostníků a po dokončení je nabízel dál. Když se vrátil z vojny, dal v roce 1923 s kamarády dohromady devět tisíc korun a společně založili první podnik. O čtyři roky později, ve chvíli, kdy se malá firma s názvem Oděvní služba začala rozrůstat, společníky vyplatil a začal podnikat samostatně.

Nehera byl jedním z těch, kteří se dokázali vyrovnat s náporem hospodářské krize, a dokonce z ní vytěžit. V okamžiku, kdy ekonomické obtíže dopadly na tradiční oděvnictví, mladý podnikatel pochopil, že jedinou cestou je modernizace a efektivita. O nových metodách se poučil na studijních cestách po největších oděvních firmách v USA, Evropě i Sovětském svazu. Zavedl vlastní způsob výroby, a i když nešlo o klasickou pásovou výrobu, racionalizace založená v prvé řadě na mechanizaci podle historičky Lucie Doležalové oděvy jednak zlevnila a současně přinesla jejich vyšší kvalitu.

Obojí dohromady oslovilo zákazníky, kteří se rekrutovali hlavně z úřednické vrstvy. Do té doby totiž pořízení nového oděvu pro středostavovské Čechy znamenalo sáhnout hluboko do peněženky a návštěvy u Nehery umožnily mít v šatníku více sak či kostýmů. Stejně jako velké zahraniční firmy podnikatel nabízel zboží v několika kvalitativních, a tím i cenových rovinách.

Postupně prodával rozmanité doplňky, například obuv, a služby, třeba úpravy zakoupeného zboží či žehlení. Cílem bylo získat co nejvíce zákazníků.

To nešlo bez sítě vlastních obchodů. První Nehera otevřel v roce 1931 v Praze, brzy jich měl po celé republice 130 a nezapomněl ani na Podkarpatskou Rus. Vždy také dbal, aby jeho prodejny dobře vypadaly a měly vlastní styl.

Baťův klon

Neherova expanze natolik připomínala postup krále obuvi Tomáše Bati, že se v dobovém tisku objevily nepříliš přátelské články naznačující, že jeho podnik je utajenou součástí zlínského impéria a sebevědomý podnikatel není o mnoho více než nastrčená figura.

Nebyla to pravda, avšak firma skutečně z propracovaného baťovského systému (který se podle amerických vzorů rozjel o deset let dříve) převzala řadu prvků. Organizaci výroby, styl prodeje, péči o zákazníka i starost o vlastní zaměstnance. Nehera dbal na jejich profesní vzdělání a výchovu dorostu, nechal pro ně stavět byty, a dokonce financoval letní tábor pro jejich děti.

Od Bati převzal také velký důraz na reklamu, kterou založil na okřídlené větě: "Nehera šije šaty dobře." Baťovská inspirace na tomto poli šla tak daleko, že dokonce používal stejný druh písma.

Především ale měl propagaci propracovanou do detailu. Protože jeho společnost byla prakticky nová, měla reklama vyvolávat dojem, že jde o dávno zavedenou značku. Navíc potenciální zákazníky přesvědčovala, že mají pro jeho zboží chodit do firemních obchodů, protože jinde budou muset platit za vyšší marže.

K růstu přispěla také konkurence. Podobné praktiky razila jiná prostějovská firma, Rolný, továrna na oděvy Prostějov, a došlo zákonitě ke střetu. Zprvu šlo o tvrdou obchodní válku se spory jak na novinových stránkách, tak v soudních síních. Až později přišlo zklidnění, jelikož si Jan Nehera, stejně jako o něco starší Arnošt Rolný uvědomili, že jeden druhého neporazí a musejí se naučit spolu vyjít.

Vzhůru do Afriky

Nehera od Baťů odkoukal i enormní snahu prosadit se v cizině, což ve chvíli, kdy se Československo neumělo vymanit z recese, stalo podmínkou přežití. Zahraniční filiálky zakládal od roku 1936. Nejdříve otevřel ve Stockholmu akciovou společnost pro koordinaci a podporu prodeje svých výrobků, následně se zaměřil na exotičtější trhy.

Afrika je dnes pokládána za trh budoucnosti, kupodivu si to už před osmdesáti lety myslel i on. Těsně před válkou otevřel filiálky a obchody v marockých městech Casablanca a Oujda, v egyptské Káhiře a blízkém Port Saidu nebo v Kapském Městě a východoafrickém Nairobi. Stála za tím úvaha, že tam konkurence po odchodu krizí oslabených německých firem prakticky neexistuje a přitom tam zůstala poptávka po oděvech evropského střihu.

Obchody a oděvní ateliéry měla firma i v USA a Brazílii.

Pro Evropu, zejména pro Francii, Nizozemsko a Švýcarsko, kde tradičně měli o prostějovskou konfekci zájem, bylo základní devízou to, že Nehera umí šaty ušít nejen dobře, ale rovněž za přijatelnou cenu.

S tím firma šla do centra norského Osla konkurovat velkým oděvním firmám. Prodávat v západní Evropě přitom nebylo snadné, tamní trhy byly chráněny vysokými dovozními cly. Norsko se výhodným obchodním tahem nestalo, a tak se z něj Nehera rychle stáhl. Jeho podřízení to zdůvodňovali tím, že v době, kdy se podnikání v této severské zemi rozbíhalo, tedy v roce 1938, museli v souvislosti s mobilizací opakovaně stahovat domů klíčové lidi.

Zato o rok později začal Nehera na území osamostatněného Slovenska s budováním výrobního závodu odděleného od prostějovské centrály. V Trenčíně vyrostla továrna na kalhoty, pánská saka a sportovní oblečení, kterou postupně obklopilo 35 filiálek. Vedle toho otevřel v Bratislavě moderní obchodní dům, kde mimo jiné už pamatovali na dětské koutky.

Znárodnění v Maroku

Nehera na prvorepublikovém podnikatelském nebi zazářil jako kometa, avšak druhá světová válka znamenala konec jeho vzestupu. Válečná ekonomika stála spíše o uniformy, s řadou poboček ztratil spojení, a navíc nemohl vyvážet například do USA.

Především to ale nacistické úřady myslely vážně s germanizací protektorátního průmyslu. Nehera byl krátce vězněn a musel souhlasit s tím, že jeho podnik převzala německá firma Hanisch, jejímž se stal podílníkem.

Proto byl podnikatel po osvobození obviněn z kolaborace. Retribuční soud ho očistil, o svůj podnik však stejně hned v roce 1945 přišel. Ve znárodněné firmě, která byla předchůdcem podniku OP Prostějov, byl jen jedním z národních správců. Nakonec využil první inspekční cesty do Maroka, tehdy ještě francouzského protektorátu, a natrvalo se tam usadil.

Oživil zpustlou pobočku v Casablance, obnovil v ní výrobu a posléze přidal šest dalších filiálek. Vztahy s Prahou definitivně klesly na bod mrazu, když se stal členem exilové Rady svobodného Československa.

Jeho africký comeback nicméně dobře neskončil. Než po dlouhé nemoci v roce 1958 zemřel, zažil podruhé znárodnění. Majetek mu tentokrát nezabavili komunisté, ale monarchistická marocká vláda.

Josef Pravec

OP Prostějov

- Po znárodnění se Neherova firma stala součástí národního podniku Oděvní průmysl. Ten se v roce 1965 přejmenoval na Oděvní podnik Prostějov.
V době největšího rozkvětu zaměstnával deset tisíc lidí.

- V roce 1992 byl podnik privatizován do rukou vlastního managementu. V následujících letech se však začal propadat do ztráty, která v roce 2008 dosáhla téměř dvou miliard korun.

- V roce 2010 firma skončila v konkurzu. Podnik ukončil výrobu konfekce a poslední fungující část zaměřenou na šití pánských obleků na míru koupila v roce 2012 společnost AMF Reece. Nyní se šije pod značkou Bernhardt Made to Measure.

130
Tolik obchodů měla Neherova společnost v roce 1938.

Bez vlastních obchodů to nepůjde. Jan Nehera

Reklamě Jan Nehera věřil a nelitoval na ni vydat dostatek prostředků. I v tom se inspiroval u Tomáše Bati v nedalekém Zlíně.

Foto: ČTK, dobove-obleceni.cz, archiv

Týdeník Ekonom děkuje panu Vojtěchu Švarcovi za dodání reklamních materiálů.