Když dcera šéfuje svému otci

Představuje spolupráce s členem rodiny přínos, nebo je to zátěž?

J. L.: Záleží na tom, koho z rodiny si vyberete. Já jsem měla ve firmě i manžela. Pracoval dva roky jako můj asistent, ale brzy jsme začali cítit, že to není ono. Doma jsme stále mluvili o podnikání a neměli čas na to, abychom se věnovali sobě. Manžel je velice důsledný a zodpovědný a tím pádem naše každodenní debaty nebraly konce. Když se nám narodily děti, manžel řekl - ty vychováváš manažery a někdo musí vychovávat naše děti, tím bylo rozhodnuto. Tátu jsem si ve firmě přála dlouho, byl to můj vzor od dětství. Ať už svým přístupem, chováním, ale i tím, jak nás vychovával. Vkládal do nás důvěru, která mě zavazovala. Vnímala jsem ho jako úspěšného člověka, byl patnáct let generálním ředitelem a tři roky i jednatelem česko-francouzské firmy. na tom

J. N.: Já sem se společného podnikání nebál. Něco jsem o tom věděl, začátky Jitčiny kariéry, kterou začala v 21 letech, nebyly lehké a my jsme všechno spolu probírali. Přesto jsem si stále ještě nemyslel, že by podnikání v Partners bylo pro mě vhodné. Ale co se týče Jitky, tak jsem viděl, že je důsledná, zodpovědná a hlavně cílevědomá. Říkal jsem si, že s takovým člověkem se bude dobře spolupracovat.

Co jste očekávala od spolupráce s tátou? Jaké to bylo pro něj?

J. N.: Jsem přesvědčená, že podnikatelem se člověk zcela nerodí, rozhodující vliv má i výchova. Důležité je, aby měl dobrý vzor, který mu udává směr, učí ho správnému přístupu a jednání. Zaměstnanec si klade otázku: Co mám dělat? A podnikatel se ptá: Proč to dělám a kým se chci stát? A to je ten hlavní rozdíl, který v tom vnímám.

J. N.: Tento přístup mi byl vždycky vlastní. Byl jsem toho názoru, že se takové chování je normální. Jitka mi, ale říkala, to se pleteš, takových lidí moc není a tvojí úlohou je to ostatní naučit a probudit v nich správný přístup a v tom byl obvykle náš spor.

Jsou pravidla, která dodržujete?

J. L.: V té době jsem byla ředitelka, bylo mi pětadvacet. Byla jsem mladá, energická, s tahem na bránu, s vizemi a odhodláním. Táta mi vnesl do týmu jiný pohled, který souvisel s jeho předchozími pracovními zkušenostmi, přinesl mi potřebný nadhled a klid. Věřila jsem, že mi pomůže k růstu naší firmy.

J. N.: Domlouvali jsme se čtyři roky, až mě můj francouzský zaměstnavatel namíchl, a řekl jsem si, že nebudu nikomu dělat "prodlouženou ruku". Když ale přišlo s Jitkou na podnikání, vztah, že jsme táta a dcera, jsme v práci neprojevili.

Ve financích jste měla náskok, otec byl z jiného oboru?

J. L.: U nás dáváme přednost tomu, jakou osobností člověk je, před momentálními znalostmi a odborností, ty dokážeme díky našemu vzdělávacímu systému skvěle naučit. Táta byl vždycky výrazná osobnost. Vnímala jsem jeho podnikatelského ducha, jeho potenciál a touhu uspět, i když nikdy v tomto oboru nepracoval a léta působil jako zaměstnanec.

J. N.: Paradoxně v Partners bylo výhodou, že jsem do finančnictví přišel jako nepopsaný list papíru. Říkáme, že zmačkaný papír nikdy nevyžehlíte.

Dcera se stala mentorkou táty...

J. L.: Jedním z mých cílů je, abych tátovi a sestře, která také podniká v Partners, pomohla být úspěšnými.

J. N.: Měl jsem za minulého režimu kádrový strop. Absolvoval jsem s červeným diplomem a s úspěchy z mezinárodních studentských činností, a skončil jako vedoucí hasičů. Uvědomil jsem si po srazu na průmyslovce, že se v práci nerozvíjím. Málem se ze mě stal řidič kamionu. Prahl jsem po tom, něco dokázat. Když se naskytla příležitost dělat generálního ředitele fabriky s osmi sty lidmi, neváhal jsem ani vteřinu, ale za čas jsem poznal, že i tato činnost má své limity.

Ve firmě pracuje i sestra? Proč?

J. L.: Eva, mimochodem moje dvojče, byla zaměstnaná, ale hrozně ji to limitovalo. Pracovat deset, dvanáct hodin ji nevadilo, ale problém byl, že to nedělala pro sebe. Podnikání ji chytilo a plně se v něm realizuje.

J. N.: Svou roli v tom sehrála i má nemoc. Když jsem byl v Praze na klinice na ozařování, měl jsem hodně volného času a tak jsme se s dcerou domluvili, že ho využijeme k tomu, abychom vybudovali její tým v Partners.

Je respekt tím kouzlem, které vede ke kvalitní profesní spolupráci?

J. L.: Lidé kolem vidí, že dokážu být na taťku stejně přísná a důsledná jako na ostatní. Opravdu si vážím toho, že má ke mně respekt jako k dceři i jako manažerce, uznání, za to, co jsem dokázala, a nikdy nezneužil postavení otec - dcera.

J. N.: Hlavním momentem našeho profesního úspěchu bylo, že jsme odložili roli táta a dcera a chovali jsme se k sobě profesionálně. Jsem ve firmě pět let, ona deset. Do Partners jsem přišel jako elév a věděl jsem, že musím být pokorný.

JITKA LUCBAUEROVÁ (33)

začala pracovat v oblasti financí již jako studentka 3. ročníku ekonomicko-správní fakulty Univerzity Pardubice. Po ukončení studií v roce 2004 se začala věnovat kariéře finanční poradkyně ve společnosti OVB Allfinanz. V roce 2006 byla povýšena do pozice ředitelky. V roce 2007 odešla z OVB a podílela se na vzniku nové finančněporadenské společnosti Partners. V roce 2010 splnila podmínky pro jmenování partnerkou společnosti. Kromě ní v Partners pracuje i její otec Jiří Netolický a sestra dvojče Eva Netolická.

Jitka Lucbauerová je vdaná a má dvě malé děti. Ve volném čase se věnuje rodině, cestování a fitness.

JIŘÍ NETOLICKÝ (65)

je absolventem strojní fakulty Vysokého učení technického v Brně, oboru nauka o materiálu. V letech 1973 až 1978 působil v ETA Hlinsko jako technolog, výrobní dispečer a vývojový technolog. V roce 1979 nastoupil do Mars Svratka, kde působil tři desetiletí. Vypracoval se od technických pozic na generálního ředitele zodpovědného za transformaci koncernového podniku na státní podnik a později na akciovou společnost včetně privatizace. V roce 2007 změnil kariéru a odešel do společnosti Partners. Zde se vypracoval na executive managera s týmem 20 lidí.

Jiří je ženatý, má tři dcery. Ve volném čase se věnuje motokrosu.

Foto: Libor Fojtík