Když se dnes „embéčko“ postaví vedle nablýskaného Spartaka či Octavie, mnozí si položí otázku, co vlastně Češi a Slováci na tom novějším typu Škody 1000 MB v roce 1964 viděli a proč se tak skokově zvýšil počet lidí zapsaných v pořadnících.

Vždyť z dnešního pohledu je Octavia zajímavější: motor má vpředu (tedy tam, kam patří), její klasická konstrukce pohonu dodnes žije u vozů Mercedes či BMW, v interiéru lze najít poctivé materiály a starou dobrou ruční práci, plechy jsou silnější a celý vůz tak působí jaksi solidnějším dojmem. Dokonce ani v rychlosti či spotřebě paliva přitom není převratný rozdíl.

Je to paradox – nová auta se nám většinou líbí co nejnovější, ale stará naopak co nejstarší. Kdybych nevěděl co s volným časem, měl doma dvě garáže a disponoval dostatečně velkou částkou na účtu, asi bych si jako veterána také pořídil raději starého spartaka než embéčko. A co teprve takovou Felicii s plátěnou střechou, ta by se teprve vyjímala.

V onom roce 1964 samozřejmě hrála roli i móda. Její neúprosný diktát tvrdí, že co je nové, to je hezké, zatímco předloňské tvary už jsou trochu směšné. O podstatném rozdílu ale vypovídají návody k použití. Spartak byl sice „nezničitelný“, ale k dosažení této nezničitelnosti vyžadoval stabilní péči – majitel zkrátka musel stále něco mazat, kontrolovat a seřizovat.

Oproti tomu „tisícovkou“ se už dalo více jezdit, navíc i její ovládání bylo mnohem jednodušší. Rozjet se spartakem či starou octavií vyžaduje cvik; embéčko je z tohoto hlediska mnohem přívětivější (byť z dnešního pohledu také dost strašné). Kdybych měl tedy na výběr, zda na příští služební cestu do Frýdku-Místku pojedu embéčkem či starou octavií, zvolil bych bez váhání první možnost.

Zmíněný paradox ale neplatí jen u domácí značky. Setkal jsem se minulý týden s podnikatelem, který sbírá vozy Alfa Romeo a dva mi předvedl. Jeden byl z počátku 60. let, druhý z jejich konce – a platí totéž. Na pohled se nám dnes mnohem více líbí ten starší, a i ten mladší se z dnešního hlediska řídí hodně obtížně. Po podobných zážitcích si vždy kladu pár otázek: Jak jsem vůbec mohl spoustu let jezdit bez pravého zrcátka? Bez posilovače brzd? S ručně ovládaným sytičem? A za pár let se možná budeme ptát, jak jsme vůbec mohli jezdit autem, které neumělo samo zaparkovat.

Související

Zaujal vás článek? Pošlete odkaz svým přátelům!

Tento článek je odemčený. Na tomto místě můžete odemykat zamčené články přátelům, když si pořídíte předplatné.

Odkaz pro sdílení:
https://ekonom.cz/c1-62154760-slavna-ceska-auta-slavi-vyroci-proc-se-nam-s-odstupem-libi-ta-starsi