Slavná česká auta slaví výročí. Proč se nám s odstupem líbí ta starší?

Když se dnes „embéčko“ postaví vedle nablýskaného Spartaka či Octavie, mnozí si položí otázku, co vlastně Češi a Slováci na tom novějším typu Škody 1000 MB v roce 1964 viděli a proč se tak skokově zvýšil počet lidí zapsaných v pořadnících.

Vždyť z dnešního pohledu je Octavia zajímavější: motor má vpředu (tedy tam, kam patří), její klasická konstrukce pohonu dodnes žije u vozů Mercedes či BMW, v interiéru lze najít poctivé materiály a starou dobrou ruční práci, plechy jsou silnější a celý vůz tak působí jaksi solidnějším dojmem. Dokonce ani v rychlosti či spotřebě paliva přitom není převratný rozdíl.

Je to paradox – nová auta se nám většinou líbí co nejnovější, ale stará naopak co nejstarší. Kdybych nevěděl co s volným časem, měl doma dvě garáže a disponoval dostatečně velkou částkou na účtu, asi bych si jako veterána také pořídil raději starého spartaka než embéčko. A co teprve takovou Felicii s plátěnou střechou, ta by se teprve vyjímala.

V onom roce 1964 samozřejmě hrála roli i móda. Její neúprosný diktát tvrdí, že co je nové, to je hezké, zatímco předloňské tvary už jsou trochu směšné. O podstatném rozdílu ale vypovídají návody k použití. Spartak byl sice „nezničitelný“, ale k dosažení této nezničitelnosti vyžadoval stabilní péči – majitel zkrátka musel stále něco mazat, kontrolovat a seřizovat.

Oproti tomu „tisícovkou“ se už dalo více jezdit, navíc i její ovládání bylo mnohem jednodušší. Rozjet se spartakem či starou octavií vyžaduje cvik; embéčko je z tohoto hlediska mnohem přívětivější (byť z dnešního pohledu také dost strašné). Kdybych měl tedy na výběr, zda na příští služební cestu do Frýdku-Místku pojedu embéčkem či starou octavií, zvolil bych bez váhání první možnost.

Zmíněný paradox ale neplatí jen u domácí značky. Setkal jsem se minulý týden s podnikatelem, který sbírá vozy Alfa Romeo a dva mi předvedl. Jeden byl z počátku 60. let, druhý z jejich konce – a platí totéž. Na pohled se nám dnes mnohem více líbí ten starší, a i ten mladší se z dnešního hlediska řídí hodně obtížně. Po podobných zážitcích si vždy kladu pár otázek: Jak jsem vůbec mohl spoustu let jezdit bez pravého zrcátka? Bez posilovače brzd? S ručně ovládaným sytičem? A za pár let se možná budeme ptát, jak jsme vůbec mohli jezdit autem, které neumělo samo zaparkovat.