Nyní se ukázala v plné hloubce během krymské či ukrajinské krize. Kontinent, který své sjednocování obhajoval vybudováním silnější pozice ve světě a možností vytvořit protiváhu mocnostem, jako jsou Spojené státy, Čína nebo Rusko, nyní nebere v podstatě nikdo vážně.

Slabost Evropy dokazuje zejména fakt, že není schopna (a ani ochotna) vyvinout na Rusko jakýkoliv tlak a uvalit na ně žádné seriózně míněné ekonomické sankce. Politici v Německu, Francii a ostatně i České republice se bojí, že by zastavením obchodu s Ruskem nebo zmrazením investic ublížili více sami sobě než ruskému medvědovi.

Výsledkem jsou spíše úsměvné sankce: Seznam několika ruských a ukrajinských prominentů, které chce potrestat zablokováním majetku, totiž vyvolává na tvářích dotyčných oligarchů a mocných politiků nanejvýš shovívavý úsměv. O ekonomických sankcích se jenom hovoří a u toho s největší pravděpodobností i zůstane.

Souvisí to i s obrannou politikou. Evropa, ukolébaná desetiletími života v míru i kvůli ekonomickým problémům v posledních letech stále více škrtila výdaje na obranu a armádu. Neexistuje ani nic jako společná obranná politika, a tak si Rusko nemusí s žádnou potenciální vojenskou hrozbou dělat vrásky.

A i kdyby se nyní pod tlakem událostí Evropa nakrásně rozhodla, že začne zbrojit, aby v očích Ruska a jeho prezidenta Putina získala alespoň nějakou vážnost, nemá na to peníze. Situace se obrátila, a tak kdyby se Evropa snad pokoušela Rusko "uzbrojit", jako se to povedlo Američanům za studené války, sama by dříve nejspíš pod tíhou vlastních dluhů zkrachovala.

Výsledkem je smutný pohled na evropského "prezidenta" Van Rompuye či ministryni zahraničí baronkou Ashtonovou, kteří se tváří důležitě, ve skutečnosti ale Moskvu v podstatě vůbec nezajímají, protože na ni nemají žádné páky.

Ukazuje se, že představa, že by politici z Bruselu hráli zásadnější roli při hledání řešení ukrajinské krize či jednáních o budoucím uspořádání Ukrajiny, je z dnešního pohledu nereálná. Evropa tak selhává i za vlastními humny.

Související