Blíží se opět čas ničení strojů? Technologie zmenšily podíl mezd na národním důchodu

Na začátku průmyslové revoluce textilní dělníci ve střední a severní Anglii ničili stroje. Stěžovali si, že je okrádají o mzdy a práci. Tito rebelové získali jméno a inspiraci od Neda Ludda, údajného tkalcovského učně, který v "záchvatu vášnivosti" roku 1779 rozmlátil dva pletací stroje.

Ludditské řádění bylo na vrcholu v letech 1811 až 1812. Vyděšená vláda poslala do neklidných oblastí více vojáků, než kolik jich měl Wellington na Pyrenejském poloostrově proti Napoleonovi. Přes 100 ludditů bylo pověšeno, nebo vysídleno do Austrálie. Tato opatření obnovila klid. Stroje zvítězily: luddité se v dějinách průmyslové revoluce dostali do poznámky pod čarou.

Historici nám říkají, že luddité byli obětí přechodného souběhu rostoucích cen a klesajících mezd. Luddité však ze svého neštěstí vinili samotné stroje.

Nové pletací stroje a mechanické stavy dokázaly splétat přízi v látku mnohem rychleji než nejzručnější řemeslný tkadlec pracující ve své chalupě. Drceny mezi fixními náklady (pronájem a údržba domácích nástrojů) a klesajícími cenami výrobků, desetitisíce rodin byly odsouzeny k žebrotě.

Mluvčím radikalismu středních tříd se ovšem stal Thomas Paine: "Víme, že každý stroj umenšující lidskou práci je požehnáním pro velkou rodinu, které jsme součástí." V technicky vyspívajících sektorech se samozřejmě objeví dočasná nezaměstnanost, ale v delším výhledu stroji usnadněná výroba rozšíří reálné bohatství společenství, čímž umožní plnou zaměstnanost za vyšších mezd.

Takový byl i raný názor Davida Ricarda, nejvlivnějšího ekonoma 19. století. Do třetího vydání svých Zásad politické ekonomie (1817) ale přidal kapitolu o strojích, v níž změnil svůj postoj. Byl teď přesvědčen, že "nahrazování lidské práce stroji působí často dělnické třídě velkou újmu" a že "tatáž příčina, která může zvýšit čistý důchod země, může zároveň způsobit nadbytečnost populace". Temnější vyhlídku v ekonomii nenajdeme. Pravověrní Ricardovi přívrženci na to nehleděli, domnívajíce se, že šlo o ojedinělé škobrtnutí mistra. Jenže bylo tomu tak?

Pesimistický argument říká: jestliže stroje s náklady ve výši pět dolarů na hodinu dokážou vyrobit totéž co dělníci, kteří vyjdou na deset dolarů za hodinu, zaměstnavatelé jsou motivováni nahrazovat lidskou práci stroji tak dlouho, až se náklady vyrovnají - tedy až mzdy dělníků klesnou na pět dolarů za hodinu. Jak budou stroje dále zvyšovat svoji produktivitu, mzdám zůstane klesající tendence, směrem k nule, a populace začne být nadbytečná.

Nestalo se tak. Podíl pracujících na HDP zůstával po celý průmyslový věk neměnný. Pesimistický argument přehlédl skutečnost, že snižováním ceny zboží stroje zvýšily reálné mzdy dělníků - takže jim umožnily více si koupit - a že díky stoupající produktivitě práce mohli zaměstnavatelé dělníky více platit. Předpokládal také, že stroje a dělníci jsou snadnou vzájemnou náhražkou, avšak pracující většinou dokázali plnit úkoly, na něž stroje nestačily.

V posledních 30 letech však podíl mezd na národním důchodu klesá, vlivem toho, co profesoři Erik Brynjolfsson a Andrew McAfee nazývají "druhý věk strojů". Hluboko do sektoru služeb pronikly počítačové technologie, které na sebe berou práci, u níž se dříve lidský faktor a kognitivní funkce považovaly za nepostradatelné.

Jistě, stále budou existovat činnosti vyžadující lidské schopnosti. Obecně však platí, že čím více dokážou udělat počítače, tím méně budou muset dělat lidé. Vyhlídky na "umenšení lidské práce" by nás měly naplňovat spíše nadějí než zlými předtuchami. V naší společnosti však neexistují mechanismy jak nadbytečnost měnit ve volný čas.

To mě přivádí zpět k ludditům. Ti tvrdili, že vzhledem k tomu, že stroje jsou levnější než dělníci, jejich zavádění stlačí mzdy. Nejpřemýšlivější z nich chápali, že spotřeba závisí na reálném příjmu a že snižování reálných příjmů ničí podniky. Především ale chápali, že řešení problémů vyvolávaných stroji nepřinesou všeléky volných trhů.

Luddité se v mnoha ohledech mýlili, ale možná že si zaslouží více než jen poznámku pod čarou.

Robert Skidelsky
emeritní profesor politické ekonomie na univerzitě ve Warwicku

© Project Syndicate 2013
www.project-syndicate.org