Když si uvědomíme, v čem jsme selhali a změníme hru, zase vyhrajeme. A tak jsem sport bral jako ustavičné oscilování mezi úspěchem a neúspěchem.

 

A podobný přístup jsem viděl v ekonomice. Mnoho ekonomů, politiků a komentátorů se na recesi, onu takzvanou krizi, dívalo jako na přechodné období proher, po nichž musejí zase přijít výhry. Něco jako když Sparta nevyhraje dva roky po sobě titul. Jenže ve skutečnosti je to jinak. Naše současná krize dost možná totiž není jen přechodným stavem, ale novým standardem, z nějž už nebude možné jen tak vystoupit.

 

Kdosi řekl, že krize je pouze stav mysli. Je to naše neschopnost vypořádat se s určitou situací, která nám není příjemná. Je to nepřijetí faktu, že se ekonomika změnila, že "už nebude jako dříve". A to vede k tomu, že stále na něco čekáme, stále doufáme, že se krize nějak vyřeší.

 

Jediné, co je třeba řešit, jsou negativní efekty, které má na skutečnou, živou ekonomiku. Na jedné straně totiž stojí ekonomika statistická, založená na datech a číslech, na straně druhé ekonomika živá, kterou tvoří lidé, podniky a myšlenky. Problém není v tom, že je růst v minusu, ale že firmy nemají tržby. Problém není nezaměstnanost, ale že konkrétní lidé nemají práci. Je třeba začít řešit ty druhé problémy, nikoli ty první.

 

Musíme přestat čekat na konec krize. Nepřijde, pokud si to sami nezařídíme. Ekonomika je prostě nyní v jiné fázi, a ta bude trvat dlouho, možná pár dekád. Ve chvíli, kdy se všichni dostanou z krizového modu a z ustavičného přemýšlení v krizových termínech, bude ekonomika šlapat mnohem lépe.

 

Vítězslav Bican
výkonný ředitel jazykové agentury Channel Crossings

Související